Začínal se šestkou, ctí historii, ledařům koupí sud. Co možná nevíte o Vladimíru Růžičkovi

Hokej, to je Růžička. Růžička, to je hokej. Olympijský vítěz z Nagana, mistr světa z Prahy, kouč dvojnásobných světových šampiónů. Člověk, který dokázal spoustu úspěchů jako vynikající útočník i coby trenér. O Vladimíru Růžičkovi se ví skoro všechno, ale pořád se najdou témata, o nichž veřejně moc nemluví. Od zlaté radosti v Kolíně nad Rýnem už utekl nějaký čas, největší veselí pominulo, hlavní kouč a generální manažer pražské Slavie se dal do práce před další sezonou. A také fantastickým způsobem ukončil činnost u národního týmu. "Po výhře ve finále nad Rusy byla nejhezčí ta bezprostřední radost. Na střídačce, na ledě. V kabině. Užil jsem si to," hlásí spokojeně.

Sedí v místnosti u kabiny pražského Edenu a působí odpočatě. "Po mistrovství světa jsem toho měl dost. Dva roky mi vzaly kus života, svoji práci jsem dělal v klubu i v reprezentaci naplno. Po návratu z Německa jsem potřeboval trochu vypnout," hlásí. S manželkou vyrazil do Alp, chodil po kopcích, vychutnával si klid, pohodu. "Moc se mi tam líbilo. Jeli jsme k Söldenu, pak dolů do Merana. Nikdo se na nic neptal, nikdo nevolal. Jak to? Nevím. Telefon jsem měl zapnutý, ale všichni asi věděli, že jsem pryč," směje se.

Po návratu se hned zapojil do přípravy Slavie. Červenobílí se chystají na nový ročník, jako všichni ostatní hokejisté v červnu polykají tréninkové dávky na suchu. Trenér už je zase u svého týmu. "Byl jsem s klukama na soustředění v Břízkách, teď jsme v Praze. Neodpočíval jsem dlouho, ale stačilo mi to. Dohlížím na mančaft a mám čas i na jiné věci. Sleduju třeba fotbalové mistrovství světa v Německu," říká a pohledem šilhá na obrazovku, kde zrovna vrcholí jeden z duelů základních skupin.

Tentokrát nejde o to hodnotit s Růžičkou zápasy, bavit se o sestavě, o svěřencích, o trenérech. Sezona skončila, je čas povolit plyn. Jeden z nejúspěšnějších hráčů i koučů české historie totiž nežije jen aktuální hokejovou přítomností, zajímají ho témata, které by do něj jeden možná neřekl. Na otázky odpovídá poctivě. Pátrá v paměti, gestikuluje. Když zabrousíme k trochu nečekaným oblastem, v očích se mu zableskne, vzápětí vypráví, vzpomíná, je hodně otevřený.

Na první pohled poznáte, že ho úspěch z Kolína nad Rýnem nezměnil. "Kdysi jako hráč jsem neuměl prohrávat. Ale později jsem se to musel naučit. Je dobré si přiznat, že porážky k hokeji patří. Bez nich by nebylo velkých vítězství," řekne třeba.  Ví, co znamenají vlastnosti jako pokora, slušnost, lidskost. Když uslyší zmínku, že občas koupí ledařům na Slavii jen tak sud piva, jen se nechápavě podívá: "A proč ne? Když děláte dobře svoji práci, zasloužíte respekt. Ať jste trenér nebo ledař. Ty chlapy uznávám," dodává.

Bezprostředně po zisku zlatých medailích všichni šampióni tvrdili, že jim chvilku potrvá, než jim dojde, co v Německu dokázali. Kdy to došlo vám?
"Bylo toho hodně, náročný závěr sezony, spousta práce. Hned po finále má člověk ohromnou radost. Nikdo nám nevěřil, vzpomeňte si, jak jsme na tom byli v osmifinále. Kdybychom neporazili Lotyše a Kanadu, byl by konec. Ale povedlo se. Pak jsme zvládli Finy, Švédy. A nakonec Rusy. Pořád mi to přijde neuvěřitelné. Ale už mi to dochází. Je to skoro měsíc, mám odstup. V hlavě mi zůstanou vzpomínky na první vteřiny po výhře nad Rusy. Na to, co bylo v kabině, v Praze po návratu. Užili jsme si to. Nikdy na ty chvíle nezapomenu."

