Vím, kde mám kořeny. Moc rád se vracím, tvrdí Pavel Gross, jeden z nejlepších trenérů DEL

Patří k nejlepším trenérům v Německu, trvale žije u našich západních sousedů, ale Pavel Gross se stále považuje za Čecha. "Vím, kde mám kořeny, odkud jsem vyšel. Moc rád se vracím, jen je škoda, že nemám poslední dobou tolik času," konstatuje někdejší útočník Ústí nad Labem a pražské Sparty, jenž v roce 1990 odešel do Německa a tam trvale zakotvil. Působil ve Freiburgu, Mannheimu či v Berlíně, po skončení kariéry je trenérem. Během velmi krátké doby se vyšvihl mezi nejlepší v DEL, nedávno se o Grossovi dokonce hovořilo v souvislosti s německou reprezentací. "Ale tyhle spekulace šly mimo mě, ničím podobným se vůbec nezabývám," hlásí.

Po delší době znovu zavítal do své vlasti, progresivní kouč přivezl do Kladna a Ústí nad Labem tým Wolfsburgu. Mužstvo z města známé automobilky vede třetím rokem, loni s ním Gross došel až do finále play off DEL, kde hokejisté Grizzly Adams srdnatě vzdorovali Eisbären Berlín. Ačkoli je německému trenérovi českého původu teprve třiačtyřicet let, už nasbíral několik pozoruhodných úspěchů.

Přechod na střídačku prý v jeho případě přišel jaksi automaticky. "Vůbec jsem to neplánoval, ale poměrně brzy jsem musel končit s hokejem. Samozřejmě bych chtěl hrát dál, jenže tělo bylo proti. Zranění mi neumožnilo pokračovat, hledal jsem tedy jiné uplatnění. Dopadlo to tak, že jsem nejdřív začal trénovat děti. A mohu vám říci, že to nebyla žádná legrace. Nikdo si neuvědomuje, jak těžké je pracovat s mladými, všichni dětští trenéři zaslouží ocenění. Je to pořádná makačka," upozorňuje.

Vzpomínka na Spartu: titul v roce 1990, výborná parta

Později se postupně posunul k dospělými, Gross působil jako hlavní kouč u Berlín Capitals či ve Freiburgu, následně byl asistentem ve Frankufrtu a Wolfsburgu, kde od léta 2009 dostal mužstvo na povel. "Nechci říkat, jestli jsem demokratický nebo přísný trenér. Tohle musejí posoudit hráči. Držím svoji linii, disciplína je důležitá. Zakládám si na taktice, na herním systému, jsem vyznavačem zvýšeného tréninku," nabízí svoji filozofii.

Trenéřině se věnuje devátým rokem, má výsledky, neustále stoupá vzhůru. Když hovoří o své práci, je z něj cítit zaujetí. Pavel Gross má spoustu hokejových zkušeností, býval výborných hráčem. Navíc se vzdělává, sleduje trendy, svěřence umí přinutit k tvrdé dřině. Dovede je takříkajíc dostat na svou stranu. Přiznává, že těží i z toho, co kdysi sám zažil pod jinými trenéry. "Podněty bývaly pozitivní i negativní. Když si na ty nepříjemné vzpomenu, hned si řeknu, že s tímhle jsem nesouhlasil, uplatňovat to tedy nebudu."

Pavla Grosse ovlivnil především tatínek. "Byl to můj první trenér, dal mi základy." Z těch pozdějších jmenuje zejména Pavla Wohla. Někdejší výborný brankář ve Spartě vybudoval tým bojovníků, kteří předváděli úžasný fyzický hokej. "Pana Wohla jsem měl hodně rád, hráčům uměl podat své představy, dokázal je vyburcovat k maximálnímu výkonu," hovoří podobně jako řada těch, kteří bývalého reprezentačního kouče také osobně poznali.

V pražské Spartě prožil Gross jednu z nejhezčích etap hokejového života. "Přišel jsem z Ústí, v klubu byla spousta dalších mladých kluků. Petr Hrbek, Luboš Pázler a spousta jiných. Jeden rok jsme skončili třetí, na jaře 1990 jsme získali titul. Pamatuju si, že finálová série s Trenčínem byla dost vyhrocená, i po nacionální stránce. Zvládli jsme první dva zápasy, jenže tak snadné jsme to neměli. Nakonec to ale vyšlo," libuje si.

Odchod do Německa? Všechno má pro a proti

Ve Spartě byl spokojený, našel tam spoustu velkých přátel. "Měli jsme vynikající partu, bydleli jsme svého času všichni pohromadě. Rád jsem měl i starší kluky, třeba Honzu Reindla. To byl strašně obětavý bek. Kluk, který by udělal pro úspěch týmu cokoli," říká. V roce 1990 se Gross rozloučil, po listopadových změnách se otevřely hranice a šikovný útočník dostal nabídku z Německa. Odešel do Freiburgu, podobný krok tehdy udělal také další sparťan Pavel Mann.

