V Budějovicích nebyla fotbalová liga, ale hokejová ano, komentuje Jiří Lála osudovou volbu

Jeho jméno mělo a má zvuk. I po letech, kdy už Jiří Lála dávno není v činné službě. Excelentní kanonýr, skvělý bruslař. Pravé křídlo, jakých český hokej moc neměl. I Dominik Hašek po letech jmenoval Lálu mezi nejlepší útočníky, proti kterým kdy hrál. "Jirka měl velmi tvrdou střelu, jeho puky se chytaly obtížně. Vynikající hokejista," řekl nedávno. Bývalá hvězda českobudějovického i světového hokeje to přijímá s radostí. "Od takového gólmana jako je Dominik mě to moc těší," usmívá se spokojeně.

Sedí za stolem prostorné kanceláře. V sídle firmy André Média, hned za českobudejovickým Tescem. Na první pohled se nezměnil. Stále stejný usměvavý pohled, vysportovaná postava. Dneska už Lálu u hokeje nenajdete, maximálně jako nezaujatého diváka. "Aktivní kariéru jsem končil v Německu, hrál jsem za Selb a Regensburg, kde jsem pak trénoval i dělal manažera. Ale bylo toho dost," říká. Následně si našel jinou práci.

"Oslovil mě majitel společnosti, jestli bych neměl zájem spolupracovat. Působíme na trhu reklamy, v obchodních řetězcích prezentujeme firmy na nákupních vozících. Nebo na oddělovačích zbožích," ukazuje produkty, které jsou k vidění po celé republice. Projekt se slibně rozjel, společnost už má zastoupení i na Slovensku. "Úplně na začátku jsme měli kanceláře v Praze na Václavském náměstí, ale nebylo to ono. Přesunuli jsme se do Českých Budějovic, já se vlastně vrátil ke kořenům," dodává.

Na gól Kanadě nikdy nezapomenu

Lála se sportem začínal v Soběslavi, jako nadaný hokejista a fotbalista posléze přešel do jihočeské metropole. "Fotbal mi šel dobře, dostal jsem se i do dorostenecké reprezentace. Znám odtud kupříkladu Frantu Straku, Jiřího Kotrbu, Pavla Chaloupu. Proč jsem si vybral hokej? Protože tehdy v Budějovicích nebyla fotbalová liga, zato za hokejová ano," hlásí.

Rozhodovat se dneska, možná by jeho cesta mířila úplně jiným směrem a český hokej by přišel o mimořádného hráče. Na přelomu 70. a 80. let se Lála rychle vypracoval mezi domácí elitu. Zaujal hlavně hromadou gólů. "Vždycky jsem býval střelec, nějaký talent se ve mně asi našel," říká. Úspěchům šel naproti. "Přidával jsem si v tréninku, pracoval jsem na bruslení, na střelbě. Těch puků, co já vypálil. Musíte mít nějaké předpoklady, ale bez dřiny to nejde."

Důležitým krokem v kariéře tenkrát pro mladé hokejisty bývala vojenská služba. Lála narukoval do Jihlavy. "Prožil jsem tam dva nádherné roky, Dukla byla nejlepší adresa. Už předtím jsem se dostal do nároďáku, pak jsem jezdil na akce pravidelně. Hráli jsme tehdy společně s Jindrou Kokrmentem, spolupráce skvěle fungovala. Centr musí přesně vědět, co křídlo potřebuje, s Jindrou to šlo bezvadně," vzpomíná.

Oba se představili na šampionátech v letech 1981 a 1982,  pak se nadějní mladíci přesunuli do mateřských klubů. Kokrment z reprezentace vypadl, Lála zářil dál. "Nejraději pochopitelně vzpomínám na zlatou Prahu. Stali jsme se mistry světa, v posledním utkání proti Kanadě jsem dával gól do prázdné brány. Vyhráli jsme 5:3, něco podobného udělal v devětapadesátém Miroslav Vlach. Na tu trefu Kanadě nikdy nezapomenu, ono to ani nejde. Čas od času ji vidím v televizi, kde ji celkem pravidelně opakují," usmívá se.

Zájem ze zámoří, předčasný konec v reprezentaci

Na pražském šampionátu válel Lála v jedné formaci se Paškem a Šejbou, tým měl mimořádnou kvalitu. Už rok předtím sahal po olympijském zlatu v Sarajevu. "Jo, tam jsme byli hodně blízko. Ve finále nás Sověti porazili velmi těsně, prvního góla jsme dostali od půlky kluziště hodně smolně. Ale i druhé místo je hezké," hlásí. Když probírá největší úspěchy v národním týmu, nezapomene na mistrovství světa 1983. "Z mého pohledu hodně povedený turnaj. Vstřelil jsem devět gólů, také jsme měli stříbro."

