Týmový duch, skalp Kanady, slušný herní projev. Česká dvacítka na šampionátu nezklamala

(MALMÖ, od našeho zpravodaje) Mistrovství světa dvacetiletých je nevyzpytatelnou soutěží, konstatní výsledky si drží jen ti nejlepší z nejlepších. Loňští mistři světa Američané vypadli ve čtvrtfinále s Rusy, před dvěma lety ani nepostoupili ze skupiny. V Ufě se totéž přihodilo Finům, medaili tam nezískala Kanada. České výběry poslední dobou do špičky nepatřily, teď v Malmö byla ideální příležitost k tomu, jak konečně pokořit zakletou bariéru a zahrát si semifinále. Bohužel, nepovedlo se. Ale dvacítka navzdory tomu určitě nezklamala!

Trenéři Přerost, Juřík a Trnka totiž sestavili především kvalitní a vyvážený tým, v němž každý měl své místo. Pevné vazby často mohou nahradit individuální dovednosti, i když bez osobností se neobejde nikdo. Češi je našli v bojovnících kmenového ročníku 1994 i mezi mladší skupinou hráčů, kteří jsou nadějí do budoucna.

Soudě podle prvního zápasu to neměl být turnaj, na který budeme vzpomínat. Junioři proti Spojeným státům špatně začali, pak se sice zvedli a v určitých pasážích si počínali velmi dobře, leč body bral soupeř. Úvodní duel se dvacítce poslední dobou nedaří. Loni ale reprezentanti zabrali a v následné klíčové bitvě porazili Finy, tentokrát došlo na téměř zázračné představení proti Kanadě.

Javorové listy s českou dvacítkou od roku 1994 nikdy neprohrály, na stadionu v Malmö ale zámořské naděje musely přijmout porážku 4:5 po nájezdech. Bylo neuvěřitelné, jak se Češi semkli. Čtyřikrát vedli, čtyřikrát soupeř vyrovnal. A oni to stejně dokázali v nájezdech zlomit! Národní tým dával kanadské góly (viz. akce Tomečeka po vhazování), ukázal výkon, na jaký se bude vzpomínat.

Jenže pak úřadovala mladá psychika. Hlavně nic nepodcenit, opakovali si dokola. Proti Německu však hráli Češi jako se zataženou brzdou. Museli zdolávat pevný obranný val, což nám moc nesedí, už od úvodních minut bylo zřejmé, že přístup tentokrát má výrazné vady na kráse. Porážka 0:3 vrátila hokejisty do reality, noc na Silvestra se moc nevyspali, protože kdyby zaváhali i se Slováky, byla by z toho pro změnu historická ostuda. Deváté nebo desáté místo dvacítka na MS nikdy neobsadila, nemluvě o nutnosti rvát se o záchranu.

Bylo to jako na horské dráze. Zatímco bez Kanady by nebylo Německa, porážka se západními sousedy zase vydatně přispěla k tomu, že Češi posléze přejeli Slováky. Těžký úkol zvládli, okamžitě vstřelili vedoucí gól, pak přidali další. Jistě kráčeli za vítězstvím, po něm si mohli zhluboka vydechnout. V základní skupině jim patřila třetí příčka a pro čtvrtfinále dostali Finy, což byl patrně výhodnější soupeř než třeba Rusové nebo Švédové.

Samotní hokejisté cítili šanci, věřili si a sebevědomí prokázali v první polovině zápasu. Češi šli do vedení, kdyby přidali na 4:1, hrají o víkendu medailové souboje. Bohužel se stal opak, což je škoda - takhle blízko na dostřel semifinále nemusí dvacítka zase pár let být. Navzdory zklamání je ovšem třeba uznat, že národní tým letos předvedl kvalitní hokej. Hrál solidně, organizovaně. Tahle parta by se mohla směle měřit s ročníkem 1993, který byl u nás poslední dobou považován za jasně nejlepší.

