Už jsem chtěl být blíž domovu, říká Robert Machálek z Orlové

Po dvou třetinách středečního zápasu Vsetín - Orlová byl stav 2:1 a vyloučeno pět hráčů za běžné přestupky. V závěrečné části se hra přitvrdila, rozhodčí nepotrestal několik krosčeků zezadu a výsledkem byla značná nervozita na ledě. Konečný výsledek 7:2 byl pro hosty poněkud krutý. Orlovští hokejisté totiž předvedli, že horní příčky tabulky neokupují náhodou. Hráli rychlý, tvrdý hokej, velmi dobře bruslili.

Nezvládnutý závěr utkání udělal malou kaňku na jejich jinak opravdu velmi dobrém vystoupení. Kádr Orlové totiž doznal proti loňsku podstatných změn a kombinace zkušených hráčů, působících léta v zahraničí, s nadějnými juniory přináší nejen efektní, ale i efektivní hokej.

Jedním z těch, kteří v hokeji už něco zažili, je obránce Robert Machálek. Po čtyřech sezonách v cizině se objevil opět na domácím ledě. Kromě něj působil i v Polsku, Německu, severní Americe, Lotyšsku a Rakousku.

Do konce druhé třetiny to byl klidný zápas. Pak jste trochu znervózněli. Co bylo příčinou?
„Základní kámen úrazu byl v tom, že jsme přestali bruslit. Tím pádem jsme měli problémy ve hře dopředu a začali jsme být pravidelně vylučováni. To bylo špatné.“

Nervozita a podrážděnost ale byla na obou stranách.
„Bylo tam pár věcí, které trošku vybočily a to rozhodilo obě mužstva.“

Zápas připomínal přípravné utkání před sezonou, které domácí vyhráli 2:1. Také tentokrát byl dlouho stejný stav, ale pak vsetínští mladíci jakoby vystupňovali tempo?
„Tady je o něco menší hřiště, než jinde a Vsetínští jsou tady doma. Mladíci jsou přece jen výbušnější a menší hřiště jim vyhovuje.“

Vloni byla sezona v Orlové všelijaká, letos ale hrajete na špici. Kde vidíte důvody?
„Z větší části se obměnil kádr mužstva. Je v něm velká soudržnost a zatím nám to klapalo. Až do dneška to bylo dobré. I finančně je to letos v pořádku. Sehnali se sponzoři a sezonu se podařilo rozjet docela dobře.“

Vy jste mnoho let působil v cizině. Co vás přimělo k tomu, že jste se vrátil znovu do české soutěže?
„V první řadě mám určitý věk a rodinu, táhlo mě to domů. Chtěl jsem už trošičku zklidnit život.“

Mám tomu rozumět tak, že v Lotyšsku to bylo divoké?
„Je to tam hodně náročné. Žije se na báze, trénuje se tam daleko více, než tady. Hodně se cestuje, na hráče tam mají úplně jiné požadavky. Je to daleko, daleko náročnější.“

I když Lotyšsku působí čeští nebo slovenští trenéři?
„Zažil jsem tam i české trenéry, ale místní mentalita je nutí, aby i oni přijali tento styl – život na báze, dvojnásobé porce tréninků. Všichni tam mají přece jen blíž k ruské škole.“

Bylo to stejné i v Daugavpilsu, kde jste působil?
„Ano, žili jsme dlouhodobě na báze. My Češi jsme přece jen drželi spolu, ale pokud je tam člověk sám, je to opravdu náročné.“

Dá se lotyšská nejvyšší soutěž nějak porovnat s naší první ligou?
„To určitě. Vezměte třeba Andersonse, který hraje dnes extraligu v Třinci. Nebo Leon Tambijevs, se kterým jsem hrál pár zápasů. Ten byl i na olympijských hrách. Kvalita tam je, ale schází jim ještě myšlení. Než se dostanou na úplnou špičku, bude to ještě pár let trvat. Ale nějaké výsledky už udělali i na mezinárodní úrovni.“

Myšlení? Nedávají hokeji vše?
„Hokejové myšlení. Ti hráči, kteří nehrají v národním mužstvu, jsou v tomto dost pozadu. Ale hokej jde v Lotyšsku rychle nahoru.“

Hrál jste kdysi v Polsku a Německu, ale přechod do Ameriky, to musel být přece jen skok, viďte?
„To byl velký skok. Hlavně to bylo v sezoně lock-outu, takže všude bylo plno. To byla škola.“

Pro Evropana je Kansas nehokejové město, spíše ho napadnou koně a široké klobouky. Jak byli lidi zvyklí na hokej?
„Tam byl sportem číslo jedna americký fotbal. Ale lidi byli strašně přívětiví, chodili na hokej. I když ne v takovém počtu, jako třeba v Rockfordu nebo Quad City. Na hokej se těšili, protože kdysi se tam hrála AHL. Lidi na hokej chuť měli. My jsme ale nepostoupili do play off a klub pak zanikl.“

Vyhovovala vám hra v Americe víc než v Evropě?
„Je to tam nahoru-dolů, hraje se hodně do těla, což mi až tak nevadí. Spíše mi to vyhovuje.“

Vloni jste působil v Rakousku…
„Bylo to zase něco nového a hlavně – bylo to blíž. Už jsem se stahoval trošičku blíž domovu. Byla to pro mě velká neznámá. Na doporučení jednoho člověka jsem si to šel na sezonu vyzkoušet.“

V národní lize jste si asi na nedostatek pobytu na ledě stěžovat nemohl?
„Zahrál jsem si do sytosti. Úroveň to má, je tam plno Finů a Kanaďanů, ale třeba i Jozef Daňo. Pro cizince je to hodně náročné. Když to šlo, hrál jsem i ve dvou pětkách. Jako jediný cizinec v obraně jsem byl na ledě skoro pořád.“

Orlová je už vaše konečná stanice, nebo uvažujete třeba i o Polsku?
„Já jsem nad tím moc nepřemýšlel. Nikdy neříkej nikdy, ale chtěl bych už zůstat doma. Pokud by byla nějaká zajímavá nabídka, samozřejmě bych o ní uvažoval. Teď jsem ale v Orlové.“

Pár let jste doma nehrál. Co říkáte na úroveň české druhé ligy?
„Byl jsem s českými hráči hodně v kontaktu, soutěže jsem sledoval na internetu. Myslím, že úroveň druhé ligy šla hodně nahoru. Docela mě to překvapilo. Jsou tady mladí, draví kluci. Kdysi to zdaleka nebylo tak rychlé, jak je to teď. To je největší rozdíl. Každopádně mě úroveň soutěže velice mile překvapila.“