Tři roky po skončení nejničivější války v dějinách se konala v pořadí pátá zimní olympiáda. Tým Československa předtím vybojoval poprvé titul mistrů světa a ve Svatém Mořici znovu sahal po zlatu. Skvělý úspěch zůstal v turnajích pod pěti kruhy na dlouho poslední, ať to bylo z důvodu slabých výsledků nebo zásahů zhůry a násilného rozbití první zlaté generace. Další medaili získali nebo spíš utrpěli reprezentanti až o 16 let později v Innsbrucku. A třeba italská Cortina d´ Ampezzo ještě dlouho po roce 1956 představovala symbol našeho největšího propadáku. Zároveň to bylo období střídání stráží ve světové špičce: konce vlády dlouho suverénní Kanady a nástupu sovětského hokeje na hokejový trůn.
V. ZOH Svatý Mořic (30.1. - 8.2. 1948)
Krůček od zlata
Další zimní olympiáda proběhla po dvanácti letech, krutě poznamenaných válečným běsněním. Podruhé je pořádal Svatý Mořic. Sešlo se 713 sportovců z 28 zemí, chyběli poražení Němci a Japonci. Švýcarští hoteliéři mohli jen vzpomínat na to, jakým zlatým dolem se pro staly hry konané o dvacet let zpátky. Lůžkové kapacity se naplnily sotva z poloviny. Průběh provázela spousta organizačních nedostatků. Přímo v dějišti došlo i k občanské válce mezi dvěma americkými organizacemi – AHAUS a AAU, čí mužstvo je oprávněno reprezentovat USA v hokejovém turnaji.
Předseda MOV Avery Brundage osočil první z nich z profesionalismu a pohrozil, že pokud nenastoupí tým AAU pod vedením Johna Hutchinsona, odvolá účast sportovců USA také v ostatních sportech. Výběr AHAUS podporoval J.F. Ahearne, britský delegát IIHF a stejný muž, který stál za vítězstvím Britů na poslední předválečné olympiádě. Strašil tím, že pokud celek s manažerem Walterem Brownem nebude vpuštěn na olympijský led, z turnaje sejde a mezinárodní federace uspořádá vlastní mistrovství světa. Nakonec tým AHAUS mohl reprezentovat. Američané skončili čtvrtí, ale po turnaji byly jejich výsledky anulovány.
Bronz získali domácí Švýcaři, v jejichž dresu nastoupil i útočník Bibi Torriani, který už jednu medaili vybojoval coby šestnáctiletý v roce 1928. Čechoslováci obhajovali svůj první titul mistrů světa. Ve druhém zápase proti Švédsku hřejivé slunce a teplý vítr – fén – div nerozpustily led. V táboře Tre kronor však o odkladu nechtěli ani slyšet. Až za stavu 2:5 začali měnit názor. Nakonec prohráli 3:6. Tým Československa prošel turnajem neporažen, hodně gólů dával, ale také inkasoval. Právě brankový poměr v konečném účtování rozhodl při rovnosti bodů o zisku zlata ve prospěch Kanady.
Duel o prvenství začínal v 8:18 ráno. Kouč Mike Buckna nařídil důslednou obrannou hru. Střední útočníci měli především pokrýt kanadské střelce Waltera Haldera a George Maru. Naši nevyužili tři přesilovky, zápas skončil 0:0. Poprvé československý tým na světové scéně s javorovými listy neprohrál. Poprvé prošel na velkém světovém turnaji skupinou bez porážky, což se podruhé povedlo až v roce 1961. Na závěr zchladil Švýcary 7:1 a sebevědomé Američany 4:3. Získal stříbrné medaile, ke zlatu chyběl krůček. Po návratu však vůdce týmu Vladimír Zábrodský vyvolal veřejný spor, v němž tvrdil, že mužstvo nemělo tolik bránit, nýbrž hrát útočně. Buckna se bránil tím, že československý celek na otevřenou partii s Kanadou zatím neměl.
Javorový list nosili na dresech tentokrát vojenští letci z týmu RCAF Flyers. Sedm hráčů pocházelo z Ottawy, další z Toronta. Mužstvo vedl Frank Boucher, někdejší skvělý útočník New York Rangers a sedminásobný držitel Lady Byng Trophy pro nejslušnějšího hráče NHL. Také jeho svěřenci zatěžovali konta soupeřů mnohdy velmi slušnými příděly. V sedmi započítávaných zápasech však inkasovali pouze dvakrát. Naši dostali celkem 15 gólů.