V národním týmu sehrál 198 utkání, nasázel 88 branek. Člen Klubu ligových střelců vyhrál v sezoně 1980-81 ligovou soutěž střelců, na pažbě měl tehdy 40 přesných zásahů! Celkem jich má v nejvyšší soutěži 297. Není divu, že elitního útočníka bedlivě sledovali v zámoří. Jenže tehdejší politické poměry odchodům za Atlantik nepřály. "Draftoval mě Quebec, skauti chodili s nabídkami vlastně pokaždé, když jsme hráli venku. Tehdy však zbývala jedině emigrace. A to bych já nedokázal. Měl jsem doma manželku, syna, rodiče. Kdo byl bez rodiny, měl rozhodování snazší," připomíná.

Ačkoli Lála i po zlatém šampionátu v Praze dál trhal střelecké rekordy a v Českých Budějovicích bavil diváky například parádními přesilovkami, z reprezentace se postupně vytratil. Podobně jako někteří další šampioóni. Co bylo příčinou? "Jak bych to řekl... Místo trenérů Bukače a Neveselého, kteří skončili právě po té Praze, přišli Ján Starší a František Pospíšil. Začali razit trochu jinou politiku. Nechci to moc rozebírat, ale mrzelo mě to. Dával jsem sice pořád dost gólů, ovšem po šampionátu v Moskvě jsem jel jen na olympiádu do Calgary," reaguje s trochou smutku.

Ještě nepřekročil třicítku a už nebyl pro elitní výběr perspektivní. Nebýt toho, vypadala by Lálova bilance ještě lépe. Možná i proto měl dál velkou motivaci. Rok po Calgary začal novou životní kapitolu v Německu. "Byla to velká změna. Nový život, jiný hokej, odlišné prostředí. Šel jsem do Frankufrtu, kde jsem byl moc spokojený, to samé později v Mannheimu." U našich západních sousedů zakotvil na dlouhé roky. Po rozvodu s první manželkou se v Německu podruhé oženil, s druhou ženou Silvií mají dceru Francisku a syna Joeho.

V Německu málem králem

Jakmile před fanoušky německého hokeje řeknete jméno Jiří Lála, uslyšíte pochvalné mručení. I po letech mají výkony českého vyslance zvuk. Lála se během sedmi let v tamní nejvyšší soutěži dostal pokaždé přes hranici 50 bodů v základní části, jednou dokonce překonal stovku! Zářil především ve Frankurtu. "Našel jsem tam nejlepšího spoluhráče a velkého kamaráda Roberta Reichla. Pamatuju si, jak Alby přišel z Kanady. Naskočili jsme spolu a hned to mezi námi fungovalo. Dřív jsem si hokejově rozuměl s Kokrmentem, Vláďou Caldrem, s Frantou Černým. Ale s Robertem se mi hrálo nejlépe," upozorňuje.

V sezoně 1996-97 zkusil nejvyšší britskou soutěž, nastupoval za Ayr, kde spolupracoval s bohužel už zesnulým Milanem Figalou. Ve Skotsku se Lálovým narodil syn, také proto nosí jméno Joe, posléze se ztase vrátili do Německa. Lála dál střílel góly v Selbu a Regensburgu, kde se později stal trenérem a manažerem. Ovšem to už je minulost. "Když se podívám na svoji kariéru mohu být spokojen. Nemrzí mě, že jsem nemohl do NHL, v Budějovíchc jsem prožil krásné roky. Pak přišlo Německo a nová skvělá etapa," říká vyrovnaně.

Na první pohled poznáte, že je v pohodě. "Firma běží, po těžkých začátcích se nám ji podařilo rozjet. Navíc mám skvělou rodinu. Starší syn Jirka také hrával hokej, nyní je se mnou v naší společnosti. Spolupracujeme, máme super vztah. On se také stará o to, abych byl v kondici. Chodíme na tenis, hrajeme golf. V Budějovicích jsem většinou od pondělí do čtvrtka, víkendy trávíme v Německu," popisuje.

A mladší syn Joe? "To je hokejový brankář. Sám nevím, proč si to vybral, vždycky měl ke gólmanůlm blízko," líčí. Je to paradox, elitní kanonýr má v rodině brankářskou naději, Jiří Lála přiznává, že synovým hokejem naplno žije. Když byl potomek menší, hráli doma v Německu hokejové bitvy. Tatínek střílel, malý syn chytal. "Teď už je Joe trochu větší, brankářské řemeslo ho moc baví. Nedávno jsme se zastavili v Třemošné za Robertem Reichlem. Jednak jsem chtěl Albyho vidět, byla to jeho první akce s reprezentační šestnáctkou. Jednak bylo dobré, že Joe viděl, jak kluci v nároďáku makali. Je to pro něj motivace."

Mladší Jiří válel nejvyšší soutěž za České Budějovice, Joe je teprve na prahu velké kariéry. Lála nejstarší už ale milovaný sport sleduje jen z povzdálí. "Nehrál jsem dost dlouho. Loni jsem nastoupil na rozlučce Roberta Reichla. To jsem slíbil, musel jsem," říká z vesela. Jinak výstroj neobléká. Lála před dvěma lety oslavil padesáté narozeniny, hokej už není v jeho životě náplní číslo jedna. "Vzpomínky mám super, neměnil bych," uzavírá.