Ve druhé třetině tlak Rusů polevoval, tam jsem začal věřit, ohlíží se Jiří Šejba

Reprezentační výběr se dostal až do finále mistrovství světa v Německu a proti dosud neporažené ruské sborné dokonal neuvěřitelnou cestu, která přes porážky s Norskem a Švýcarskem vedla až k šestému titulu v historii samostatné České republiky a dvanáctému triumfu na světovém šampionátu, počítáme-li i zlaté medaile z dob federálního státu se Slováky. K jedné z nich přispěl rovněž Jiří Šejba (na snímku), donedávna člen realizačního týmu extraligové Mladé Boleslavi a mistr světa z roku 1985. „Rusy jsem předčili především bojovností a srdcem,“ shrnul někdejší vynikající útočník finálový souboj.

„Finálový zápas bylo mimo jiné o tom, kdo dá první gól, což se našemu týmu podařilo hned v prvním střídání. Rusové si pak sice vytvořili obrovský tlak, ale mužstvo jej s pomocí vynikajícího Tomáše Vokouna vyřešilo a ustálo.

Rusové si zřejmě mysleli, že na nás vlétnou, dají nám první gól a všechno jim půjde samo. Utkání zahajovala první pětka, která moc nebrání a měla v tomhle směru docela rezervy. Soupeř si asi myslel, že nás přehraje ofenzivou. Jenže těžko můžete uspět, když si nepohlídáte defenzivu. Rusy zaskočilo, že prohrávají.

Náš tým celý turnaj hrozil tím, že se dokázal vymanit z obležení a vyrazit do nebezpečného protiútoku To se potvrdilo i u druhého gólu, které vstřelil Tomáš Rolinek. Rusové vypadali po tomhle úderu hodně mimo. Zhruba od pětačtyřicáté minuty nepředváděli hokej, na jaký jsme od nich byli zvyklí.

Právě zvýšení na 2:0 považuji za zlom celého finále. Dokázali jsme potom zklidnit hru, na naši branku už se ruské útoky nevalily jako lavina. Rusové upadli do křeče, takže i přesilovky hráli jinak než v předešlých zápasech.

Z jejich strany nepřišla přihrávka na modrou čáru a střela, jak to dělali až do finále. Místo toho se snažili prosadit před brankou, kde si to naši hráči pokryli a Rusové začali trochu panikařit. Právě obava z našich brejků podle mého způsobovala nervozitu ruských hráčů v zakončení.

Domnívám se, že ve třetím dějství trochu nezvládali rozhodčí. Některé zákroky posuzovali špatně. Například za atak na Petra Koukala měli vylučovat, naopak normální bodyček na Jaromíra Jágra potrestali.

Celkově si myslím, že jsme sbornou předčili bojovností a srdcem. Rusové měli nejlepší soupisku na šampionátu a si mysleli si, že každého přejedou. Měli pocit, že se z nich všichni podělají. Naproti tomu naši hráči se na finále těšili a bojovali jeden jako druhý za celý tým.

Důležité bylo, že jsme se soupeři vyrovnali nejen v pohybu, ale také v tvrdosti. Neustupovali jsme ze soubojů, navíc jsme pořád kousali, jak už jsem o tom jednou mluvil. Připočítat k tomu musím ještě fakt, že jsme dlouho drželi vedení. Rusové si sice vytvořili tlak, nicméně před brankou jsme si to pohlídali a moc stoprocentních šancí jsme jim nepovolili, co jsem si všiml.

Po nepovedeném úvodu turnaje a neslaných nemastných výkonech si kluci mezi sebou vše nejspíš vyříkali a postupně porazili čtyři velmoci po sobě. Tam někde se zrodila zlatá medaile. Když vezmu jen finálový zápas, začal jsem věřit, že by se mohl dostavit úspěch v průběhu druhé třetiny. Ruský tlak polevoval, navíc z Tomáše Vokouna vyzařovala jistota. Všechny puky chytal a Rusové se nemohli jen tlačit dopředu, jelikož jsme je zaměstnávali povedenými brejky.

Zlato jistě zvedne náladu po hubených letech, kdy odjíždělo mužstvo na turnaj s očekáváním, že by mělo přivézt medaili, ale vracelo se bez cenného kovu. Tentokrát se mluvilo jen o tom, že hráči mohou pouze překvapit. Tým neměl velký počet hvězd, ale předpokládalo se, že Tomáš Vokoun, Jarda Jágr a Michal Rozsíval dají ostatní dohromady. Pak se k nim přidali další a kluci z Evropy i extraligy vytvořili skvělou partu.

Medailový úspěch český hokej potřeboval, ale u mládeže máme stále co napravovat. Na druhou stranu hokejisté z extraligy získají další motivaci, protože viděli, že se i z naší nejvyšší soutěže se mohou dostat do národního týmu a třeba s ním i vyhrát titul mistra světa.“