Něco podobného jste prožil před pěti lety ve Vídni. Byly oslavy v něčem jiné?
"Fanouškům to možná mohlo připadat stejné, ale já bych neřekl. Ne, kdepak, ty turnaje byly jiné. Tehdy nejlepší hráči, letos kluci, kteří se ohromně semkli a bojovali. Když o vás někdo řekne, že jste mistr světa, je to moc krásný pocit. Tohle jsem si uvědomoval ve Vídni i v Kolíně nad Rýnem. Poslední zlato ale bylo nečekané, možná proto z něj měli všichni takovou radost."

K oslavám patří alkohol, ale o vás se tvrdí, že ho nepijete. Jak to bylo, dal jste si nějaký?
"No jo. Limonádový Joe, tak mi říkali. Je fakt, že pivo jsem nikdy skoro nepil. Nechutná mi. Ale nebojte se, abstinent zase nejsem. Dám si dobré vínko. To určitě. Po titulu jsem nezůstal stranou."

Už tehdy jste tvrdil, že vaše energie bude směřovat výhradně ke Slavii. Proč jste se ale upsal na sedm let? To je nezvykle dlouhá doba.
"S Tomášem Rosenem jsme se takhle dohodli. Chci, aby Slavia fungovala, záleží mi na tom. Udělám maximum, abychom navázali na dřívější úspěchy, aby se nám dařilo na všech frontách. Když si vezmete moji dosavadní práci, byl jsem v každém klubu dlouho. Nejdřív v Litvínově, pak ve Slavii, kde trénuju deset let. Pravda je, že jsem měl dobrou nabídku z Petrohradu. Bylo to hodně živé, poprvé jsme o tom mluvili už loni v létě, poté dvakrát během sezony. Zvažoval jsem to. Výzva, nové prostředí, ruská KHL... Ale pak jsem odmítl."

Také proto, že jste si kladl otázku, co by bez vás vlastně se Slavií bylo?
"I proto. Ano. Odejít by bylo složité, probíral jsem to ze všech stran. Nevím, ale jsem tady s tím klubem velmi silně spjatý. Přišel jsem do něj v polovině 90. let a od té doby jinde nepůsobil. Je ze mě slávista, tak to prostě je."

Hokej pro vás znamená všechno. Ale napadlo vás, čemu byste se věnoval, kdyby hokej neexistoval?
"Asi fotbalu. Hrával jsem ho jako kluk, až ve dvanácti dostal přednost hokej. Fotbal mě pořád hodně baví."

Byl jste v něm dobrý?
"Snad to nevyzní špatně, ale byl. Dával jsem góly, myslím, že mi to šlo. Kopal jsem slušně, ještě teď po letech si rád zahraju. S klukama na soustředení, i jinde. Fotbal samozřejmě sleduju i jako divák. U televize, na Slavii v Edenu. Na poháry jsem jezdil už ve dvaceti z Litvínova."

Ve třiaosmdesátém jsem vás viděl na Xaverově, kde byl tehdy legendární Brazilec Amarildo. Měl jsem dojem, že jste tehdy fandil fotbalové Spartě.
"Ale to se pletete. Spartě ne. Bohemce! Víte proč? Miloval jsem Tondu Panenku a za Bohemku hrával Pavel Chaloupka. Je to kamarád, bydlel kousek ode mě a Ondry Weissmanna. Když to šlo, sedl jsem v Litvínově do škodovky stotřicítky a jel do Prahy. Chaloupka, Sloup, Zelenský - to byla parádní bohemácká záloha. Ale já jezdil i na Duklu. Byl jsem třeba na utkání s Interem Milán."

Předpokládám, že jste jako kluk sledoval také velké hokejové podniky. Který byl tím prvním?
"Mistrovství světa ze začátku 70. let. Velký dojem na mě pochopitelně udělal šampionát v Praze 1972, který jsme vyhráli. Kolik mi bylo - osm, devět let. Nádherná událost. Chtěl jsem být jednou také tak úspěšný."

Kdo byl vaším dětským idolem?
"Samozřejmě Ivan Hlinka. A také Václav Nedomanský. Uznával jsem Suchého, líbil se mi Jiří Holík. Hrál tolik let, nastoupil ve víc než třech stovkách reprezentačních zápasů. Vážil jsem si toho, že jsem později mohl tyhle hráče poznat osobně. Líbili se mi ale i soupeři. Hlavně ruská pětka Fetisov, Kasatonov - Makarov, Larionov, Krutov. Taky Phil Esposito, Ken Dryden. Nebo Charlamov, Anatolij Firsov. To byl útočník s fantastickou střelou."

