Vzpomínka na Nagano? Hlavně Ivan Hlinka. Také skvělá parta a zlatý gól, tvrdí Petr Svoboda

Byl to příběh, jaký by vymysleli leda v Hollywoodu. Osmnáctiletý obránce Petr Svoboda utekl v roce 1984 z komunistického Československa do zámoří, aby mohl hrát NHL a žít podle svého. Ne tak, co mu dovolil totalitní režim. V únoru 1998 právě tenhle odchovanec litvínovské hokejové školy trefil zlatým gólem do sítě Rusů historický olympijský triumf na olympiádě v Naganu. Český pas mu krátce předtím za Atlantik přivezl Ivan Hlinka, Svoboda má v kolonce mezistátních startů na kontě jen šest utkání. Ale stály za to, všechny duely na Turnaji století vešly do historie. A s nimi i zkušený zadák, jenž v NHL vystřídal dresy Montrealu, Buffala, Philadelphie či Tampy Bay.

Dneska už je olympijská radost dávno pryč, ale zážitků má Svoboda spoustu. "Když uslyším Nagano, hned si vzpomenu na Ivana Hlinku. To byl skvělý člověk, bez něj bychom tenkrát nevyhráli. Pak se samozřejmě promítne skvělá parta a ten můj zlatý gól," říká. Právě slavný kouč a předtím mimořádný útočník zlákal do Japonska obránce, který už delší dobu žil v Kanadě a s rodnou vlastí nebyl v až tak těsném kontaktu.

Hlinka naznačil Svobodovi, že by ho rád měl v týmu. A progresivní bek s radostí souhlasil. "Ivan uměl udělat výborné klima v kabině. Nechal nás v klidu, dokázal situaci odlehčit. Díky tomu jsme nebyli pod takovým tlakem jako třeba Kanaďané nebo Američané. Když jsem před turnajem viděl soupisku, napadlo mě, že by to nemuselo být vůbec špatné. V bráně Hašek, v útoku Růžička, Jágr, Reichel. Hodně silné mužstvo," reaguje.

Za reprezentaci hrál předtím naposledy na jaře 1984. Bylo to na mistrovství evropy osmnáctiletých, kde Svoboda zářil. Měl velkou perspektivu, však už předtím navzdory velké konkurenci a mládí naskočil v litvínovských barvách do nejvyšší federální soutěže. Zahrál si mimo jiné se starším bráchou Karlem, ovšem po sezoně 1983-84 zamával na rozloučenou.

Chlapík s letitou přezdívkou "Ježek" emigroval. Přes tehdejší Spokovou republiku Německo se vydal do Kanady. Na draftu NHL způsobil pozdvižení, byl totiž prvním juniorem z tehdejšího východního bloku, který se dražby hokejových koní osobně zúčastnil. Svobodu z pátého místa bral Montreal. "Nedá se říci, že bych emigraci připravoval. Ale už od čtrnácti let jsem věděl, že v Čechách není něco v pořádku. Panoval tam systém, který mi nevyhovoval. Když jsme jezdili na zájezdy ven, viděl jsem ten ohromný rozdíl. Ne, vo tom jsem žít nechtěl," popisuje.

Odchodem ze země přidělal trable rodičům, sám se musel v zámoří tvrdě probíjet za velkým snem. Neměl po ruce nikoho blízkého, tahle mise ho zocelila na celý život. "Naštěstí jsem potkal skvělé lidi v organizaci Canadiens. Hlavně Serge Savarda. Také kluci z týmu byli skvělí, vždyť já měl tenkrát 18 tatínků. Pomohli mi se vším, bylo to strašně důležité," děkuje na dálku.

Dva roky po emigraci držel nad hlavou Stanley Cup. Spoluhráči brečeli štěstím, dvacetiletý obránce z Československa taky. I když v dobách začátků možná neměl o poháru ponětí, o NHL se za železnou oponou skoro nevědělo. "K hokeji jsem se dostal v podstatě logicky, protože se mu věnoval bratr Karel. Rodiče nás podporovali, hlavně táta tenhle sport miloval. Vyrůstal jsem v Litvínově, odkud vyšla spousta skvělých hráčů," vzpomíná.

Moc nechybělo a s bratrem mohl nastupovat za jeden tým i v zámoří. "Karel odešel z republiky dva roky po mně, zamířil na farmu a měl tam výborné statistiky. Vypadalo to, že by mohl další rok hrát za Montreal, ale všechno dopadlo tak, že se vydal zpátky do Evropy. Pak už šance nebyla," zmiňuje s trochou lítosti. Sám za Canadiens válel necelých osm let, v sezoně 1991-92 se stěhoval do Buffala. Později hrál za Philadelphii, s níž podruhé dokráčel do finále Stanley Cupu, angažmá v Tampě Bay nakonec zkrátily zdravotní potíže.

