Zapomenutý reprezentant Vladimír Müller začínal s Martincem, výstroj mu věnoval Zábrodský

Hokejovou historii nepsali jen zlatí šampióni a sportovní velikáni. V reprezentačním dresu se od roku 1909 objevilo víc než osm stovek hráčů. Někteří zůstali delší dobu, jiní jen nahlédli a zmizeli v prachu zapomnění. Vladimír Müller patří do druhé skupiny. Šikovný bruslař a střelec stihl jediný mezistátní zápas. 12. března 1969 nastoupil v Pardubicích proti týmu USA, měl podíl na výhře 6:1. Tentýž den hrál jiný reprezentační výběr v Praze s Kanadou, ve stejnou dobu se tedy na mezinárodní scéně představila dvě československá mužstva.

Za normálních okolností by byly týmy rozděleny na tzv. první a druhý. Hlavní a rezervní. Ovšem Kanaďané i Američané si přáli nastoupit proti oficiální reprezentaci, zvítězil tedy kompromis. Podobně jako později v roce 1990 nebo v prosinci 1995. Zápas se Spojenými státy byl dlouho brán jako okrajový, v tehdejších médiích nebyla zaznamenána ani úplná československá sestava.

První a poslední start za národní tým si tehdy kromě Vladimíra Müllera připsali třeba Kohout, Zelenický, Čermák, Vinš, Brdička, Vorlíček, Pártl. Ale co je zajímavé - premiéru prožilo také legendární pardubické trio Martinec, J. Novák, B. Šťastný nebo Paleček. "Působil jsem tehdy v Pardubicích, do dvou týmů bylo zapotřebí většího počtu hráčů To mi nahrálo. Na utkání si dobře pamatuji, byť od té doby uteklo už víc než čtyřicet let," říká Müller.

Zatímco jiní hokejisté v elitním výběru zakotvili na dlouhé roky, on se vytratil. Další šanci nikdy nedostal. Příběh pražského rodáka, který s hokejem začínal ve Slavii a Bohemians Praha, není na hokejové úspěchy tak bohatý. Za zmínku však určitě stojí. Müller měl štěstí na známé spoluhráče. O těch reprezentačních už byla řeč. V Bohemians začínal s Miroslavem Kunešem nebo s Jiřím Kochtou, potkal se tam také s Vladimírem Zábrodským.

"Hráli jsme spolu, čekalo se, až mi bude sedmnáct let, abych mohl nastupovat za dospělé. Vladimír si mě vyhlédl, měl zájem na tom, abych vedle něj naskočil. Chodil jsem ještě do školy a Zábrodský mě pokaždé vyzvedával, ať stihneme včas trénink nebo zápas. Měli jste vidět, když před školou zabrzdil s tím jeho tudorem, který dostal za titul mistra světa v devětačtyřicátém. Profesoři jenom koukali," usmívá se.

Müller platil za rychlého ofenzivního bojovníka, se Zábrodským si na ledě rozuměl. "Dostával jsem od něj nejlepší přihrávky, jaké mi kdo v kariéře posílal. Když jsem najížděl, mohl jsem se spolehnout, že puk přijde přesně na hůl," říká. Na slavného spoluhráče vzpomíná v dobrém. "Pomohl mi a určitě nikdy neublížil. V juniorském utkání se Švédy jsem se zranil. Měl jsem naštíplou lopatku. Zábrodský mi vyřídil léčení u doktora Trůbla v Dukle, sám mě tam často vozil. Později mi pak věnoval celou svoji výstroj i věci, které měl od slavného Tumby Johanssona. Bylo to krátce před Zábrodského emigrací. Nejspíš už věděl, co udělá," reaguje.

Mladičký hokejista záhy poté narukoval. "Byl jsem asi dva týdny v Jihlavě, když mi Jarda Holík povídal, jestli vím, že utekl šéf," připomíná. Rok vojny strávil na Vysočině, sezonu tehdy poznamenala skutečnost, že utrpěl zlomeninu ruky. Zbytek v zeleném dokončil coby příslušník tehdejší Dukly Liberec. "Dařilo se mi, ozvaly se jiné kluby s nabídkou. Především Sparta a Pardubice," tvrdí.

Jako rodilého Pražana ho to táhlo do hlavního města. Jenže nakonec zamířil na východ Čech. "Ve Spartě tenkrát nebyly takové vztahy, já tam vlastně nikoho neznal. Jirka Kochta se nevrátil z Jihlavy, Mirek Kuneš hrál za Budějovice. Kývl jsem Pardubicím a nelitoval. Zažil jsem tam začátky skvělých hokejistů, jako byli Vláďa Martinec, Jirka Novák, Bohouš Šťastný, ale také Haňka, Bezdíček a další," upozorňuje.

