Zdeněk Ziegelbauer léčí reprezentanty od roku 1994, nezapomene na Nagano a Ivana Hlinku

(STOCKHOLM, od našeho zpravodaje) Ze současného realizačního týmu toho s českou reprezentací prožil suvěrénně nejvíc. Lékař Zdeněk Ziegelbauzer nastoupil už v roce 1994, od té doby měl jen dvouletou přestávku, jinak pravidelně absolvoval vrcholné akce včetně olymopijských her a mistrovství světa. Byl u největších úspěchů v Naganu či na zlatých šampionátech, léčil desítky hvězd českého hokeje. "Když jsme teď letěli na turnaj do Stockholmu, seděl jsem s Robertem Reichlem. V 90. letech hrál, teď už trénuje. Zavzpomínali jsme na staré časy, nějak rychle všechno uteklo," směje se.

Hokej sám kdysi hrával, ale jak sám říká, jen na nižší úrovni a pro radost. Dobře však ví, co tenhle sport vyžaduje. "Hokej je tvrdá hra pro tvrdé chlapy. Tržné rány nepočítám, ty jsou běžné, zažil jsem ovšem i řadu velmi vážných zranění," připomíná. Borcům s hokejkou a bruslemi je nablízku od roku 1979. "Pracoval jsem v brněnské Vojenské nemocnici, kde mě kolega Pepa Richter oslovil s nabídkou, jestli bych po něm nenastoupil k Ingstavu Brno. Tím to v mém případě všechno začalo," vzpomíná.

Dopitova operace, první zlato z Vídně

Později přešel i k reprezentačním výběrům. "To bylo v roce 1992. Šéf svazové zdravvotní komise mi navrhl, zda bych neměl zájem působit u juniorů. Dva roky poté jsem povýšil k národnímu týmu dospělých. Zrovna končil Ivan Hlinka, mužstvo převzali Luděk Bukač se Zdeňkem Uhrem, první akcí byla Paragobanka Cup ve Zlíně," připomíná. Od té doby se stal nedílnou součástí realizačních týmů, na střídačkách prožil takřka všechny důležité akce posledních let. 

Ziegelbauer je šťastný, že mohl být u největších triumfů, ten první přišel ve Vídni 1996. "Předtím jsem už byl na šampionátu ve Švédsku, hrálo se v hale Globen a my skončili čtvrtí. Za tuhle příčku se medaile dávají snad jen v boxu, byli jsme zklamaní, že to nevyšlo." Za dvanáct měsíců však propukla nevídaná zlatá radost. "Ve Vídni se vytvořila skvělá parta, která posléze vydržela dál, jen se drobně obměňovala. V tom šestadevadesátém hráli kluci jako Reichel, Dopita, Lang, Paterovci, Michal Sýkora a podobně."

K turnaji se váže i jedna zajímavost, Ziegelbauer během šampionátu operoval Jiřímu Dopitovi slepé střevo. "Jirka začal mít ve Vídni všechny příznaky, jelikož to nebylo daleko do Brna, kde jsem působil a působím, rozhodli jsme, že Dopitu budeme operovat tam. Nechal jsem připravit operační sál a pak uskutečnil zákrok. Po šampionátu jsme Jirkovi vezli společně s Romanem Meluzínem zlatou medaili."

Reprezentační lékař tehdy prožilprvní velkou radost s národním týmem. Hokejovým fandou byl ale od nepaměti. "V Brně jsem chodíval na zápasy Komety, miloval jsem i jiné sporty, které u nás tehdy byly na úrovni. Fotbalovou Zbrojovku, basket, atletiku," vypočítává. Kromě práce u národního týmu se pochopitelně věnuje své lékařské praxi."Do roku 2004 jsem pracoval ve Vojenské nemocnici v Brně, pak jsem si otevřel soukromou ordinaci s tím, že do nemocnice chodím jednou týdně operovat. Mám teď větší možnost organizovat si volný čas, aleprogram je pořád hodně nabitý,"říká.

S Ivanem Hlinkou jsme si hodně rozuměli. Chybí mi

Před lety si na všechny hokejové akce musel brát dovolenou. "Když se to sečetlo, zbylo mi na léto jen nějakých deset nebo čtrnáct dní. Ovšem nikdy jsem nelitoval, s hokejem jsem nasbíral nádherné zážitky." Kterého si cení nejvíc? "To je jasné, olympijského Nagana. Do Japonska jsme jeli jako ti, s nimiž se nepočítá. Hezky to vystihuje historka, jak se v Americe někdo ze spoluhráčů ptal v Petra Svobody, jestli budeme jako ten jamajský bob. Vidíte, bylo z toho vítězství."