Lepil jste si sešit se snímky reprezentantů, vedl jste si kroniku?
"Jako kluk ano, ale už to nemám. Myslím, že to dělá skoro každý. Vystřihoval jsem si referáty, články. Z těch dob mi zůstal určitý vztah k hokejové minulosti. Rád si listuju starými knížkami, baví mě probírat fotky našich předchůdců. Nejen 50. a 60. léta, ale hodně mě zajímali naši mistři světa z let 1947 a 1949. Hokej byl úplně jiný. Když vidím tehdejší výstroj, připadá mi to neuvěřitelné. Ale ti hráči dokázali ohromnou věc. Vyhráli, byli nejlepší."

Komunistický režim je pak poslal do pracovních táborů a věznic, jedna velká éra skončila mimořádně smutně.
"Bohužel. Hodně jsem se o tom dozvěděl od pana Bubníka, který mi leccos vyprávěl. Četl jsem knížky. Doufám, že se příštím generacím nic podobného nepřihodí. Ta doba začátku 50. let musela být hrozná."

Český hokej nedávno založil svoji síň slávy, vypadá to, že si začíná víc vážit těch, kteří pro něj v minulosti něco udělali.
"Je to tak. Určitě dobře. Myšlenka síně slávy je výborná. Osobně si velmi vážím každého, kdo dělal hokej poctivě. V televizi nedávno dávali záznamy z roku 1949, z mistrovství světa, které naši vyhráli. Imponovalo mi to nadšení lidí, ta ohromná energie, kterou měli. Vidíte to jejich srdce a říkáte si, že už tehdy měli lidé hokej strašně rádi."

Když jste zmínil světový šampionát, vy jste si ten první zahrál v roce 1983. Už je to hodně dávno. Vzpomenete si občas?
"To je jasné. Bylo mi dvacet a dostal jsem se do týmu, což byla velká čest. Hrál jsem s Pavlem Richtrem a Vláďou Caldrem, v závěru pak s Jirkou Hrdinou. Šampionáty - to je pro naši zem fenomén. Tehdy jsem ho hrál poprvé, za dva roky přišla zlatá Praha. To je jeden z mých nejhezčích zážitků. Tím největším navždy zůstane olympijské Nagano, ale pochopitelně si vážím i dalších úspěchů. Třeba v NHL to byly sezony v Bostonu. Jeden rok nás až v semifinále vyřadil Montreal. Cením si také výher, kdy jsem byl trenérem."

Kde máte vystavené medaile a jiné relikvie?
"Tak na to si nepotrpím. Když chce někdo vidět medaili, ukážu mu ji. Ale že bych se tím probíral každý den, to rozhodně ne. Na tohle nejsem."

Je vám příjemné, když vás někdo potká na ulici, v obchodě?
"Nevadí mi to. Pokud někdo dělá hokej, musí s tím počítat. Když se vaše tvář objevuje v televizi nebo v novinách, je logické, že vás pak někdo pozná. Nemám problém si popovídat s fanoušky, s kýmkoli."

Dáváte rád autogramy?
"Dětem určitě. Ale když za mnou přijde někdo s dvaceti kartičkami, podepíšu jednu dvě. Nelíbí se mi, že se s tím pak kšeftuje. Jinak se ovšem snažím vyhovět."

Kde se vzala vaše záliba v automobilech? A také vztah k psům?
"Auta jsem měl rád vždycky, to je pravda. Hodně jsem jich vystřídal v Americe, opravdu nespočítám, kolik jsem jich za život řídil. Mám radši větší, prostornější vozy. I když i ve sporťáku je pěkné svezení. A psi? S manželkou jsme věděli, že si je chceme pořídit, až budeme mít svůj dům. Stalo se, od té doby jsou s námi. Máme francouzské dogy, chodím s nimi na pole, snažím se, aby nás psi poslouchali a byli dobře vedení. K psům jsem si vypěstoval vztah, s manželkou máme rádi všechny bez rozdílu."

Vzal byste si nějakého zaběhnutého psa, kterého byste třeba náhodně našel?
"Vzal, ale udělal bych všechno pro to, abych se ho pokusil vrátit majiteli. Většina zaběhnutých pejsků přece někomu chybí."

Dalším vaším koníčkem bývalo sportovní sázení. Platí to pořád?
"Už méně. Teď zrovna máme fotbalové mistrovství světa, takže to si vsadím. Začátek turnaje nebyl nic moc, padalo málo branek, zápasy se daly docela trefovat. Aspoň já si to myslel. Sázím pro radost, utkání mě pak víc baví. Jsem hravý typ."

I o dovolené?
"Ale ano, i když letošní volno budu mít zase spojené s hokejem. V červenci totiž pořádám na Slavii svoji hokejovou školu. Zhruba stovka dětí ve čtyřech skupinách, každý den program od rána do večera. Snažím se chodit co nejvíc na led, být s účastníky co nejvíc. Někdo možná namítne, že si od hokeje nedám pokoj nikdy, ale mě to baví. Jen toho někdy bývá dost. První týden vydržím v pohodě, druhý už je to horší. Jsem na bruslích celé dny, večer mě pak hodně bolí nohy. Asi stárnu. Cítím se dobře, ale dává mi to zabrat."