Na Spartu posléze přece jen došlo. "Zranil se Pavel Volek a klub mě znovu oslovil. V půlce sezony jsem měnil dres. Ještě v listopadu jsem nastoupil za Pardubice v italském Bolzanu, kde tehdy působil Jiří Dolana, pak následoval přesun do Prahy." Ale v novém působišti to nebylo úplně podle představ. "Tým vedl trenér Hainý, těžko jsem se pod ním chytal. Později převzal Spartu trenér Gut a já za nějaký čas putoval výměnou do I. ČLTK."

V klubu slavné tradice hrál sice druhou nejvyšší soutěž, ovšem pomáhal vychovat později ligové i reprezentační hvězdy. "První rok jsem hrál s Pavlem Richtrem, druhý s Karlem Holým. Vedle hokeje jsem normálně pracoval, celé léto jsem makal u dopravního podniku jako dlaždič," zmiňuje nezvyklou profesi. "Věděl jsem, že se hokejem živit nebudu, i když zájem měly třeba Litvínov nebo Brno. Ale nějak to tak vyplynulo, že jsem zůstal a snažil se získat pořádné místo."

Schopnosti a předpoklady neměl, nikoli však patřičný kádrový profil. "Sám nevím, kde se stala chyba, proč mě nenechali dělat pořádnou práci. Táta byl živnostník, což mohlo hrát roli. V devětašedesátém jsem byl s Pardubicemi ve Švédsku, kde jsem se na veřejnosti bavil s emigrantem Zábrodským i s jeho synem. Nebo s Ondřasinou, ten také utekl. Tehdy tam s námi cestovali samozřejmě tajní, po návratu si mě zavolal na pohovor jeden kapitán STB."

Těžko říci, zda mu kontakty s nežádoucími osobami uškodily. "Nepátral jsem po tom. Jistou chvíli to s prací nebylo moc dobré. Ptal jsem se ředitele vrchní stavby v pražské Charvátově ulici, jestli by pro mě něco neměl. Odpověděl mi, že můžu být rád za ty dlaždice." Pomohla mu náhoda. "Pavel Volek trénoval Baník Příbram a ozval se, že by měl zájem. Šel jsem. V tamních uranových dolech jsem začínal jako dělnická profese, ale doplnil jsem si vzdělání a postupně se prokousával výš a výš. Od roku 1974 jsem tam zůstal do devadesátého," popisuje.

Hokej hrával až do osmatřiceti let. Narodili se mu dva synové, do Příbrami pravidelně z Prahy dojížděl. Také se dal na trenéřinu, přičemž působil v pražské Slavii. "Vedl jsem tam mladší a starší žáky. Rád vzpomínám na kluky, jako byli Jarda Bednář, Petr Kadlec a další," konstatuje. Pokud se podívá proti proudu času, mohl by mít pocit, že aktivní éra měla být přece jen bohatší na úspěchy. Nebo aspoň na počet sehraných ligových sezon.

"Strašně rád vzpomínám na Pardubice. Tehdy tam skončil Bohuslav Rejda a přišel Karel Mach, ten dal šanci mladým. Odešel Milan Kokš a někteří další zkušení borci, nastoupili svěží kluci, kteří tvořili bezvadnou partu. Já se tam cítil výborně, i když jsem byl Pražák a ty tam neměli moc rádi. Přede mnou z nich zůstal v týmu delší dobu vlastně jen Ota Mareš." Kdyby znal budoucnost, na východě Čech by setrval. "Jenže volání Sparty bylo silné. Že to pak dopadlo trochu jinak, to jsem nemohl vědět," usmívá se.

V devadesátých letech se od hokeje dost vzdálil. Sice trénoval, ale hodně energie věnoval civilnímu zaměstnání. "Pracoval jsem u soukromé stavební firmy, od roku 1994 dělám ve stavební spořitelně. Moje zaměření? Správa budov. Mám na starost také telefony, pojištění, regionální ředitelství. Těch věcí je spousta." Sport nadále sleduje z pozice diváka. "Kdysi jsem hodně hrával i fotbal, například ve Štěchovicích s Pepíkem Pešicem," hlásí. Když mu skončí pracovní povinosti, sedne do auta a ze stověžaté uhání pryč. "Postavil jsem si dům na Slapech, je tam krásně. Brzy půjdu do důchodu, pak si víc užiju věcí, na které třeba tolik nezbýval čas," plánuje závěrem.