V Bostonu slavnostně vyvěsili dres Cama Neelyho

Obávaný forvard se tedy oprávněně stal již desátým „Medvědem“, jehož číslo bude navždy zvěčněné. Mezi Neelyho věhlasné předchůdce patří: Eddie Shore (číslo 2), Lionel Hitchman (3), Bobby Orr (4), Aubrey "Dit" Clapper (5), Phil Esposito (7), John Bucyk (9), Milt Schmidt (15), Terry O'Reilly (24) a Ray Bourque (77).

"Je mi ctí mít své číslo mezi takovými velikány. Bylo mi nesmírným potěšením za Boston hrát. Pokaždé jsem se snažil vydat ze sebe to nejlepší. Fanoušci to věděli a projevovali mi neuvěřitelnou podporu," nechal se Neely již dříve slyšet.

Neely se v nejslavnější lize světa proslavil jako vynikající křídelní útočník s velkým tahem na branku. Nejvíce nebezpečný býval v prostoru slotu a kdo ví, kam až by se svou střeleckou potencí vystoupal, kdyby ho přetrvávající problémy s bokem a degenerace kyčle nepřinutily ukončit kariéru.

Ve vstupním drafu 1983 si ho všimli zástupci Vancouveru, kteří na něj ukázali už v prvním kole (9. hráč celkového pořadí). Premiéru v soutěži oslavil 5. října 1983 v zápase proti Calgary Flames, ale nakonec ve Vancouveru velkou díru do světa neudělal. Už o tři roky později - 6. června 1986 - jej vedení Canucks vyměnilo do Bostonu za Barryho Pedersona. V žlutočerných barvách Bruins pak prožil ty nejlepší roky hokejového života. Malé rozměry legendární arény Boston Garden byly pro jeho buldočí styl jako stvořené.

Neely v rozmezí deseti let 1986-96 přivedl Boston dvakrát do finále Stanley Cupu (1988, 90), třikrát překonal hranici padesáti branek (1990, 91, 94) a stal se pravidelným inventářem druhého All-Star Teamu NHL (1988, 90, 91, 94) a exhibičního utkání All-Star Game NHL (1988, 89, 90, 91, 96). S 55 brankami v play off je dodnes nejlepším kanonýrem bostonské historie.

Nejčernějším písmem v jeho paměti bude navždy zapsáno play off 1991. Ve finále Východní konference, ve kterém Bruins nakonec podlehli pozdějšímu vítězi Stanley Cupu z Pittsburghu, byl Neely zákeřně napaden obráncem Penguins Ulfem Samuelssonem (faul kolenem). Tento likvidační faul mu způsobil vleklé zranění stehna, což odstartovalo nekonečnou sérii jeho zdravotních peripetií a vlastně i přinutilo k předčasnému ukončení aktivní kariéry.

V následujících pěti sezónách 1991-96 připomínal Neely spíše invalidu než rychlonohého útočníka. Už nikdy nevyjel na led k více jak 49 utkáním ročně. Celkem odehrál pouhých 112 zápasů. Přestože nastupoval často se sebezapřením, stačil se ještě jednou dotknout hranice padesáti branek. V ročníku 1993-94 to dokázal ve čtyřicátém čtvrtém utkání (celkem tehdy sehrál devětačtyřicet zápasů). K poslednímu střetnutí v lize nastoupil 7. února 1996 v Buffalu. 

Během třinácti sezón v základní části NHL 1983-96 odehrál 726 zápasů, ve kterých zaznamenal 694 bodů za 395 branek a 299 nahrávek. Podařilo se mu vstřelit čtrnáct hattricků. V devíti ročnících play off si připsal bilanci 93 utkání, 57 gólů a 32 asistencí.

Jeho věrnost a oddanost lednímu hokeji byla v roce 1994 odměněna trofejí Billa Mastertona. "Nikdo nechtěl být na ledě příliš blízko něho, byl hrozně velký a silný. Pokud jste se k němu přiblížili, museli jste počítat s tím, že vás srazí. Byl jsem u toho, když v sezóně 1993-94 vstřelil 50 branek ve 44 zápasech. Těžce pracoval. Byl zraněný, ale když mohl trénovat nebylo žádných pochyb o tom, že dokáže skórovat. Kdyby mohl hrát ještě dnes, nastřílel by tolik branek jako Brett Hull," vyzdvihl Neelyho kvality spoluhráč Glen Murray.