Jeho hokejová kariéra byla bohatá na zajímavé momenty i na spoustu klubů, Vladimír Hudáček jich v naší nejvyšší soutěži vystřídal sedm, chytal také na Slovensku a především v Rusku. Odchovanec jihočeského hokeje hájil ve velké východní zemi branku Permu, Novokuzněcku či Jekatěrinbugu, později působil jako kouč gólmanů v Magnitogorsku, nyní se do Ruska vrací zase v jiné roli. Z dvojnásobného mistra světa je hráčský agent, který se specializuje právě na KHL. "Je to odlišná role, pro mě zase nová zkušenost. Teprve začínám, rozkoukávám se, začal jsem s tím během této sezony," říká někdejší brankář Českých Budějovic, Plzně, Zlína či Karlových Varů.
Aktivní hráčskou brankářskou kariéru ukončil v Jekatěrinburgu před dvěma lety, chtěl pak ještě pokračovat doma, ale žádná nabídka se neobjevila. “Došlo na jednání s některými kluby, ale pak jsem si to rozmyslel. Jezdit někam do první nebo druhé ligy, to by už nemělo smysl, narajzoval jsem se dost," konstatuje. V tichosti odložil výstroj a začal nový pracovní život. "S hokejem jsem skončil a přemítal, co budu dělat dál. Oslovil mě pan Dušek, majitel HC Meteor Třemošná, kde je jen mládež – od základny do staršího dorostu. Nabídku jsem přijal a sezonu jsem tam vedl všechny brankáře. Stále jsem byl ovšem v kontaktu s Ruskem."
Dalo se tušit, že padne něčí hlava. Bohužel to byla ta moje
Loni zamířil do Magnitogorsku, kde se stal koučem maskovaných mužů. "V klubu působí generální manažer Valerij Postnikov, který mě vedl jako hlavní trenér před časem v Permu. Byli jsme celou dobu v kontaktu, měli výborný vztah a vzájemnou důvěru. Před rokem mi zavolal, jesli bych neměl zájem mu pomáhat jako skaut s českými hráči. Ačkoli jsem změnil své původní číslo, tak si kontakt našel a spojil se se mnou. Když hráč skončí kariéru, tak je pro něj velmi příjemné, že si na vás vzpomenou lidé vzdálení třeba čtyři tisíce kilometrů a váží si vaší práce. Později mi Postnikov nabídl práce trenéra brankářů. A já do toho šel,” vypráví. V Magnitogorsku vypadal původní plán tak, že jedničkou bude Proskurjakov, k němu tam měli zůstat Pečurskij a Bobkov. Všechno mladí gólmani, měl jsem je vlastně vychovat a předat jim zkušenosti. Klub pak ale z iniciativy hlavního trenéra koupil Gelašviliho z Jaroslavle a všechno se změnilo,” konstatuje.
Zpočátku všechno vypadalo příznivě, jenže v Rusku nikdy nevíte. Hudáček se o tom znovu přesvědčil. "Prohráli jsme vysoko 1:8 s Nižněkamskem a v tabulce spadli na druhé místo. Hlavní trenér na mě koukal, jako kdybych ty góly dostal já. Ale v Rusku to tak chodí - nejsou špatní hráči, jen špatní trenéři. Dalo se tušit, že padne něčí hlava, bohužel to byla ta moje," říká s nadhledem. Pobyt v organizaci Metallugu nicméně hodnotí pozitivně. "Hodně mi to dalo. Byla to obrovská zkušenost, zařil jsem hokej na nejvyšší úrovni i z druhé strany. Magnitogorsk je klub špičkových parametrů, který v určitých ohledech překonává zámořskou NHL. Když to řekne takový hráč jako Sergej Fjodorov, něco to znamená," připomíná.