"Odchod? Ten má vždycky pro a proti. Já se tím ale moc nezabýval, naskytla se možnost a řekl jsem si, že to zkusím. Otec měl německé předky, pocházíme ze Sudet. Přijel jsem do Německa a do dvou týdnů měl německé doklady, to samé pak manželka. V Německu se nám narodila dcera, pak druhá. Holkám je dneska 20 a 16 let, vyrůstaly v Německu. jedna už má maturitu za sebou, druhá se k ní blíží. Pro ně je domov tam," připomíná.

Nikdy se nepřestal hlásit k České republice, jenže ho hokej zavál jinam. "Všude se dá žít dobře, navíc máme Evropskou uniii. Když člověk potřebuje, je z Německa za chvilku v Čechách. Vracím se bohužel poměrně málo, protože během sezony vůbec nemám čas. Letos jsme hráli až do dubna, jakmile finále s Berlínem skončilo, hned jsem sedl do auta a vyrazil. Ještě jsem v Ústí stihl baráž a některé další zápasy, jinak si přehled udržuju díky televizi. Mohu se doma dívat nb ČT4, u obrazovky sedím skoro pořád. Manželka z toho není nadšená, ale já bez hokeje nemohu být," usmívá se.

Zápasy pozoruje také proto, aby byl v obraze. Gross se zajímá o spoustu soutěží, porovnává styly, hledá inspiraci. Také mapuje hráče, potenciální posily. "Náš hokej vychází z tradiční německé disciplíny, promítá se kanadský důras, letos máme v týmu deset zámořských hráčů. V minulosti u nás byli lotyšský obránce Rekis nebo Švéd Alavaara. Je to takový mix a já chci, aby všechno dobře fungovalo," vysvětluje. Uvítal by ve Wolfsburgu i české hráče? "Proč ne. Ale jsou určité věci, které je třeba respektovat."

Kanaďan to odmaká, u českých hráčů si tím nejsem jistý

Na mysli má kvalitu případných posil. "V extralize určitě jsou vynikající hokejisté, ovšem ty bychom nezaplatili. Jsou nad naše finanční možnosti. Pak je tady řekněme střední kategorie, hokejisté na takové spíš průměrné úrovni. A do nich se mi moc nechce. Kanaďan stejných kvalit to na ledě poctivě odmaká, je zvyklý dřít, což si u českých hokejistů nejsem úplně jistý. Německá DEL je hodně přímočará, dost se bruslí. Na druhou stranu - nezaškodí mít k dispozici hráče z různých koutů světa. Každý do toho přinese něco jiného," naznačuje.

V novém ročníku bude mít Pavel Gross těžký úkol, loni Wolfsburg zářil, málem bral mistrovský titul. Teď se bude od mužstva znovu hodně očekávat. "Víte, já jsem takový, že jdu krok za krokem. Step by step. Máme novou sezonu, všechno začíná od nuly. Změnili jsme tým, herní styl ale chci zachovat. Musíme se pořádně připravit," hlásí. Není to tak dávno, co se jeho jméno zmiňovalo v souvislosti s reprezentací. U té německé skončil Uwe Krupp, nakonec ho nahradil Jakoc Kölliker.

Když se u našich západních sousedů zeptáte, který chlapík je koučem budoucnost, jméno Pavel Gross zazní hodně často. "O reprezentaci bych se nerad bavil. Teď jsem ve Wolfsburgu, to je moje výzva. Mám rok smlouvu, vůbec netuším, co bude na jaře 2012. Nebo o rok později." Nevylučuje prý vůbec nic, ani případný odchod do ciziny. "Proč bych měl, v trenéřině se nedá moc plánovat. Je možné, že se jednou objevím třeba i v České republice. Záleží na nabídkách, na možnostech," nechává tohle téma otevřené.

A národní tým? To teď podle Grosse není vůbec podstatné. Určité zkušenosti už s mezistátním hokejem udělal. V době aktivní kariéry, kdy hrával za Mannheim, pozval trenér Bukač šikovného útočníka do národního týmu. A zrovna na Německý pohár. "Byla to taková krátká, ale zajímavá epizoda. Šlo o tři zápasy, už je to celkem dávno. Vzpomínám spíš na mistrovství světa dvacítek, které jsem ještě za federace hrál v Moskvě. Bylo to v roce 1988, v týmu byli Reichel, Horák, Hrbek, Tichý, Kučera a další. Škoda jen, že jsme tenkrát neudělali medaili," lituje.

Ačkoli dlouhodobě žije v Německu, českému hokeji se sám občas připomene. Loni přivezl tým Wolfsburgu k přípavě do rodného Ústí nad Labem, letos taktéž, navíc k tomu progresivní kouč přidal ještě přípravu v Kladně. "Mám rád, když během předsoutěžního období nehrajeme proti stejným soupeřům. Líbí se mi narazit na mužstva, která vyznávají jiný styl, je to zpestření, leccos to ukáže. České týmy jsou na ledě delší dobu, my jen týden. Chtěli jsme třeba i mužstva z druhé německé ligy, jenže ta ještě ani nebruslí. Proto je fajn, že si můžeme zahrát v Čechách. Pro mě osobně se navíc jedná o možnost, jak se zase ukázat doma. Uvidím rodinu, příbuzné, kamarády. To je vždycky příjemné," uzavírá.