Ve slavné lize sehrál Svoboda 1028 utkání základní části, připsal si na obránce vynikajících 399 bodů. Další starty přišly ve vyřazovacích bojích, mantinely NHL přeskakoval v letech 1984-2000. K největším úspěchům patří zmiňovaný triumf ve Stanleyově poháru s Montrealem. A pak Nagano. "Té zlaté medaile si strašně vážím. Těžko srovnávat olympijské vítězství se Stanley Cupem. Je to jiné. Ale určitě strašně krásné," přiznává.

Na olympijských hrách režíroval hru české defenzivy, byl neústupný v osobních soubojích. Ve chvílích volna hrál s kamarády šachy, smál se klasickému českému humoru. Ačkoli dlouho žil v zahraničí, najednou byl zase mezi svými. "Na velké vzpomínání nebývá čas, ale je jasné, že Nagano patří v mé kariéře k nejhezčím momentům," potvrzuje. Z Japonska tehdy jako jediný neletěl s výpravou do vlasti a přišel o triumfální návrat zlatých hochů. Radost měl ale i tak ohromnou.

Je zajímavé, že jinak se s českým hokejem moc nepotkal. Během výluky NHL v sezoně 1994-95 hrál za mateřský Litvínov, dohodl se na tom - jak jinak - s Ivanem Hlinkou. Od Nagana jezdí do vlasti jen na krátké návštěvy. "Poslední dobou mi to vychází tak dvakrát třikrát za rok. Jak kdy," hlásí. Když skončil s vrcholovým hokejem, dal se na dráhu agenta. "byla to náhoda. "Domluvil jsem se s pár klukama, že jim pomohu. Hrál jsem NHL dlouho, vím, jak to tam chodí. Mám dost kontaktů. Proč toho nevyužít."

Svoboda podnikal i v jiuném oboru, ale teď se zaměřuje především na zastupování hráčů. Jeho klienty jsou například Robert Lang, Pavel Kubina, Jiří Hudler, Roman Hamrlík, Jakub Voráček, Jakub Klepiš. A nově také Jaromír Jágr. "Udělalo mi velkou radost, že se na mě Jarda obrátil. Byl tři roky v Rusku, ale před letošním mistrovstvím světa mě napadlo, že by se mohl vrátit do NHL. V New York Rangers se s ním nerozloučili, jak by si zasloužil. Není pochyb o tom, že Jágr má NHL pořád skvělou formu," říká.

V posledních červnových dnech finišovala jedenání o tom, kam Jágr zamíří. Svobodovi už během pobytu v Praze neustále zvonil telefon, to samé poté, co odletěl za Atlantik. Někdejší skvělý obránce měl původně zázemí v Kalifornii, teď je ale doma v Montrealu. "Měl jsem ještě další aktivity, ovšem teď jsem zvolnil. Dělám agenta, hraju golf, tenis. Řešil jsem určitý probém s dcerou, ale ten jsme naštěstí vyřešili. Oběma holkám chci být nablízku," hlásí.

Je šťastný, že mohl zůstat u svého milovaného hokeje. "V Čechách mám spolupracovníka Pavla Maršouna. Rozdělili jsme si role - já se pohybuju v Americe, Pavel dělá servis hráčům v Evropě. Jsme pořád v kontaktu, hodně komunikujeme. Většinou je to tak, že Pavel mluví a já poslouchám," směje se. Humor je mu vlastní, stejně tak otevřenost. Když se mu něco nelíbí, ozve se. Zejména v zájmu svých hokejových klientů.

Svoboda s Maršounem nechtějí mít početné portfolio hráčů. Svým koním pomáhají na všech frontách, olympijský vítěz rozšiřuje zájem i na jiné hráče než jen na Čechy nebo Slováky. "V Montrealu mám teď několik šikovných mladíků, ze kterých by něco mohlo být. Budu je zastupovat," hlásí. Totéž plánoval v případě kanadského juniorského reprezentanta Louse Leblanca. "S ním ale spolupracoval hlavně brácha, který také žije v Kanadě," dodává.

Petr ví, že pro české fanoušky jednou pro vždy zůstane tím, kdo rozhodl finále v Naganu. "Nejste ten finálový střelec?" uslyší občas podobný dotaz od někoho v restauraci či obchodě. "Nagano bylo úžasné. Český hokej byl tehdy na vrcholu, pak přišel určitý útlum. Před sedmi osmi lety to bylo super, posléze přestal být v NHL o naše hráče zájem. Ale mám pocit, že se to zase zlepší. Je to o práci, o touze být nejlepší. Talentů sice ubylo, ovšem pořád je máme," uzavírá.