Mistrovství světa odhalilo některé perspektivní kádry do dalších let. Původně to vypadlo, že brankářskou jedničkou bude Daniel Dolejš, jenž má ve Vítkovicích pod palcem pozici jedničky. Ale po utkání s USA šel do klece Marek Langhamer a už tam zůstal. Sympatický chlapík předvedl výtečné zákroky, vystupoval klidně a spolehlivě. Jenom potvrdil, že naše brankářská škola má stále co nabídnout.

Před turnajem panovaly obavy z kvality defentivních hokejistů. Na výběr moc nebylo, trenéři museli točit čtveřici až pětici nejodolnějších, ve čtvrtfinále navíc chyběl distancovaný Marcel. Role ministra obrany se zhostil Petr Šidlík, příkladný kapitán a bojovník makal nadoraz. Stejně tak Michal Plutnar: velká škoda, že bek amerického Tri-City nemohl z disciplinárních důvodů naskočit proti Německu. Velmi dobře zahrál Ronald Knot, urostlý pravák byl aktivní a nebojácný, je příslibem. Totéž platí pro Jana Košťálka, jenž může na MS i za rok. Defenzivě by prospěly služby konstruktivního Jana Štencla, ovšem vítkovický talent si zranil rameno a z nominace vypadl.

V útoku byl českou jedničkou Dominik Simon. Hokejista Sparty roste zápas od zápasu. Nejen že proti Kanadě předvedl parádní nervy a zakončním nájezdu po vzoru Petera Forsberga si zajistil popularitu nejen za Atlantikem. Simon skvěle bruslil, četl hru, poctivě dřel každé střídání. Trenéři k němu zařadili klubového parťáka Martina Procházku, jemuž turnaj vyšel nad očekávání, postupně nabral nevídanou páru David Pastrňák.

Vlasatý útočník švédského Södertälje patřil k nejmladším, na ledě byl ale hodně vidět. Bruslil, napadal, kouzlil s pukem. Čtvrtfinále málem rozhodl, když za stavu 3:1 trefil tyčku. Bývalý hráč Havířova by  měl výběr táhnout v dalších letech společně s Jakubem Vránou. Tenhle letec na bruslích má nevídaný dar dostat se do šance. V utkání s Kanadou parádně trefil, proti Slovákům mířil třikrát do tyčky. Dvacítky hrál už podruhé, v 17 letech má na kontě už čtyři mládežnická mistrovství světa. To hovoří samo za sebe.

Vrána v Malmö spolupracoval s chomutovskou dvojicí Ondřej Kaše - David Kämpf, která si náramně rozumí. Oba jen potřebují zesílit, aby byli odolnější v osobních soubojích. O jejich budoucnosti jinak není sporu. Pochvalu za turnaj zaslouží i jiní. Jediným gólem zakončil třetí účast na MS dvacítek Radek Faksa, ale bylo neuvěřitelné, co naděje Dallasu odmakala pro tým.

Až Faksa zlepší produktivitu, bude světovým hráčem. V jeho útoku překvapil šikula Vojtěch Tomeček, důslednost přidal Dominik Volek, zajímavé momenty měl Patrik Zdráhal. Na šampionátu si naopak tolik nezahrál Pavel Zacha, ale čas šestnáctiletého objevu z Liberce přijde. V tomto věku vynikl na dvacítkách snad jen Crosby, před Zachou (ale i Pastrňákem a Vránou) je teď jarní MS osmnáctiletých, kde své přednosti bezpochyby pořádně rozbalí.

Dvacítka si teď dá na chvíli volno, v únoru převezme štafetu ročník 1995. Z letošního kádru může na příští šampionát do kanadského Montrealu osm reprezentantů, což je na české poměry vysoké číslo. Existuje tedy slušná naděje, že by hráči mohli zúročit zkušenosti a zaútočit na vyšší než šestou příčku, která dvacítce patřila letos. Ovšem každý turnaj je jiný. Znovu se musejí sejít kvalita, forma opor, výkon brankáře, zdravotní stavy, týmový duch a další okolnosti.