Pořadí: 1. Kanada, 2. Československo, 3. Švýcarsko, 4. Švédsko, 5. Velká Británie, 6. Polsko, 7. Rakousko, 8. Itálie. Výsledky USA byly pro ZOH anulovány, s 10 body a skóre 86:33 by se tým umístil na 4. místě.
Československo: Modrý, Z. Jarkovský – O. Zábrodský, Sláma, Pokorný, Šťovík, Trousílek, Hainý – Troják, V. Zábrodský, Konopásek, Roziňák, Drobný, Stibor, Kobranov, Bouzek, A. Bubník – kouč Buckna.
VI. ZOH Oslo (14. - 25.2. 1952)
Procitnutí ze stříbrného snu
V roce 1950 bylo pozatýkáno a ve vykonstruovaném procesu později nespravedlivě odsouzeno jedenáct hráčů, z nichž mnozí tvořili páteř reprezentace. Dvakrát po sobě chybělo Československo na mistrovství světa. Čistky, kádrování, nesmyslné reorganizace. V této atmosféře se začalo trochu urychleně rodit zcela nové národní mužstvo. Povedlo se mu však něco, co nedokázala ani zlatá parta jejich předchůdců: v sezoně 1951-52 pětkrát za sebou porazilo Švédy.
V poslední den olympijského turnaje v Oslo skončilo utkání s Tre kronor 4:0 ve prospěch našeho mužstva. To se už předtím zařadilo mezi uchazeče o medaili. Polákům, Norům a mužstvu Spolkové republiky Německo nasázelo dvacet gólů. V duelu s prvním těžkým soupeřem však naši neuspěli: podlehli Kanadě 1:4. Po vítězství 11:2 nad Finskem prohrával výběr Československa se Švýcary už o tři branky. Zvítězil 8:3, střetnutí s Američany však už nezvládl – 3:6.
Oba zámořské celky svým zemím neudělaly v turnaji dobrou reklamu. Razily drsný styl, prostý hokejového umu, zato plný šarvátek a nadměrné tvrdosti. Tehdejší prezident IIHF, Švýcar Fritz Kraatz se nechal slyšet, že Kanadu a USA už nechce na velkém turnaji vidět. Mezi fanoušky dostali hokejisté ze Severní Ameriky pejorativní posměšnou přezdívku Kulhaví kačeři. Javorové listy, reprezentované mužstvem Edmonton Mercurys však braly opět zlato a Američané skončili hned za nimi.
Málo ostřílený československý tým v zápasech se zámořím doplácel na nedostatek zkušeností a mezinárodních styků. Ale ještě před posledním vystoupením na stadiónu Jordal Amfi žila naděje na obhajobu stříbra ze Svatého Mořice. Nad Švédskem naši zvítězili o čtyři góly, což přesně potřebovali. Kanadská remíza 3:3 s Američany však znamenala smutné procitnutí ze sna. A nebyla to poslední zlá zpráva.
Podle nového pravidla neměl o umístění rozhodnout při rovnosti bodů poměr gólů, nýbrž ještě jedno, dodatečné utkání pravdy. Ke schválení této regule nedošlo v průběhu turnaje, jak se snažila doma tvrdit komunistická propaganda, nýbrž 14. února, tedy v době zahájení olympiády a den před začátkem hokejového turnaje. Nešlo o žádné spiknutí, ale neschopnost funkcionářů a našich zástupců v kongresu IIHF novinku včas sdělit. Hráči se tedy až po výsledku zaoceánského derby dověděli, že skvělým vítězstvím nad Švédy nevybojovali bronz, ale jen právo na další zápas.
V dalším duelu s Tre kronor se ujali vedení už v 1. minutě. Na začátku třetí části vedlo Českoslovesko 3:0. Jenže Švédům zůstalo víc sil. Na rozdíl od našich hokejistů byli správně a předem informováni, mohli se šetřit. Nakonec se radovali z výhry 5:3. V šestém vzájemném střetnutí sezony to našim nevyšlo. Přišli o olympijský a světový bronz i titul mistrů Evropy.
Pořadí: 1. Kanada, 2. USA, 3. Švédsko, 4. Československo, 5. Švýcarsko, 6. Polsko, 7. Finsko, 8. SRN, 9. Norsko. Československo původně obsadilo v tabulce díky lepšímu poměru branek třetí místo, ale při rovnosti bodů se Švédy – na základě rozhodnutí kongresu IIHF, o němž nebylo vinou vlastních funkcionářů informováno – muselo s nimi sehrát rozhodující zápas o bronzové olympijské medaile, třetí místo na MS a mistra Evropy (3:5).
