Zranění připravilo Milana Tichého o část kariéry, nyní je zároveň manažerem i skautem

V dobách aktivní kariéry platil za spolehlivého důrazného obránce, který byl soupeřům hodně nepříjemný fyzickým hokejem, tvrdou střelou i smyslem pro kombinaci. Plzeňský odchovanec Milan Tichý zazářil už jako junior, na mistrovství světa dvacítek v roce 1989 byl zvolen do all stars, brzy nato pronikl do prvního národního týmu. Po vojně v Trenčíně a listopadu 1989 zamířil do NHL, kde stihl 23 zápasů. Mohlo jich být víc, jenže jeho kariéru zabrzdilo zranění zad. "Měl jsem displokaci plotýnky na dvou místech, lékaři mi doporučovali operaci, mohl bych hrát dál. Ale hrozilo, že bych v případě dalšího zranění skončil na vozíku," vypráví.

V sezoně 1995-96 mu bylo pětadvacet let. Plánoval, co všechno ještě dokáže, těšil se na každý další zápas. Jenže zdravotní problémy rozhodly za Milana. "Být mi o pět let méně, na operaci bych šel. Uvědomoval jsem si, co hrozí, pořád jsem o tom přemýšlel. Když mi doktoři řekli prognózu, zbývaly dvě možnosti - hrát s tím, že se může stát ještě něco horšího. Anebo skončit," popisuje.

Vybral si druhou možnost. "Rok jsem pak byl bezprizorní, je jasné, že mi hokej strašně chyběl," říká tiše. Už je to téměř patnáct let, kdy ho nešťastná situace z utkání New York Islanders - Hartford poslala do sportovního důchodu. "Jel jsem do rohu s Brendanem Shananem, klasický souboj u mantinelu. On mi podkopnul brusli, já spadl na záda. Bolelo to, ale zápas jsem dohrál. Za dva dny to už ovšem nešlo vydržet," vzpomíná.

Když odložil hokejky a brusle, jeho zdravotní stav se postupně zlepšil. Úplně v pořádku však není a nikdy nebude. "Pokud například dlouho stojím, musím se opřít, nebo si jednou nohou ulevit. Cestování letadlem až tak nevadí, tam se dá projít po palubě, bráním se hlavně polohám,kdy by mi záda mohla zatuhnout. Neustále se protahuju, hledám jinou pozici. Nemohu hrát tenis, přešel jsem tedy na golf. Ale i ten musím opatrně," říká.

Odchod z vrcholového hokeje nesl zpočátku těžko. "Po určité době jsem sehnal kontakt na Nashville, kde hledali skauta. Domluvili jsme se a tuhle práci dělám dodnes. Dva roky jsem byl u Predátorů, teď už pracuju deset sezon v Columbusu," konstatuje. Za tu dobu sledoval tisíce hráčů, klub například přesvědčil o tom, aby draftoval Petra Straku, Tomáš Kubalíka nebo Lukáše Sedláka. Ročně nacestuje spousty kilometrů, hodně nocí stráví v hotelech.

Ale je rád, že mohl zůstat u hokeje. Baví mě to, skautování jde skloubit i s tím, co dělám v plzeňském hokejovém klubu," hlásí. Když oddíl před časem přebíral Martin Straka, stal se Tichý jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. "S Martinem jsme velcí kamarádi. Znali jsme se dlouho, ale víc od doby, kdy jsem skončil s hokejem. Jakmile se rozhodl převztít vedení klubu, chtěl jsem mu pomoci. Situace byla tehdy velmi obtížná," vrací se proti proudu času.

V Plzni to jednu chvíli na nejhorší scénář. "Dlužilo se hráčům, navíc odešel hlavní sponzor. Najednou se ukázalo, že chybí 20 až 25 miliónů korun. V duchu jsem si říkal, že to je neřešitelná situace." Ale Straka je bojovník, investoval vlastní prostředky. Pořádně zabral i tým jeho nejbližších. "Martin šel do kabiny, hráčům řekl, jak se věci mají. Kádr jsme museli pozměnit, někteří dražší hráči se prodaili, rozhodli jsme se angažovat zámořské krajánky. Tohle byla cesta, jak provoz klubu zlevnit," přibližuje.

Tichý využil kontaktů. Pátral po vhodných typech hokejistů, kteří by nebyli drazí, ale přitom by měli patřičnou úroveň. Trio průkopníků Bomersback, Scofield a O´Brien obstálo. "Pak se nás mnozí snažili kopírovat, ale ono to s hledáním posil není tak jednoduché. Potřebujete mít objektivní informace, dobré tipy i kus štěstí," shrnuje. Když se dal na dráhu sportovního manažera, věděl, že to bude obnášet hodně času. "Doma skoro nejsem, ale dá se to zvládnout. Kombinuju to s činností skauta, která je ale odlišná. Když udělám při výběru mladého hráče chybu, nemá to takový dopad, jako když se té chyby dopustím z pozice manažera," srovnává.

