Václav Lenc hrál ligu už za války, ze zápasu se vracel na parní lokomotivě

Povídat si s hokejistou, který začal hrát domácí nejvyšší soutěž v zimě 1941 – 42, byť to byla za německé okupace okleštěná Českomoravská liga s pouhými šesti týmy, je skutečně vzácnost. Jeden z posledních žijících plejerů té doby Václav Lenc se narodil 18. července 1920 v jihočeské metropoli, kterou nikdy trvale neopustil. Za budějovický Slavoj nastupoval do roku 1958. Brusle vyzul v třiasedmdesáti, kdy ještě pomáhal s trénováním mládeže. Dodnes pravidelně cvičí, jezdí na kole a chodí na všechny hokejové zápasy do Budvar arény. V pravém slova smyslu elegán se nevyhýbá žádné společenské akci a vyprávět o sportu dokáže celé hodiny.

Jako fotbalový záložník vydržel s aktivní činností o sedm let déle, ale mezi špičku nepronikl. Na postu hokejového útočníka, přeškoleného později na obránce, byl úspěšnější. „Nepatřil jsem k elitním hráčům, mojí parketou byla spíše taková ta černá práce,“ odmítá nadnesené hodnocení své kariéry, během níž strávil jedenáct sezon mezi ligovými mantinely.

Dosud největší triumf budějovického hokeje, první a dosud jediný titul v sezoně 1950 – 51 však Lencovi unikl. Od šestačtyřicátého bojoval subtilní bruslař v barvách konkurenčního Meteoru spolu s Hajšmanem, Španingrem a dalšími skvělými borci, zahrál si kvalifikaci o nejvyšší soutěž, ale po rozpuštění týmu našel uplatnění pouze v béčku mistrovského SKP. Pozici v sestavě áčka si za pár měsíců vydobyl a tak má ve sbírce alespoň bronz ze sezony 1952 – 53.

Bylo mu třináct, když do Českých Budějovic přijeli rovnou z pražského šampionátu čerství mistři světa Američané. Na zamrzlé řece Malši zdolali houževnatý AC Stadion 2:1 a zopakovali dvacet čtyři hodiny starý výsledek ze štvanického finále s Kanadou. „Spolu se čtyřmi tisícovkami diváků jsem mohl oči nechat nejen na prvotřídních zámořských hráčích, ale hlavně na domácích legendách v čele s Dědičem, Rynešem, Aiblem, Kotousem nebo Špatným,“ přibližuje moment, kdy ho nejrychlejší kolektivní hra okouzlila.

Od té doby se nepřestal točit kolem kluziště, které s láskou udržovali ledaři, přezdívaní Buchta a Šunka. „Zatápěli v bubnových kamínkách a celou noc vycházeli z dřevěné boudy, aby pomocí kropáčů zarovnali všechny nerovnosti ledového zrcadla. Zbývající práci udělal mráz,“ líčí pionýrské časy. „S partou kluků jsme vytvořili dorostenecký tým. Mezi chlapy se nejrychleji dostal šestnáctiletý František Mizera, pozdější mistr světa ze Stockholmu 1949,“ vyzdvihuje slavného spoluhráče.

Rovněž Václav Lenc se prosadil mezi vyvolené a skutečný křest ohněm prodělal 2. února 1941 v památném utkání proti východočeskému celku Meteor Svobodné Dvory. Vítězství 3:1 po pěti třetinách urputného boje – prodloužení tehdy neznalo „náhlou smrt“ – přineslo do klubové vitríny AC Stadionu Svazový pohár a současně znamenalo postup mezi českou a moravskou elitu. „Prim v soutěži hrály pražské týmy, které měly k dispozici umělý led. Od nich jsme dostávali poměrně velké nakládačky a v následujících třech sezonách jsme se jenom zachraňovali,“ vysvětluje hokejista.

Rozhodující bitvu dokázali Jihočeši vždycky vyhrát. První rok v Třebíči, druhý ve Vítkovicích, třetí v Praze s Libní. „Do Třebíče jsme jeli osobním vlakem v sobotu odpoledne,“ vzpomíná.