Na prahu Turnaje století se vytvořil skvěle fungující český stroj. "Měli jsme původně trošku obavy, jak si hráči z NHL sednou s klukama z domácí ligy. Ale všechni bezvadně zapadli, strašně rád na to vzpomínám," přiznává. Ziegelbauer zažil u kormidla národního týmu několik trenérů, nedá dopustit zejména na Ivana Hlinku. "Velice si ho vážím. Často se vracím k jeho životním postojům, vzpomínám na jeho neopakovatelný humor. Ivan byl skvělý hráč, trenér a hlavně člověk. Hodně jsme si rozuměli. Chybí mi," povídá tiše.

U elitního výběru působil až do jara 2008, kdy mužstvo během své první éry vedl Alois Hadamczik. "Tehdy jsme neuhráli čtvrtfinále v Quebeku, což bylo zklamání. Celý realizační tým se dohodl, že skončí," vypráví. Když se ohlédl proti času, hezkých událostí byla spousta. "Měl jsem štěstí, že jsem mohl být u zlatých úspěchů silné generace, kterou reprezentovaly zejména ročníky 1971 až 1974. Z každého šampionátu jsem si přivezl medaili, jen z olympiád ne - tam je dostávají jen sportovici. Hlavně v Naganu mě to mrzelo, ta zlatá olympijská by pro mě znamenala překrásnou památku."

Po odchodu od reprezentace už se zdálo, že se Zdeněk Ziegelbauer na mezistátní scéně neobjeví. "Také jsem si to říkal. Ale po šampiopnátu 2012 nastoupil znovu Alois Hadamczik a zavolal mi s tím, že by byl rád, kdybych se vrátil. Lojzy si hodně vážím. Dost jsme spolu prožili, je to člověk, který žije hokejem, dělá pro něj maximum na úkor svého času. Pro něj jsem to udělal a k nároďáku zase nastoupil." Loni byl zkušený lékař u bronzových medailí z Bratislavy. "Zrovna tahle placka měla svým způsobem cenu zlata, prohráli jsme jediný zápas, tým byl vynikající," dodává.

Nejhorší zranění? Oblast hlavy a krční páteře

Chlapík, který je také klubovým lékařem brněnské Komety, se letos u národního mužstva střídá s kolegou Radomírem Holíbkou. "Už když jsem šel k reprezentaci poprvé, v roce 1994, tak jsem to slíbil pod podmínkou, že se budu s někým střídat. Turnajů je během sezony hodně, před mistrovstvím světa bývá národní mužstvo pohromadě dva měsíce. Tohle jeden lékař nemůže při svých pracovních povinnostech zvládnout," vysvětluje.

Za ty roky poznal u elitního výběru desítky hráčů, řešil také nejrůznější problémy. "Nejhorší jsou zranění krku a krční páteře, vždycky mi zatrne po zákrocích, které mohou mít pro hráče trvalé následky," hlásí. V paměti by našel i pár kuriózních příhod. "Lékařský kufřík se mi na ledě nevysypal, protože na rozdíl od fotbalových doktorů s ním ke zraněným neběžíme. Ale sem tam se přihodí situace, které jsou nezvyklé. Celkově vzato si však vždycky přeju, abych neměl žádnou práci a hráči dokončili zápas zdraví."

Během turnajů lékař zajišťuje také stravu, musí být vybaven dostatečnou zásobou zdravotnického materiálů a léků. Nic ho nesmí překvapit. "Před sezonou s kolegy připravíme veškeré věci s tím, že je pak rozdělujeme na jednotlivé akce. Nejvíc toho vozíme na mistrovství světa, bedna váží kolem 80 kilogramů. Je třeba mít rezervu, potíže se mohou vyskytnout u hráčů nebo členů realizačního týmu, ale i novinářů nebo dalších lidí, kteří jsou na akci s českým hokeji. Už jsme mnoha z nich v minulosti pomohli."

Přiznává, že by rád s reprezentací zažil ještě jednu velkou zlatou radost. "Když jsme vyhráli poprvé ve Vídni, všichni jsme se vraceli domů individuálně a oslavy pak tím pádem nebyly. Na Staroměstském náměstí jsme si to užili až později." Další přání má obecné. "Bylo by krásné, kdyby český hokej dál patřil k nejlepším na světě," připomene ještě. Ačkoli coby lékař dbá na zdraví svých pacientů, a během utkání hlavně sleduje možné problémy po faulech či nebezpečných situacích, Zdeněk Ziegelbauer je také velkým fanouškem a součástí hokejové party. "To víte, že si zakřičím, po gólech si se všemi tleskneme rukama. Člověk nemůže na střídačce stát se založenýma rukama a jen se koukat," uzavírá s úsměvem.