Zápas po měsíci? Měl jsem z toho obavy, přiznal Jan Peterek

Celkem šest hráčů prožívalo premiéru v reprezentačním dresu při středečním zápase proti Slovensku v Ostravě. Útočník Jan Peterek byl nejstarším z nich. Dočkal se v Kristových letech a premiéru si užíval, i když z ní měl podle vlastních slov trochu obavy. Poslední ostrý zápas hrál totiž za Třincem v play off před měsícem.

„Fyzicky na tom člověk po takové přestávce není, jak by si sám představoval. Snažil jsem se mezitím trénovat, ale to není nikdy úplně ono. Na led jsem se dostal občas a to ještě spíš při nějakém bagu. Bylo to pak znát. Ale myslím, že v tomto ohledu na tom byly oba týmy podobně,“ vracel se po utkání.

V zápase proti Slovensku byl dost využíván. Nastupoval ve druhém útoku s klubovým spoluhráčem Janem Kudrnou a vítkovickým Petrem Hubáčkem. Při druhé brance si připsal první bod za asistenci. „Jsem rád, že jsem dostal takovou šanci. Na led jsem se dostal i v přesilovce pět na tři. Důvěra vždycky potěší, taky je příjemné, že jsme vyhráli.“

Reprezentaci měl nejblíž před čtyřmi lety, kdy prožíval první a velmi úspěšnou sezonu v ruské Jaroslavli. „Před prosincovým turnajem Baltika v Moskvě někdo vypadl ze sestavy a já ho mohl nahradit. Jenže v době, kdy se mi ozvali, jsem už přiletěl do Prahy a nedostal bych se tak rychle zpátky. Věci jsem měl v Jaroslavli, bylo by to dost komplikované. Mrzelo mě, že jsem tu přílěžitost propásl. Ale těšil jsem se po několika měsících v Rusku domů na Vánoce, což tu lítost zase přebilo.“

Do Jaroslavle odcházel rodák z Havířova před sezonou 2001-02 s trenérem Vladimírem Vůjtkem. Nakonec zůstal tři roky. Ovšem v době, kdy ve velké zemi začínal, nebyla zdaleka ještě tak probádaným a posléze i vyhledávaným útočištěm jako v současné době.

“Bylo to trochu odvážné,“ připouští Peterek. „Ale měl jsem kamaráda, jehož otec v Rusku pracoval pětadvacet let. Věděl jsem, do čeho jdu a mohl být bez obav.“

Kromě Třince, Havířova a Jaroslavle prošel týmy Vítkovic, trenčínské Dukly, finského Pori. První start za národní tým si připsal v třiatřiceti letech, tedy ve zralém hokejovém věku.

„Bylo to asi poslední, co mi chybělo, čeho jsem chtěl dosáhnout. Dřív měli trenéři na výběr jiné hráče, typově jsem se jim možná tolik nehodil. Teď jsem tady, zahrál jsem si, ale na velkou akci nemyslím. Jdu zápas od zápasu, snažím se odvést co nejlepší práci. Jestli zůstanu a jak dlouho, to záleží na spoustě věcí. Třeba kdo za kluky přiletí z NHL,“ uvědomuje si.

Kdyby nebyl v přípravě s reprezentací, nejspíš by dostavoval dům, věnoval se rodině. A co kdyby třeba zůstal s národním mužstvem až do konce? „Doma už si zvykli, že třeba musejí přizpůsobit program ze dne na den. Naděje umírá poslední. Při vhodné konstelaci se může stát leccos. Ale že bych se k tomu nějak upínal, to zase ne.“