Mimochodem, jiní slavní hokejisté hrávají po skončení kariéry exhibice veteránů. Vy ne. Proč?
"Hokej jsem dělal poměrně dlouho. Do sedmatřiceti let. Brzy jsem se dostal do nároďáku, těch zápasů byla spousta. Když jsem skončil, dal jsem se na trenéřinu, na jinou práci. Od té doby jsem hrál za veterány asi jen dvakrát. Neláká mě to. Nevím, možná změním názor, třeba se ještě někde ukážu. Ale spíš ne. Výstroj už asi vyhrabávat nebudu."

Ačkoli jste nedávno zaznamenal úspěch, o kterém drtivá většina světových trenérů jenom sní, vystupoval jste už v Německu i pak po návratu do Prahy s velkou pokorou. Je to i tím, že jste se po nepovedené olympiádě ocitl hodně dole?
"Pokora je důležitá, to jsem věděl vždycky. Vítě, jak to chodí v hokeji. Jednou prohrajete, pak zase vyhrajete. Jenom z úspěchů se život neskládá. Češi čekali na titul pět let, bylo slabší období, letos nikdo moc nečekal, že nám to vyjde. Stalo se, bylo to krásné, ale nemůžeme si myslet, že to příště bude stejné. Třeba ano, ale jenom vyhrávat se nedá. Takhle to ve sportu nefunguje. Musíte umět prohrávat, abyste mohli vítězit."

Jenomže špičkoví hráči tohle málokdy dovedou.
"Já vím. Také jsem byl takový. Porážky mě štvaly, nesnášel jsem je. Postupem času si ale člověk uvědomí dost věcí. Je dobré si přiznat, že prohry k hokeji patří."

Napadá mě, uspěl by u vás jako trenéra hráč Vladimír Růžička?
"Jako jestli bych chtěl trénovat někoho, jako jsem býval já v dobách aktivní kariéry?"

Říkalo se, že to s vámi neměli trenéři jednoduché...
"To stoprocentně! Neměli. Ale k otázce. Proč ne? Mám rád hokejisty, kteří jsou trošku jiní. Dělají maximum, odevzdávají tomu všechno. Jestliže je hráč prospěšný týmu, rád ho vezmu. Jednoznačně!"

Býval jste pověstný například tím, jak jste měnil čísla na dresech. Vybíral jste si je podle nálady, nebo v tom lze hledat určitou symboliku?
"Začínal jsem se šestkou. Přišel jsem do litvínovského áčka, bylo mi šestnáct let. To se vás nikdo na nic neptá. Prostě mi ji dali. Později jsem nosil čtrnáctku, kterou míval Ivan Hlinka. Říkal, že mu to nevadí, ať si ji klidně vezmu. Pak to bylo číslo 29 v Litvínově, Trenčíně i v Edmontonu. V Bostonu i Ottawě 38, na Slavii 83 a pak 97. To poslední číslo jsem si vzal jen tak. Chtěl jsem nějaké vyšší, ale netoužil jsem být jako Gretzky. Devětadevadesátku bych nenosil."

Láká vás návrat do NHL v pozici trenéra?
"Zatím odpovím stejně, jako když jsme se bavili o ruské KHL. Není to aktuální, dělám Slavii. A abych řekl pravdu, nepřemýšlel jsem o tom."

Když jste v klubu svého srdce podepsal sedmiletou smlouvu, jasně jste řekl, že po tu dobu nehodláte nic měnit ani ve vztahu k reprezentaci. Skutečně to tak cítíte? Mohl byste hypoteticky znovu zamířit k národnímu mužstvu skutečně nejdřív v roce 2017?
"Tak to je. Dokud mi poběží kontrakt ve Slavii, zůstane to takhle. Mám za sebou jednu etapu. Byla náročná. Dělal jsem klub i nároďák, protože jsem to tak chtěl. Nedovedu si představit, že by kterýkoli trenér v pětačtyřiceti trénoval jen reprezentaci. Jste plný sil, máte energii, pro mě osobně by to bylo nepředstavitelné. Kdo mě zná, ví, že chci vyhrát každé utkání, všechno dělám naplno. Ligu, Euro Hockey Tour, reprezentaci. Všechno! To logicky přináší určitou zátěž. Teď jsem v období, kdy se soustředím na klub. Chci na tom dělat, budoucnost u reprezentace neřeším. Dopředu nevidíte, nikdo netuší, jaký bude další vývoj. Je možné, že to s návratem vyjde. Za sedm let mi bude čtyřiapadesát, člověk stárne. Může to být potom jiné. Třeba bych pak mohl dělat jenom reprezentaci a v klubu už ne."

