Válka nervů v zámoří pokračuje, rozhádané tábory podstupují zkoušku jednoty

Smutný obraz nabízí současný stav National Hockey League. Liga se s hráčskou unií stále nedokázala dohodnout na žádném kompromisu ohledně nové kolektivní smlouvy a obě strany svorně vyhrožují, že pevně zaujaté pozice neopustí. Navenek proklamovaná jednota však začíná dostávat trhliny, některým hráčům i vlastníkům dochází trpělivost.

První významnější hráčskou osobností, která dala najevo svou nevoli (pomineme-li nedávnou snahu Roba Raye), byl minulý týden Jeremy Roenick. V rozhovoru pro ESPN prohlásil, že si umí představit fungování platových stropů v NHL a rád by o novém návrhu ligy nechal hlasovat všechny hráče. Názor neváhal adresovat i NHLPA.

Trvalo to, než někdo sebral odvahu a je typické, že tato role připadla tradičně prostořekému Roenickovi. Podobně nespokojena musí přitom být řada dalších hráčů. Ekonomicky vzato je Goodenowem avizovaná připravenost stávkovat klidně dvě až tři sezóny absurdní, neboť náklady, respektive ušlá mzda, budou u většiny hráčů bezpečně vyšší než eventuální přínos výhodně sjednané smlouvy. Je zřejmé, že současná patová situace už je dílem především uražené ješitnosti některých jednajících, výsledkem vzájemného osočování, urážek a osobních invektiv.

Jednotná ve svém postoji každopádně není ani liga. List Philadelphia Inquirer nechal nehlédnout fanoušky také pod pokličku bublajícího kotle s logem NHL. Bettman je ve zdánlivě snazší situaci, potřebuje najít konsenzus „jen“ se třiceti zástupci jednotlivých klubů. Všechno jsou to ale zralé, světem byznysu ošlehané tváře s vlastním názorem na věc. U řady z nich až doposud dovedně umlčeným.

Zámořský list sestavil tzv. „tichou sedmu“ vlastníků, kteří dodnes mlčeli, ačkoli nemají tu nejmenší potřebu zavádět nákladovou jistotu respektive platový strop a předešlý systém jim - možná s menšími výhradami - vyhovoval.

Seznam zahrnuje: Eda Snidera (Philadelphia), Jamese Dolana (Rangers), Stanley Kreonkeho (Colorado), Mikea Ilitche (Detroit), Toma Hickse (Dallas), Richarda Peddieho (Toronto) a Philipa Anschutze (Los Angeles).

Jde vesměs o vysokorozpočtové kluby, ovšem s dostatečně silným trhem a zázemím, jež ani v uplynulé dekádě významně nestrádaly. Až dosud se jejich majitelé neprojevovali, alespoň ne veřejně. Až dosud drželi s ostatními „basu“.

„Hovořil jsem s Edem Sniderem a Brianem Robertsem (výkonný ředitel) a oba mi řekli, že prostě nemůžou nic dělat,“ potvrdil reportér Robert Brady. „Prý dali ostatním slib solidarity.“

Nikdo z nich přitom nechtěl nechat zajít výluku tak daleko. Všichni se chtěli dohodnout už nejméně před měsícem. Nicméně rezignovali a nechali diktovat podmínky jiné – „osmičku“ ortodoxních zastánců platových stropů. (Tj.: Wirtz – Chicago, Jacobs – Boston, Leipold – Nashville, Cohen – Florida, Karmanos – Carolina, Nichols – Edmonton, Hotchkiss – Calgary a Leonsis – Washington.)

Důsledky promrhané sezóny teď ale pociťují všichni. Sázka na jednou kartu – totiž, že hráči ustoupí – (zatím) nevyšla. Jakoby zástupci ligy nedomysleli, že stovky hokejistů prchnou do Evropy a na svůj chléb vezdejší si vydělají jinde.

Novináři se ptají: Nastává chvíle promluvit? Bettman má pro stávkokaze tvrdý sazebník, což už několik promluvivších klubových zástupců pocítilo. Sebere, podobně jako Jeremy Roenick, odvahu i někdo ze druhé strany barikády?

Příslušníci „tiché sedmy“ si nechali diktovat od finančně mnohem méně významných souputníků „kolik smí utratit“. Přívrženci platových stropů přitom nelobují jen za nákladovou jistotu, moc se jim líbí i Bettmanův návrh přerozdělování zisků z play-off. Chudí si jednoduše přejí přiblížit bohatým typicky českým způsobem: místo abych si pořídil stejně dobré auto jako soused, nebudu mu radši přát jeho lepší.

Většina zmíněné osmičky nikdy seriózně nesoutěžila na trhu s volnými hráči nebo v přímých bojích o Stanley Cup. Chtějí garantovaný profit a ve světě tržní ekonomiky málo vídanou věc - minimální podnikatelské riziko. To vše za pomoci kontrolovaných finančních výdajů.

Tak jako vznikají trhliny v jednotě hráčské asociace, dostává je podle všeho i mocné ligové shromáždění. Možná nadešel čas, kdy se zástupci některých klubů chopí své úlohy – přestanou mlčky následovat ostatní a začnou je vést. Válka nervů nekončí; vstupuje jen do další, pro všechny už hodně bolestivé fáze.