Hudáček nyní působí coby příslušník týmu agentů ve společnosti Global Management Group. "Původně za mnou přišel kamarád Josef Řezníček, jestli bych nepomohl s nějakými transfery do Ruska. KHL je mým hlavním teritoriem. Využívám svých kontaktů z pobytu v Rusku. Moji bývalí ruští spoluhráči nyní působí jako trenéři nebo manažeři, takže mám blízko k důležitým informacím. Společnost Global Management Group řídí Jiří Hamal, ve firmě jsou také Pepa Řezníček, Michal Leimberger a František Tausch," vypočítává. "Všichni máme kontakty a oblast působení v různých hokejových zemích, nabízíme našim hráčům široký záběr, kde mohou ukákat umění,” hlásí. O nové práci měl určitou představu, tušil, co ho může čekat. "Také jsem měl svého agenta," dodává.
Rusové? Srdečný a hrdý národ
Ví, že tahle oblast není jednoduchá. Jednak panuje docela slušný konkurenční boj, jednak momentálně není na výběr moc kvalitních hráčů. "Český hokej je v krizi, máme signály, že o naše hokejisty zájem moc nebude. Tim nechci nikoho strašit, stále se najdou výborní hokejisté, o které je velký zájem, ale nastupující generace zatím není. Naše mládež docela skřípe, šampionát dvacetiletých by měl být velkou výstrahou,” varuje.
Portfolio klientů je ve společnosti široké. “Hráči si nás platí, my musíme pracovat pro ně a ne obráceně. Tohle je základ všeho." Zastupování hokejistů je dost náročné na cestování, ale Hudáček si nestěžuje. I na led se pravidelně dostane. "V Plzni chodím občas hrát s partou kamaradu, organizaci si vzal na starosti jako správný ředitel Václav Ruprecht, takže když je čas a chuť, tak se sklouzneme. Zahrajeme si tři na tři, na dvě brány, dáme si to o dvacet korun. Já chytám, někdy se vydám i do útoku. Spotíme se, zhádáme a jdeme zase pracovat," směje se.
Ačkoli pochází z jihu Čech, k zastižení bývá nejvíc v Plzni. "Mám tam dceru, druhou zase v Budějovicích. Ale kde zakotvím natrvalo, to nevím. Nemohu v tuto chvíli ani vyloučit, že se přesunu kousek za Plzeň do jedné obce za osobou mně blízkou, která se tam před pár měsíci přestěhovala." Přiznává, že jeho život hodně ovlivnilo angažmá v Rusku. "Češi nemají tamní lidi moc rádi, ale Rusové jsou srdečným a hrdým národem. Váží si tam práce druhého, což mi u nás dost chybí. Začátky samozřejmě byly těžké, šel jsem do Permu a netušil, co bude. Na zápasy se jezdilo autobusem nebo vlakem, učil jsem se rusky, byli jsme tam tehdy s Petrem Gřegořkem a Martinem Kotáskem. Pak k nám ještě na play off přibyl Lukáš Zíb, takže jsme tam vytvořili českou kolonii. Vzpomínám na ty časy rád, dost mi to otevřelo oči. Jenom těch nevídaných příhod, co jsme tam prožili," konstatuje.
Jakmile přijde řeč na extraligové štace, vrací se Vladimír nejraději k angažmá ve Zlíně. "Morava je nádherná, dostal jsem tam jako gólman parádní šanci, narodilo se mi tehdy druhé dítě. V základní části to bylo pokaždé dobré, škoda jen, že se nepovedlo play off. Když nad tím zpětně uvažuju, play off jsem neodchytal dobře, proto jsme vypadli,” říká upřímně. Častá stěhování bral s nadhledem. "V porovnání s Ruskem šlo o prkotinu.Tam jsem dorazil a místní říkali: další zápas máme blízko. Ptal jsem se, kolik to je kilometrů. A oni, že 650. To není tak hrozné, ale ty jejich silnice! A žádný vlak nejede vzdušnou čárou, takže jsme i 22 hodin strávili v autobusu. Pane jo! Obrovská země, úplně jiné dimenze. Člověk pak dost věcí přehodnotí," míří ještě jednou ke štacím ve velké východní zemi.