Československo: J. Richter, Záhorský – Gut, Václav Bubník, Miroslav Nový, Ošmera, Z. Pýcha, Lidral – Vlastimil Bubník, Danda, Charouzd, Rejman, Bartoň, Sekyra, Hajšman, Sedlák, Blažek – trenéři Tožička, Herman.
VII. ZOH Cortina d´Ampezzo (26.1. - 5.2. 1956)
Symbol zklamání a neúspěchu
Název vysokohorského střediska v italských Dolomitech zůstával ještě dlouho připomínkou zklamání a neúspěchu, byl častován jako symbol největšího hokejového propadáku. Ten se stal vyústěním spousty chyb, přehmatů, zásahů zvenčí do plánu trenéra Vladimíra Bouzka. Původně připravovanou aklimatizaci v Tatrách nahradilo zdlouhavé švýcarské turné, šachovalo se se soupiskou. Navzdory optimistickým prohlášením i náladám mezi fanoušky dorazil do Cortiny rozladěný, fyzicky i psychicky unavený tým s počínajícími příznaky ponorkové nemoci.
Podle předpovědí jel československý tým do Itálie málem pro zlato. Ještě v základní divizi všechno vypadalo nadějně: s Američany 4:3, s Poláky 8:3. Jenže potom přišly zápasy finálové skupiny. A v nich naši dokázal z pěti soupeřů porazit pouze jediného – Německo 9:3. Prohráli však s Kanadou, Švédy, SSSR a na závěr i s USA.
Leccos přitom naznačovalo už zmiňované utkání s Polskem. Po nerozhodné první třetině soupeř o dva góly vedl. Proti Kanadě naopak tým Československa dvakrát vedl, přes porážku 3:6 to však nebylo ještě tak zlé. Potom přišla sprcha 0:5 od Švédů, navíc po velmi slabém výkonu. S Rusy naši prohráli úvodní část o gól, třetí o branku vyhráli. Sborné, která v dalších čtyřech zápasech inkasovala pouze jednou, nastříleli čtyři góly. Na všech se podílel ofenzivní obránce Karel Gut. Konečný součet však vyzněl 4:7. Po jediném vítězství nad mužstvem SRN, jež bylo součástí výpravy obou německých států, přišla porážka 4:9 od Američanů.
Na hráče se snesla tvrdá kritika, většinou však nemířila na správný cíl. Nedotýkala se chyb při výběru i v postupu přípravy. Po olympiádě se dohrávala liga. Členové národního týmu prožívali očistec, byli vystavováni posměchu, urážkám, ponižování. Hokejová vrchnost, která zásahy do tvorby i plánů mužstva nesla velký díl viny, se na všechno mohla dívat v klidu z povzdálí.
Olympijské zlato získali díky lepšímu skóre poprvé v historii hokejisté tehdejšího Sovětského svaz, v čele se střelcem Vseolodem Bobrovem. Už v roce 1954, hned po svém vstupu na scénu, vybojovali světový titul. O triumfu pod pěti kruhy a svém druhém zlatu z mistrovství světa rozhodli před 13 000 diváky v zápase proti hráčům Kitchener-Waterloo Dutchmen, jimž vítězství v Allan Cupu 1955 umožnilo obléknout se do kanadských dresů. Jedním z nich byl i brankář Denis Brodeur. Padesát let po něm poletí do Itálie s kanadským týmem obhajovat zlato jeho syn Martin Brodeur.
Během druhé třetiny došlo k rozmíšce kanadského manažera s ruským funkcionářem, jenž požadoval mimořádné kropení ledu. Demonstrativním odchodem svého úmyslu dosáhl. „Holanďané“ s javorovými listy vyslali na Nikolaje Pučkova 23 střel. Rusové jen devět. Přesto zvítězili 3:2. Kanadu odsunuli na třetí příčku Američané, podporovaní skvělým Willardem Ikolou v brance.
Skupiny – A: 1. Kanada, 2. SRN, 3. Itálie, 4. Rakousko.
B: 1. Československo, 2. USA, 3. Polsko.
C: 1. SSSR, 2. Švédsko, 3. Švýcarsko.
Finále: 1. SSSR, 2. USA, 3. Kanada, 4. Švédsko, 5. Československo, 6. SRN.
Další pořadí: 7. Itálie, 8. Polsko, 9. Švýcarsko, 10. Rakousko.
