Vojna mě srovnala, býval jsem lump, přiznává Miroslav Okál. Nyní se věnuje obchodu s vínem

Celou kariéru strávil v jednom klubu, což je na dnešní poměry neuvěřitelná záležitost. Miroslav Okál býval zlínským bojovníkem se vším všudy. Dával góly, doloval kotouče, když bylo potřeba, narazil soupeře důrazně na mantinel. Chlapík s přezdívkou "Očko" se ve svém městě dočkal mistrovského titulu, bylo to na jaře 2004 ve finálové sérii play off se Slavií. "Už jsem ani nečekal, že se něčeho takového dožiju. Celou dobu jsem hrál ve Zlíně - a pak jsem zvedal mistrovský pohár nad hlavu právě tam. Bylo to něco neskutečného," vrací se proti proudu času.

Od té doby už uteklo osm let, Miroslav Okál na životní okamžik nikdy nezapomene. "Občas se stane, že mi někdo ten titul připomene. Ve Zlíně požád žiju, místní si to pamatují. Ale je to minulost - i když krásná," usmívá se. Milovanému sportu se pak věnoval ještě čtyři roky, poté se rozloučil. "Skončil jsem po sezoně 2007-08, už je to nějaký ten pátek. Musím říci, že mi hokej nechybí. Začala nová etapa," říká s  nadhledem.

Ještě v době aktivní činnosti provozoval ve Zlíně sportovní bar. "Dali jsme se do toho s Pavlem Janků a ještě s jedním společníkem, ale to už je dávno pryč. Bar ani hospodu nechci, je s tím spousta starostí." Když nechal hokeje, rozhlížel se, čemu se věnovat dál. "Měl jsem určité plány, ponikal jsem v oblasti pracovních oděvů, teď je mým oborem především víno," připomíná.

Do téhle oblasti pronikl předtím Miroslavův bratr Zdeněk, také bývalý zlínský útočník. "Vinotéce teď dávám nejvíc času. Něco člověk dělat musí. Baví mě to, mám i jiné plány. Do budoucna uvažuju o dalších věcech, například o pronájmu jedné budovy a podobně," přibližuje. Kdo však čekal, že nějakým způsobem zůstane u hokeje, ten se spletl.

"Kdepak, hokej je pro mě minulost. Na bruslích jsem pořádně nestál od chvíle, kdy jsem skončil. Nejsem nijak angažován ve zlínském klubu, ani netrénuju. To však neznamená, že bych se nezajímal. Pokud mám čas, chodím na extraligová utkání, ve Zlíně teď navíc hraje bráchův mladý, můj synovec Zdeněk. Čas od času se potkáme a probíráme novinky. Mám všechno z první ruky," vykládá z vesela.

V minulých letech stavěl Miroslav Okál ve Zlíně rodinný dům, což mu vzalo hodně času. "Barák už stojí, jsme přestěhovaní. Medaile a trofeje mám pořád někde v krabici, jednou je třeba vyndám a někde vystavím. Zatím mě to nenapadlo," reaguje. Kromě podnikání se věnuje hodně rodině. "Mám dvě dcery, jezdíme na hory nebo na chatu. V zimě lyžujeme, v létě vyrážíme společně na kolech," vypočítává.

Stále se snaží udržovat v kondici. Když Miroslav hrával ještě nejvyšší soutěž, na kole proháněl i synovce. Zdeněk Okál mladší před časem vzpomínal, jak se ti dva při vyjížďkách po okolí Zlína pěkně hecovali. "No jo, ale teď už to neplatí. Na kole se svezu rád, ovšem spíš rekreačně. Díky Zdeňkovi samozřejmě extraligu sleduju podrobně, ale sám už nehraju. Ani za zlínské staré pány."

Bývalý kapitán žlutomodrých se může pochlubit unikátním kouskem, jako první ze všech hráčů zlínské historie zvedl nad hlavu pohár pro mistry republiky. "Byla to nádhera, moc rád na to vzpomínám. Titul znamenal vrchol mé kariéry. Před lety jsem měl několikrát možnost odejít jinam, dostal jsem docela dost nabídek, ale byl jsem pod smlouvou a tudíž to nevyšlo. Nelituju. K městu a ke klubu jsem měl vždycky silný vztah."

Hokejový Bůh to viděl a Okála pak odměnil po svém. Na jaře 2004 dokráčeli bojovníci z Baťova města na vrchol. Rok poté byli ve finále, ovšem prvenství brali Pardubičtí. Miroslav Okál sehrál první ligový zápas už v sezoně 1987-88, tehdy se Zlín ještě jmenoval Gottwaldov. V dalším ročníku přidal sedm startů, následně odešel na vojnu. "Ta mě srovnala! Já býval tehdy docela lump, vojnu jsem potřeboval," konstatuje upřímně.

Útočník, jenž se narodil 10. dubna 1970, odkroutil skoro celé dva roky v Topolčanech, což byla tenkrát rezerva Dukly Trenčín. "Byly to krásné časy, prožil jsem tam perfektní období. Měli jsme super partu, s některými kluky jsem pořád v kontaktu. Vídáme se, vždycky si máme co říci. Tenkrát jsem hrál v Topolčanech pravidelně slovenskou národní a střašně mi to prospělo. Vojna znamenala dobrý odraz do dalších let," pochvaluje si.

Po návratu oblékl znovu dres Zlína a to platilo až do jara 2008. Miroslav Okál byl klubu svého srdce věrný celkem 19 sezon! Určitou dobu se mu poštěstilo i to, co se mnoha jiným nepovede - válel v jednom mužstvu a dokonce útoku s bratrem Zdeňkem. "Bylo to skvělé, jasně že jsme za to byli oba šťastní. Jen je škoda, že společné angažmá nevydrželo déle, brácha pak skončil." Na slávu rodu Okálů letos ve Zlíně navazuje Zdeněk mladší, už třetí člen dynastie, ktera pro klub něco udělala.

Miroslav už v kabině nesedává, s bývalými spoluhráči se však samozřejmě vídá. "Nejvíc asi s Petrem Čajánkem, spolu jsme toho hodně nahráli. Taky s Ondrou Veselým nebo Pavlem Zubíčkem. Když mají čas, sejdeme se, vyrazíme společně na hory. Vždycky sedneme a všechno probereme. Informace mám čerstvé," hlásí. Leccos se dozví od synovce, ale rady mu prý nedává. "Od toho má svého trenéra, já se do toho moc nechci plést. Bavíme se spíš obecně. Mladému od bráchy samozřejmě fandím," dodává.

Během bohaté hokejové kariéry zdolal Miroslav Okál také metu jménem reprezentace. Na mistrovství světa se sice nedostal, ale zahrál si například český podnik Euro Hockey Tour - shodou okolností také ve Zlíně. "Rád na to vzpomínám, tehdy jsem na zlínském stadionu dal i svůj jediný mezistátní gól. Nároďák pro mě znamenal zajímavou zkušenost a mám určitě radost, že jsem se tam dostal. Stihl jsem deset utkání, bylo to fajn," uzavírá.