Výborný zápas NHL se vším, co k němu patří, hodnotí olympijské finále Miloslav Hořava

Strhující podívanou v báječné atmosféře nabídlo finálové klání olympijského turnaje ve Vancouveru, v němž se znovu po osmi letech potkaly oba zámořské celky. Stejně jako v Salt Lake City se proti sobě postavily týmy Kanady a Spojených států amerických a opět se radovali hráči s javorovým listem na prsou, kteří se dokázali vypořádat s obrovským tlakem v domácím prostředí. „Tahle mužstva se dostala do finále zaslouženě. Zápas se mi líbil, ale víc bych si vychutnal konfrontaci různých stylů,“ naznačuje Miloslav Hořava, někdejší kouč reprezentační dvacítky či extraligových celků z Plzně a ze Znojma.

„Můj pohled bych rozdělil do dvou rovin. V první řadě musím říct, že se mi líbilo, jak oba týmy toto důležité střetnutí hrály. Převládaly především důraz a nasazení, i když Američané udělali v první polovině duelu víc chyb, po nichž inkasovali.

Na druhou stranu se jednalo o výborný zápas NHL se vším, co k tomu patří. Já osobně bych si utkání jako divák vychutnal ještě o trochu víc, kdyby Američané nebo Kanaďané narazili na nějaký evropský tým. Konfrontovaly by se různé styly, což by bylo ještě zajímavější.

Samotný zápas začali Američané dost zakřiknutě. Přece jen větší zkušenost z těžkých bojů v play off velkých turnajů či NHL ležela na straně Kanady. Myslím, že tohle Spojeným státům trochu svázalo ruce. Jejich hráči dělali individuální chyby, po nichž padly oba góly a přišly i další šance.

Přišlo mi, že druhá kanadská trefa Američany probudila. Ve druhé polovině předváděli výborný hokej a po zásluze vyrovnali. Nechci říkat, že prodloužení je jen o štěstí. Oba týmy hrály na vítězství. Šlo o hodně, takže vycházely za zajištěné obrany, avšak v protiútocích, v rozích i před brankou byly oba silné.

Neviděl jsem mezi soupeři výrazný rozdíl. Oba celky byly vyrovnané a rozhodovaly maličkosti. Amerika i Kanada se do finále dostaly po zásluze. Na velkých turnajích se často nevidí, co předvedli Američané v semifinále s Finskem nebo Kanada ve čtvrtfinále s Ruskem. Jak už jsem ale říkal, já osobně bych raději přivítal konfrontaci různých stylů.

Mám-li vyzdvihnout nějaký individuální výkon, určitě zmíním amerického brankáře Millera, který chytal výborně. V dobrém světle se ukázali i další hráči, o nichž se v průběhu turnaje hovořilo. Například Brian Rafalski.

Já jsem si však víc všímal hokejistů ve třetích čtvrtých formacích. Zaujalo mě, jakým způsobem tihle kvalitní borci přijali úplně jinou roli, než mají v klubu. Vezměte si třeba takového Ricka Nashe. Na něm bylo vidět, že je hrdý, že může hrát na olympiádě a přijal i defenzivnější úkoly.

Výborně se s nimi popasoval a jeho řada se nakonec prosazovala mnohem víc než elitní formace. Tým dělá týmem právě tohle. Ti kluci potlačili své ego, pochopili, že ne každý může chodit na přesilovky a obětovali se pro mužstvo. Navíc o tom jen nemluvili, ale převedli to i do praxe, což se mi moc líbilo.“