Československo: Vodička, Jendek – Gut, Václav Bubník, Bünter, Kasper, Bacílek – Vlastimil Bubník, Bartoň, Danda, V. Zábrodský, Pantůček, Návrat, Vaněk, Kluc, Prošek, Cimrman – trenér Bouzek.
VIII. ZOH Squaw Valley (18. - 28.2. 1960)
První americký zázrak
Turnaji předcházelo historicky vůbec první turné československé reprezentace po zámoří. Během něj se mužstvo dvakrát střetli s Američany s výsledky 3:4 a 5:5. Ani třetí měření sil pod olympijskou vlajkou v kalifornském Squaw Valley nedopadlo pro naše barvy dobře – 5:7. Ovšem z tříčlenné skupiny postupovaly dva týmy a v druhém utkání čekali outsideři z Austrálie.
V tomto duelu proti sobě v něm nastoupili také bratři František a Zdeněk Tikal. Vzhledem k tomu, že druhý z nich byl emigrant, nesmělo se u nás o shledání sourozenců v Údolí indiánských žen ani mlčet. Ale zahraniční rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa informovaly spolehlivě, fotografii přinesl i polský sportovní časopis prodávaný také u nás.
Výsledek 18:1 proti Austrálii zajistil postup do finálové části. V ní však hokejisté zvítězili 3:1 nad Švédskem a 9:1 nad Němci. Jenže předchozí porážky od Rusů (5:8) a Kanady (0:4) značně zkomplikovaly medailové naděje. Rozhodnutí mělo padnout v posledním duelu. V něm se naši opět střetli s Američany, kteří dosud neztratili ani bod. Před poslední třetinou vedl tým Československa 4:3. Stačilo udržet náskok a získal by bronz.
Dosud si mužstvo vedlo vcelku dobře, i přes dvě porážky. Proti Rusku rozhodl lepší brankář, Vladimír Nadrchal nebyl po zranění oka v severoamerickém turné ještě v pohodě, Vladimír Dvořáček nenavázal na formu z ligy. Američané později přiznali, že po předchozím vítězství nad SSSR 3:2 celou noc nemohli spát. Jejich brankář John McCartan tvrdil, že neviděl před očima nic než létající puky. Naši z toho dokázali těžit jen dvě třetiny. Následující smršť jim zasadila smrtící úder.
Hráči USA vletěli na led jak vyměnění. Šestkrát skórovali a otočili na 9:4. O čtyři branky se postaral Roger Christian. Zlom nastal ve 12. minutě třetí části, kdy byl Rudolf Potsch vyloučen za nedovolené bránění. Bob Cleary, Roger Christian a Bill Cleary nasázeli během 67 vteřin tři góly. Na předchozích dvou olympiádách vybojoval tým USA stříbro, do té doby získali na olympiádě pět medailí. Přesto nebyl považován za favorita a jejich triumf byl přirovnáván k zázraku.
O druhé přestávce prý americkou šatnu navštívil sovětský kapitán Nikolaj Sologubov a doporučil, aby hráči vdechovali kyslík. Zda to bylo příčinou zázračného obratu zůstává otázkou stejně starou jako tento první triumf USA na olympiádě. Neuvěřitelný obrat však Američany dovedl k vytouženému cíli. Poprvé získali zlato. Československo skončilo po porážce čtvrté za Kanadou a SSSR.
Skupiny – A: 1. Kanada, 2. Švédsko, 3. Japonsko.
B: 1. SSSR, 2. SRN, 3. Finsko.
C: 1. USA, 2. Československo, 3. Austrálie.
Finále: 1. USA, 2. Kanada, 3. SSSR, 4. Československo, 5. Švédsko, 6. SRN.
Další umístění: 7. Finsko, 8. Japonsko, 9. Austrálie.
Československo: Nadrchal, Dvořáček – Gut, F. Tikal, Potsch, Kasper, Mašláň - Vlastimil Bubník, Pantůček, Danda, Starší, Vaněk, M. Vlach, Volf, Golonka, Jiřík, J. Černý – trenéři E. Farda, Horský.
XIX. ZOH Innsbruck (29.1. – 9.2. 1964)
Kanada bez medaile a utrpěný bronz
Olympijský turnaj pod Tyrolskými Alpami tentokrát zahájily vyřazovací zápasy nasazených týmů s vylosovanými outsidery. Naši hráli v prostřední třetině s Japonci 3:2, ale celkově vyznělo skóre jednoznačně – 17:2. Do elitní osmičky vstoupili vítězstvím 11:1 nad týmem reprezentujícím celé Německo a rázem byli pasováni na největšího favorita. Němci však za sebou měli nejtěžší duel, stálo je hodně sil, než zdolali Polsko 2:1.
