Když se v jednom klubu sejde silná generace, je radost chodit na hokejové zápasy. V Košicích si to fanouzšci užívali v 80. letech minulého století. Ačkoli federální lize většinou vládly české týmy, v letech 1986 a 1988 brali zlaté medaile hráči z východu tehdejšího společného státu Čechů a Slováků. "Byli jsme delší dobu pohromadě, postupně jsme herně i lidsky vyzráli. Mám na ty časy nádherné vzpomínky," přiznává Vladimír Svítek. Urostlý útočník patřil v týmu k nejlepším. A k nejproduktivnějším. Dával góly, kombinoval, rval se o každý kotouč způsobem, který nezřídka ocenili i reprezentační trenéři.
O jeho talentu se vědělo delší dobu, Svítek patřil k pravidelným členům juniorských národních mužstev, v letech 1981 a 1982 startoval na mistrovství světa dvacetiletých. Když mu bylo devatenáct, zaujal skauty Philadelphie, kteří si ho následně zamluvili v sedmém kole draftu. Ale v době totality by musel mladý hokejista jedině emigrovat, jiná cesta do NHL nevedla.
Svítek zůstal a stal se oporou Košic na víc než deset let. "Nastupoval jsem se spoustou spoluhráčů, naši partu tvořila řada osobností. Často jsem hrál s Igorem Libou, v obraně působili třeba Mojmír Božík, Peter Slanina, dnešní šéf košického hokeje Juraj Bakoš, v brance zase Pavol Švarný. Začínal s námi Peťo Bondra, já si ale zahrál i s Jánem Selvekem nebo Jánem Faithem, kteří nás později trénovali," konstatuje.
Košický hokej prožil předpětadvaceti lety nejlepší áru své historie, dva federální tituly pomohly nejlepším hráčům do reprezentace. "Také jsem tam sehrál nějaké zápasy, nejraději se vracím k mistrovství světa ve Švédsku. Hrál jsem v útoku se Zdeno Cígerem a Vláďou Růžičkou, Stockholm byl skvělý," hlásí. Zejména s dnešním koučem a generálním manažerem pražské Slavie si Svítek rozuměl. "Vláďa byl vynikající, výjimečný útočník. Věděl jsem to už od juniorských dob," dodává.
Svítek s Růžičkou nastupoval dávno předtím, než se oba posunuli do kategorie dospělých. "Známe se od nějakých patnácti let. Vláďa je o rok mladší, ale bez ohledu na to jsme spolu hráli už od šestnáctky. Měl úspěchy jako útočník i jako trenér, na dálku ho neustále sleduju. Bohužel, moc často se nevidíme. Příležitost jsme mívali jen na trenérských seminářích, bližší kontakt ovšem neudržujeme," reaguje.
První start na světovém šampionátu si ovšem Svítek připsal už v roce 1986. Tehdy cestoval narychlo do Moskvy místo nemocného Oldřicha Válka, košický střelec naskočil až do třetího utkání turnaje. "Před mistrovstvím světa jsem odjel s reprezentačním B týmem na akci do Leningradu. Říkali nám, že kdo bude nejlepší, mohl by se dostat do Moskvy. Mně se dařilo, i když za tamní výběry hráli Larionov a další borci, kteří měli nějaké tresty, cenu pro nejlepšího útočníka jsem dostal já," říká pyšně.
Po návratu se ovšem nejprve posun do prvního výběru nekonal. "Řekli, že mě nevezmou. Co se dá dělat, napadlo mě. Pak ale onemocněl Válek, náhradníkem byl sice Ivan Dornič, ovšem nějak se to zatočilo a povolali mě. Do Moskvy jsem přiletěl krátce před zápasem s Němci, který jsme prohráli podobně jako předtím s Poláky. Já první dvě utkání nestihl, ty další už ano. Týmu se nedařilo, ale já si snad své odehrál," kostatuje.
Další příležitost přišla o tři roky později, ve zmíněném Stockholmu. "Skončili jsme třetí, té bronzové medaile si pořád hodně cením," ujišťuje. Ačkoli Svítek tehdy sehrál výborný turnaj, další šanci už nedostal. "Je mi to líto, ale i takové věci hokej přináší," krčí rameny. Když v Československu padl totalitní systém a otevřely se hranice, byl zkušený útočník jedním z těch, kteří se vydali za angažmá do Finska. "Hrál jsem za Hämeenlinnu a musím říci, že to bylo moje nejlepší zahraniční působiště," pochvaluje si.
Klub z malého města Svítkovi seděl, rodák z Košic odvedl místnímu HPK dobré služby. "Měl jsem smlouvu na dva roky, ale zůstal jen jednu sezonu. Nějak jsem si nesedli s trenérem. Škoda. Ve Finsku se nám s rodinou líbilo, bylo to vydařené z hokejového i osobního hlediska." Jeho další kroky vedly do Rakouska, Svítek hrál také v Maďarsku či Slovinsku. Jeho stopa ve vrcholovém hokeji končí ročníkem 2000-01, kdy pomáhal Ferencvárosu Budapešť, načež se vrátil domů a výstroj definitivně odložil.
Už delší dobu prý plánoval, že se dá na trenérskou dráhu. "Nasbíral jsem spoustu zkušeností, které chci předávat mladým. Navíc mohu zůstat u hokeje, což je fajn. Momentálně vedu košický dorost, ale už jsem si zkusil i práci s dospělými. Bylo to na košické farmě v Humenném, jenže tam hokej zkrachoval a já se tedy vrátil zase domů - k mládeži," popisuje.
Ačkoli správný kouč není vyloženě demokratem ani despotou, Svítek přiznává, že základy disciplíny musejí být. "Jsem přísný, jinak to nejde. Vyžaduju od hráčů určité věci, mám své zásady, které musejí respektovat," říká. Když sám přeskakoval mantinel, poznal řadu zajímavých trenérů. "Od každého jsem si něco vzal. Ať už to byli Selvek, Faith, trenéři z reprezentace, později jsem dělal asistenta bývalým spoluhráčům Božíkovi nebo Stašovi. Všichni pro mě znamenali inspiraci," vysvětluje.
Coby člen zlaté košické generace je se svým klubem pořád úzce spjatý, často se vídá i s mnoha bývalými spoluhráči. "Válíme za tým starých - nebo spíš vysloužilých - pánů," směje se. "Jsme v kontaktu, mnozí spolupracujeme, nebo se jen tak sejdeme a probíráme život. Měli jsem výbornou partu, i po letech držíme pohromadě," říká spokojeně. Košičtí bardi se už moc těší na událost, která láká celé hokejové Slovensko. "
Příští rok se u našich sousedů uskuteční mistrovství světa, což bude pro Košice velká premiéra. "Máme moderní halu, to samé bude v Bratislavě. Pro celou zemi to znamená ohromnou událost. V Košicích dostaneme možnost vidět nejen skvělé zápasy, ale třeba i tréninky. Je fajn, že takový turnaj uvidíme na vlastní oči," netají. Svítek je stále do hokeje zapálený, pokračovatele v tomto ohledu však nemá. "Syn podniká, sportu se vrcholově nevěnuje. Nevadí. Do ničeho jsem ho nenutil, podstatné je, že se realizuje v tom, co ho baví," uzavírá.
© Copyright 1998 - 2014 BPA a.s., Všechna práva vyhrazena. ISSN 1214-5718
Dodavatel energie pro hokej
