Vnitřně je tým v pořádku. Ale bojíme se hrát, nechápe brněnský Kamil Brabenec

Jako ve zlém snu si v současnosti musejí připadat hokejisté Komety Brno. Namísto bojů o přímou účast v play-off, kterou naznačovalo jejich tehdejší druhé místo v tabulce, je tu reálná hrozba účinkování ve skupině o udržení. Osm z devíti posledních domácích zápasů Brňané prohráli, naposledy ten včerejší s Pardubicemi. Začali sice dobře, jenomže s výjimkou první třetiny nedokázali se soupeřem udržet krok. „Budu se opakovat, ale my na sobě prostě máme deku,“ zmínil včera obehranou písničku brněnský kapitán Kamil Brabenec.

Kamile, co se to s vámi děje? Další domácí porážka, z posledních devíti zápasů v Rondu už osmá…
„No, to moc normální není. Bohužel jsme v krizi, a to v tu nejhorší možnou dobu, kdy to mohlo přijít. Pořád jen řešíme, jak z toho ven. Co se týká duelu s Pardubicemi, můžu dát ruku do ohně za každého hráče, že jsme do toho všichni dali všechno. Jenže jsme udělali v první třetině blbou chybu a dostali gól, pak další dva v oslabení. Možná kdybychom po první třetině vedli 1:0, vypadalo by to jinak. Chtěli jsme prostě hrát na 0:0, takový ten škaredý, ale účelný hokej. Bohužel jen ten výsledek takhle hnusnej, což nás mrzí kvůli nám, kvůli vedení, kvůli lidem, kteří byli zase celé utkání fantastičtí. Vážně jsme to chtěli urvat, ale jsme v takovém srabu, že se nám to prostě nedaří.“

Slovo „deka“ tady zní od všech možných hráčů poměrně dlouho, o co konkrétně jde?
„Víte, kdo někdy dělal sport, a vlastně nejen ten, ví, že někdy máte den, že když zatloukáte hřebík, prostě se místo do hlavičky hřebíku trefíte do palce. Nechceme se vymlouvat, ale u nás je to teď v hlavě, v podvědomí. I když nám stokrát říkají, že soupeři jsou stejní lidé jako my, že si musíme víc věřit, i když chceme, přijdeme na led, nepovede se nám jedna přihrávka a sebevědomí jde dolů. Potom se to projevuje tak, že člověk udělá něco úplně jiného, než by měl, místo aby jel doleva, jede doprava, pak tam vznikají díry a soupeř jich dokáže většinou využít. Myslím, že taktiku jsme celkem plnili, dali jsme i šťastný gól. Ale pak jsme to štěstí asi urazili tou zbytečnou chybou. No a za stavu 1:3 už jsme nedokázali sehrát ani přesilovku. Když má člověk pohodu, dokáže sebrat puk za bránou a projet celé hřiště. Nám bohužel končí akce na červené čáře, kde najedeme do stojících hráčů a ti nám to vypíchnou. A když stojíme na červené my, tak nás každý objede. Není to o jednom hráči, je to o dvaceti lidech, a u nás v týmu teď nikdo nevyčnívá, kdo by to strhnul, jel s pukem, vystřelil. Chtěli jsme to zvládnout bojovností, ale nedali jsme tam hokejovost a Pardubice nás přehrály.“

Situaci vám navíc neulehčuje ani situace v tabulce okolo vás, soupeři pomalu bodově utíkají.
„To ne. Ale loni jsme taky byli v takové situaci, ztráceli jsme nějaké body na týmy okolo, ale to tady byla hrozná euforie a lidi nás hnali dopředu. My jsme tomu věřili, i když se to pak nepovedlo. Letos je to přesně naopak – navzdory tomu, že máme o co hrát, bojíme se hrát. A fanoušci, i když nás podporují, jsou na konci zápasu takoví, jací jsou. Já se jim nedivím, ale ujišťuju je, že my pro to opravdu děláme všechno a opravdu chceme vyhrávat. Na druhou stranu je pravda, že jsme si sami tu laťku nastavili moc vysoko, když jsme byli druzí. Kdybychom celý rok hráli osmí nebo devátí, dneska by nás lidi hnali a přáli by nám to. Teď mi přijde, že to tak není, že už i u nich se projevuje frustrace z výsledků. U nás taky, ale dokud existuje byť i jen teoretická šance, musíme se o ni porvat.“

Odpočinete si přes reprezentační pauzu, nebo budete o to tvrději dřít?
„Ve fyzičce a kondici to není. Naopak, potřebujeme si od toho hokeje odpočinout, být s rodinami nebo cokoli, a pak se tady zase sejít a začít znovu. V Plzni už nám půjde o bytí nebo nebytí, tam to musíme zavřít tak, aby se k nám nedostali a nemohli vystřelit na bránu. Musíme na to jít stejně jako vloni, kdy jsme si tohle říkali v největším srabu, a přineslo to ovoce. Hlavně se musíme zaměřit na přesilovky, to, jak je nevyužíváme, je věčná škoda. Naopak v našem oslabení zase častokrát inkasujeme.“

Má tým morální sílu na to, aby to předkolo ještě uhrál?
„Nevím. Zeptejte se mě za tři zápasy, teď vám to neřeknu.“

Čiší z vás hodně velká frustrace.
„A jak to máme udělat, aby to tak nebylo? Myslíte si, že když prohráváme 1:3, že to někdo vezme za bránou a udělá tam čtyři frajery? Já myslím, že ne. I kdyby tady hrál Pittsburg, tak bude hrát jednoduše, nahazovat puky a srážet se, protože když takhle prohráváte, prostě nemáte na to, abyste někoho přehráli. Jak mám na někoho vyzrát na ledě, když si nevěřím?“

Takže je to teď nejvíc o sebedůvěře?
„No jasně! Určitě. Vždyť to sami vidíte. Vezměte si Marka Kvapila, jak hrál před třemi měsíci, kdy na ledě objel čtyři hráče a dal gól. Dneska ten kluk hraje tak, že nahazuje puky, jako každý z nás. My všichni musíme spojit bojovnost jako pětka a tím někoho přehrát. Ne jako jednotlivci, na to teď nemáme.“

Nepodepsalo se v téhle chvíli na týmu negativně vyřazení Jiřího Dopity z kádru? Přece jen je to pořád ještě persona, která na ledě budí respekt a dokáže i někoho zbourat…
„Na to se zeptejte někoho jiného. Já můžu říct jen to, že v kabině se to projevilo tak, že je tam jedno prázdné místo. Jinak se o tom nebavíme.“

Je tým vnitřně v pořádku?
„Je. Parta je dobrá, sedneme si vždycky s trenéry, s majitelem i jen tak mezi sebou, řekneme si, že budeme plnit taktiku od začátku do konce. Že každý nechá ego v šatně a bude hrát obětavě pro tým. První třetina utkání s Pardubicemi to ukázala, jenže pak přišla ta pitomá chyba, která nás dostala strašně dolů. No a dva inkasované góly v oslabení, nevyužité přesilovky… To je přesně obraz naší hry v posledních deseti zápasech. Pořád tentýž.“