„V Horní Cerekvi nám ale průvodčí oznámila, že dál se nepokračuje. Kluboví funkcionáři špatně prostudovali jízdní řád a nezbylo, než mužstvo provizorně ubytovat. Rozstrkali nás po privátech, někteří hráči nocovali v sále místního biografu. Nikde se netopilo, byli jsme promrzlí na kost. Zbytek cesty jsme urazili v neděli ráno a přes všechny útrapy jsme ještě dopoledne dokázali vyhrát nad týmem, za který hrál vynikající Vláďa Bouzek a celý týden předtím ho speciálním tréninkem motivoval Pepa Maleček.“

Za protektorátu postihla Václava Lence nepříjemnost. Byl totálně nasazen v německé Říši. „Po těch krásných zápasech v lize mě úřady vyrvaly ze skvělé hokejové party. V říjnu čtyřicet dva jsem musel odjet na nucené práce do dolnorakouského Lince a vrátil jsem se až v pětačtyřicátém,“ ohlíží se za těžkým obdobím.

„Naštěstí jsem mohl působit ve svém oboru. Plöckingrova pekárna zrovna hledala někoho, kdo zastoupí šéfa, povolaného na východní frontu. Za čas jsem si tam vytvořil takové vztahy, že majitelka beze všeho dávala nejlepší doporučení německým orgánům, od nichž jsem získával propustky na cesty do Budějovic. Samozřejmě za hokejem,“ pobaveně cuká koutky úst.

Brali se za něho také kluboví funkcionáři, hlavně předseda Piloušek. „Až do konce války jsem se mohl zúčastňovat důležitých zápasů,“ říká s povděkem. „Zpravidla to bylo tak, že jsem v sobotu přijel rychlíkem do Budějovic, kde přistoupili spoluhráči a pokračovalo se do Prahy nebo Ostravy.

Po nedělním utkání jsme se vraceli společně stejnou trasou, ale já vystoupil až v Linci. Hokejové propriety mi vždycky někdo přinesl do vlaku a zase je vzal zpátky do šatny. Jednou jsme z Prahy cestovali osobákem, který měl zpoždění. V Budějovicích už přípoj nečekal. Předepsaný návrat před půlnocí jsem nakonec stihl na lokomotivě, jedoucí do Lince sólově na výpomoc po bombardování,“ připomíná dobrodružnou historku.

Za záda ligových brankářů se Václav Lenc trefil všehovšudy dvakrát. V obou případech to bylo v sezoně 1956 – 57. Gól na domácím ledě proti Slovanu Bratislava byl obzvlášť kuriózní. „Hosté chtěli v závěru vyrovnat a nasadili k power play,“ popisuje chvíle, které ho proslavily. „Vhazovalo se v naší třetině. Kotouč se dostal z buly dozadu na moji hokejku a já ho poslal obloukem přes celé hřiště do prázdné branky.“

U sestupu budějovického Slavoje do druhé ligy v devětapadesátém už hokejista se vzácným smyslem pro fair play neasistoval. „Dlouhá léta jsme se drželi na výsluní, přestože jsme herně nijak zvlášť nevyčnívali,“ jde s pravdou ven. „Říkalo se o nás, že jsme hřmící stádo. Nebyl to název hezký, zato vystihující. Enormním úsilím a bojovností jsme překonávali týmy, které byly daleko lepší. Přirovnal bych to k něčemu takovému, co předvedli reprezentanti letos na šampionátu v Německu.

Budějovické úspěchy ale nebyly jen záležitostí party, která hrála hokej. Fungovala tady parta kluků, spojená sportem jako pupeční šňůrou. Stejná jména se objevovala v hokejových i fotbalových sestavách, často i ve stejný den. Jezdili jsme na vodu, společně prožívali rodinné události. Drželo nás pohromadě mimořádné kamarádství a díky nadstandardním vztahům k nám s nadšením přicházely posily třeba i z pražských mužstev. Za pozdější krizí a řadou druholigových sezon stály spíše ekonomické potíže,“ má jasný názor.

Devadesáté narozeniny si Václav Lenc připomene se dvěma syny, pěti vnuky, pravnukem a pravnučkou. „Budu se snažit, ale pro mne to není moc veliká oslava, spíše konstatování stavu,“ usmívá se. Jeho myšlenky jistě zaletí k dávným hokejovým vzorům Slávkovi Aiblovi nebo třeba Náckovi Kotousovi, jemuž chybělo pouhých pět let do stovky. „Právě tito rytíři byli vždy příkladem, kterým jsem se řídil. Sport v jejich podání mě naučil, že žádná prohra neznamená konec života,“ uzavírá řeč velkou moudrostí.