Má velkou výhodu, že hokej sám hrál. A dobře. Nejdřív doma, posléze v zámořských soutěžích. "Aktivně jsem se tomu začal věnovat ve druhé třídě a strašně mě to chytlo. Pamatuju si, jak jsme měli ve škole napsat, čím bychom se chtěli živit. Já tam uvedl, že hokejem. Učitelka se tehdy strašně divila," směje se. V Plzni prošel všemi věkovými kategoriemi, v době dospívání už hrál za první tým. "Dvakrát jsem se dostal na MS dvacetiletých, poprvé to bylo do Moskvy, kde jsme skončili čtvrtí. Nastupoval jsem tehdy ve dvojici s Frantou Kučerou, naše cesty se pak protly ještě v reprezentaci nebo v Chicagu," upozorňuje.

Na dalších dvacítkách v Anchorage zazážil, dostal se do ideální šestky turnaje, v červnu 1989 si ho během draftu zamluvilo Chicago. Další výběr čekal vysokého beka doma. "Vlastně to byl také draft. Před vojnou. Volily Jihlava s Trenčínem. Vědělo se, že do Jihlavy půjde Hašek, tamní Dukla brala ještě jednoho hráče, pak měl dvě volby Trenčín. Seděli jsme tam a čekali. Jihlava si po Haškovi vzala Hrbka, do Trenčína jsem šel s Romanem Horákem a Pepou Beránkem," přibližuje pro dnešní generaci nevídanou záležitost.

Pod hradem Matúše Čáka prožil Milan dvě parádní sezony, v té první sahala Dukla po titulu. "Hráli jsme finále proti Spartě, která před play off získala hráče, co se vrátili ze zahraníičí. My nikoli. Kdyby byl poměr sil stejný jako v základní části, třeba by to vypadalo jinak. Ta série byla každopádně dost vyhrocená." V době plnění vojenských povinností stále víc uvažoval o NHL, Tichý se také stal vůbec prvním klientem pozněji uznávaného agenta Jaromíra Henyše.

"Jednou za mnou přijel - a co prý bych říkal odchodu do Ameriky. Já věděl, že Mírův zeť David Volek hraje v NHL. Ale panoval komunismus. Totální! Leda že bych emigroval. Ale to jsem udělat nechtěl." Jednak by byl považován za vojenského zběha, jednal by ohrozil své nejbližší. "Táta pracoval v armádě, bylo mi jasné, co by se s ním stalo, kdybych utekl," líčí. Ale přiznává, že v jednu chvíli k tomu zase neměl tak daleko. "Míra Henyš byl při té naší schůzce tak přesvědčivý, že jsem ho málem poslechl," směje se.

Listopadové změny v roce 1989 naštěstí podobné obavy navždy zahnaly. Tichý dokončil vojnu, v létě 1991 zvedl kotvy. Chicago mělo zájem pořád. "Už do Trenčína mi volal jeden chlapík, kterého klub platil, protože mluvil česky. Vždycky na Dukle zazvonil telefon z Ameriky a běželi pro mě,"hlásí z vesela. Zámořské angažmá pro Tichého začalo v Chicagu, kam tehdy odešel také Dominik Hašek. Vysoký plzeňský bek sehrál za Blackhawks 13 utkání, poté jeho práva získala Florida, načež se důrazný bek ocitl v New York Islanders.

Trpělivě bojoval na farmě, když konečně dostal šanci v prvním týmu Olejářů, přišlo zmíněné zranění. A byl konec! "Musel jsem to přijmout, i když to bylo velmi tvrdé. Postupně jsem si našel jinou práci, dneska už je ten nečekaný odchod za mnou. Mám dva syny, 17 a 11 let, také hrají hokej. Samozřejmě je sluduju, ale musím říci, že na rozdíl od jiných rodičů jsem hodně nad věcí. Hlavně si přeju, ať jsou kluci zdraví a ať se jim daří v osobním životě," vykládá sympaticky.

Sám si už prý zabrulí jen občas. "V Plzni bývá jednou týdně led pro bývalé hráče, pokud mohu, jdu také. Může se samozřejmě stát, že spadnu, pak by se záda znovu ozvala. Ale dokud tělo aspoň částečně drží, nechci toho úplně nechat. Hokeji jsem se věnoval celý život, když už jsem ho nemohl později hrát na nejvyšší úrovni, snažím se ho hrát aspoň rekreačně. Mezi partou kamarádů. Jde také o to, že se potřebuju udržovat v určité kondici," uzavírá.