Takže výhledově návrat nevylučujete?
"Pokud bude mít svaz zájem a mně vyprší na Slavii smlouva, rád do toho půjdu. Ale bavíme se předčasně. O něčem, co vůbec nemusí nastat."

Říká se o vás, že jste workoholik. Je to pravda?
"No, asi je. Musím si to přiznat. Bez hokeje nemohu být. Měl jsem štěstí, že mě v tom podporovala rodina. Manželka je úžasná, celý život mi vytvářela zázemí. Tohle potřebuje každý. Hráč, trenér, každý, kdo chce něco dělat pořádně. Hokej je v naší rodině jednoznačně na prvním místě. I žena jím žije. Máme pár dní po skončení sezony a tuhle se mě ptala, kdy jdeme na led. Už se normálně těší, až to zase všechno znovu začne."

Tuhle vášeň pro hokej na vás mnozí obdivují. Ale zaměstnanci Slavie si váš váží i díky relativním maličkostem. Ledařům prý občas koupíte jen tak sud piva.
"A proč ne? Když děláte dobře svoji práci, zasloužíte respekt. Ať jste trenér nebo ledař. Ty chlapy uznávám. Tak jim dám na sud, podruhé na zákusky."

Jednou jsem vás viděl, jak jste před pražským derby na Spartě dal peníze zdravotně postiženému fanouškovi, který vás o to požádal. Ptal se i jiných, ale neuspěl. Čím přesvědčil vás?
"Když mohu, pomůžu. Tohle mi přijde absolutně normální. Na tu situaci si vzpomínám. Byl to kluk, který fandí Slavii. Znám ho, je to vlastně takový náš maskot. Nemá lehký život, tak jsem mu ty peníze dal. Proč by ne. Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že bych to neudělal."

Na střídačce působíte přísně, neústupně. Často vypěníte. Ale zdá se, že už nejste takový divočák jako před deseti lety. Může to souviset s věkem?
"Může. Ale že bych byl klidnější... Manželka i kamarádi říkají, že asi ano, ale mně to nepřijde. Občas vyletím, reaguju hodně prudce. Ale když si to tak promítám, bude to trošku jiné než před třemi lety. Člověka formují turnaje, zápasy, získává zkušenosti. A je tu taky přibývající věk, stárne přece každý."

Jak snášíte kritiku v médiích?
"Když jsem trenér reprezentace, a turnaj se nepodaří podle představ, musím s kritikou počítat. Jestliže prohrajete, je dost pravděpodobné, že se po vás budou všichni vozit. Zažil jsem to třeba po Vancouveru. Olympiáda se nepovedla, pořád mě to mrzí. Ale v jedněch novinách překročili určitou úroveň. Napsali deset důvodů, proč to nevyšlo, a v devíti z nich bylo moje jméno. To mi vadilo."

Vyměnil byste zlatou medaili z mistrovství světa za bronz z Vancouveru?
"Víte, že už jsem o tom přemýšlel? I když vezmu v úvahu všechny okolnosti, důležitost olympijského turnaje a podobně, tak asi ne. Nevyměnil. Zlato za olympijský bronz ne."

Proč jste dal vlastně v dětství přednost hokeji a ne fotbalu?
"Hokej mě bavil přece jen víc. Za fotbalem bych musel do Teplic, hokej jsem měl v Litvínově u baráku. Nikdy jsem nelitoval."

Máte vůbec nějaké další koníčky?
"To byste se divil! O psech už jsme mluvili, rád chodím do kina, rád se doma dívám na dobré filmy. Nějaké si půjčím na DVD, jiné koupím. Zajímá mě vše o hokejové historii. Pokud se k něčemu dostanu, čtu si, porovnávám, vzpomínám. Na šampionátu nám dali brožuru, v níž byly sestavy z minulých turnajů. Koukal jsem se, kdo kdy hrál, osvěžoval si svoje dřívější zážitky. Víte, že jsme kolikrát měli výbornou sestavu, a výsledek přitom nestál za nic? Tak to ve sportu chodí. Pak mám rád taky tenis. Hraju ho, občas na něj koukám v televizi. Pamatuju si třeba, jak Kodeš ve třiasedmdesátém vyhrál Wimbledon. Ve finále porazil Metreveliho, byla to paráda. Mně bylo deset let, pořád to mám před očima."