V prvním vážnějším střetu si Kanada, reprezentovaná poprvé výběrem amatérských hokejistů poradila se Švédskem 3:1, československé mužstvo čekali Rusové. Začátek zdrželo dekorování krasobruslařů, během nějž naši hráči postávali na chodbě. Vylosovali si totiž menší šatnu než Sověti. Ti vyjeli na led dost nervózní. Ale za jedenáct minut vedli o tři góly, z nichž zejména třetí šel na vrub Vladimíru Dzurillovi. Vystřídal ho Vladimír Nadrchal, mužstvo se začalo zvedat, ale hokejisté SSSR na naše branky vždy dokázali odpovědět. Výsledek 5:7 však po děsivém začátku vypadal milosrdně.
V dalších střetnutích si československý tým poradil s Finy 4:0, se Švýcarskem 5:1, Američany 7:1. Potom naši porazili 3:1 Kanadu, přičemž zraněného Setha Martina nahradil během poslední třetiny v brance náhradník Ken Broderick a posléze inkasoval všechny naše góly. Sovětům stačila ke zlatu remíza v závěrečném duelu s Kanadou. Vyhráli 3:2. Švédové si v případě zisku aspoň jednoho bodu v zápase s Československem mohli zajistit stříbrné medaile, totéž platilo o našich v případě, že by vyhráli. Všechny smělé vyhlídky zhatila zdrcující prohra 3:8.
Celky na druhém až čtvrtém místě nasbíraly shodně deset bodů. Pětkrát zvítězily, dvakrát odešly poraženy. Medaile za olympijský turnaj si rozdělily na základě rozdílu skóre ze všech utkání. Přesně podle znění olympijských pravidel. Jenže podle tehdejších řádů mistrovství světa by rozhodovaly vstřelené branky ve vzájemných zápasech. Československý tým měl v minitabulce ze tří zmíněných střetnutí nejhorší skóre 6:9. Stříbrní by zůstali Švédové s poměrem 9:4. Ovšem medaile za třetí místo by náležely javorovým listům, které v zápasech proti Tre kronor a Československu čtyři branky vstřelily a stejný počet inkasovaly.
Nakonec bylo na jednání direktoriátu IIHF narychlo rozhodnuto, že se i v tomto případě bude postupovat jednotně podle olympijských pravidel, tedy na základě rozdílu celkového skóre. Švédové zůstali druzí, ale Kanada tím byla sesazena na čtvrtou pozici a poprvé odjížděla z olympiády bez medaile. Naše hráče naopak velmi překvapila zpráva, že bronzové medaile mají převzít oni. Podle kanadských pramenů došlo ke změně v řádech deset minut před ceremoniálem. I Vladimír Dzurilla například ve svých vzpomínkách přiznal, že československé hokejisty zastihla informace nepřipravené. O rokování direktoriátu však nic netušili. Zvadlé obličeje při dekorování vyjadřovaly spíš zklamání z toho, že to všechno mohlo dopadnout líp, ale nedopadlo a že bronz nevybojovali hráči bez všech matematických pochybností přímo na ledě.
Ještě po 41 letech Kanaďané vytáhli kostlivce ze skříně. Opakovaně žádali dodatečné udělení bronzových medailí aspoň za mistrovství světa. Při hlasování ovšem i jejich vlastní zástupce v předsednictvu IIHF Murray Costello hlasoval proti. Otevření jedné tajemné skříňky by možná vyvolalo spousty dalších otázek týkajících se i jiných velkých turnajů a šampionátů.
Finálová skupina: 1. SSSR, 2. Švédsko, 3. Československo, 4. Kanada, 5. USA, 6. Finsko, 7. SRN, 8. Švýcarsko.
Zbývající pořadí: 9. Polsko, 10. Norsko, 11. Japonsko, 12. Rumunsko, 13. Rakousko, 14. Jugoslávie, 15. Itálie, 16. Maďarsko.
Československo: Nadrchal, Dzurilla – Potsch, Sventek, F. Gregor, Tikal, Šmíd – Vlastimil Bubník, Walter, M. Vlach, J. Klapáč, Golonka, Jiřík, J. Dolana, Jiří Holík, J. Černý, Prýl – trenér Anton.
Dodavatel energie pro hokej