Jsem upřímný člověk, ne vždycky se mi to "vyplatilo"
K výčtům jeho největších úspěchů jednoznačně patří dva tituly mistra světa z let 2000 a 2001. Hudáček sice plnil roli třetího gólmana za Čechmánkem a Salfickým, ovšem na věci to nic nemění. Sám zmínku o zaltých triumfech příjímá hodně skromně. "Byla to z mého pohledu shoda náhod. Třeba před Petrohradem média tlačila do reprezentace Petra Břízu, jenže ten by roli náhradníka nepřijal, pozici jedničky měl Čechmánek. Bříza nejel a já v týmu zůstal. Na jaře 2001 to samé," říká.
Poctivě trénoval, zápasy prožíval z tribuny. I nyní si občas rád vzpomene. "Do Ruska tehdy nechtěli jet kluci z NHL, z útočníků dorazili pouze Varaďa a Prospal. Ale měli jsme silný tým, český hokej byl na vrcholu." Doma má dvě nejcennější zlaté medaile. Nicméně coby kluk prý toužil po extralize. "To byl můj sen. Povedlo se to nejdřív v Jindřichově Hradci. Když si vybavím ty příhody, dnešní mladí by nechápali a nevěřili. Byli jsme pořád spolu, v partě. Ta vyhrává zápasy! Kdo nešel na pivo, měl problém," směje se.
Během kariéry zažil vzestupy i pády, přiznává, že někdy sehrála roli i jeho povaha. "Jsem upřímný člověk. S odstupem času musím přiznat, že se mi to ne vždycky “vyplatilo”. Myslím si, že dneska jsem víc rozvážnější,“ přiznává. A co by s odstupem času změnil? "Všechno!" překvapí. "Kdybych měl tehdy dnešní rozum a zkušenosti, zachoval bych se v mnoha situacích jinak."
Po povedených letech ve Zlíně se vrátil do mateřského klubu. Tedy do Českých Budějovic. Nejprve se dařilo podle představ, pak ale spolupráce skončila rozchodem. "Přišli za mnou, abych přistoupil na snížení platu. Odmítl jsem. Kdyz jsme předtím udělali play off, také jsem nechtěl o 30 procent navýšit smlouvu. Domnívám se, že já stávající kontrakt dodržoval ve všech směrech. Situace by byla z mého pohledu jiná, pokud by se snížení platu mělo týkat celého týmu, a to včetně trenérů. Hokej je přece kolektivní sport. Proto jsem nesouhlasil s tím, aby šel měl jít dolů jen můj plat.“
To bylo na podzim 2004, poté dostal hokejový příběh Vladimíra Hudáčka jiný směr. Následoval totiž odchod do Ruska. "Když tam prohráváte, nicméně tým maká a dá do toho všechno, ještě vám přidávají, zatímco v Čechách berou. Jasně, taky se může stát, že hrajete prd a jedete domů. Ale obecně tam motivační prvky fungují lépe,” upozorňuje." Připomíná, že ničeho, co se událo v průběhu kariéry, nelituje, a to navzdory jeho častým změnám působišť.
"Jsem stará škola. Měl jsem vždy a všude respekt ke starším hráčům, vždycky jsem hrál pro tým. Hokej byl a je profesionální záležitost, neznáte soboty a neděle. Zažil jsem doby, kdy najednou řekli: zbal se, zitra v devět ráno se hlas tam a tam. A nazdar. Ale to jsem bral. Chtěl jsem hrát hokej. Mnohem horší bylo, když mě jen vyhodili a ještě jsem měl platnou smlouvu na příští sezonu. Chodil jsem trénovat s juniorkou, abych byl v kondici, a čekal, co vyřeší agent. Musel jsem být trpělivý a věřit, že mě někdo bude chtít. Ale to už je pryč. Teď mám jiný život, jen tyhle věci třeba předám dalším klukům. Může jim to pomoci, je však jen na nich, co si z toho vezmou,” uzavírá.
© Copyright 1998 - 2014 BPA a.s., Všechna práva vyhrazena. ISSN 1214-5718
Dodavatel energie pro hokej
