Na ledě rozdával rány, hrál fyzický hokej, nikoho se nebál. Někdejší vynikající obránce Jan Zajíček patřil k dlouholetým oporám pražské Sparty, v roce 1978 získal na domácím mistrovství světa stříbrnou medaili, jeho styl hry sklízel úspěchy také na zámořských kluzištích, kam cestoval s reprezentací nebo třeba i jako host s týmem Pardubic. Už je to hodně let, kdy sympaťák původem z Uherského Ostrohu ukončil vrcholovou kariéru. Ovšem Zajíček rozhodně nezpomalil. Jeho dny jsou plné práce, rychlosti, adrenalinu. I nadšení.
Proč? Má totiž hodně aktivit. Uvedu firmu Filtakleen, která se zabývá recklací olejů za provozů strojů. A také vlastním fotovoltaickou elektrárnou, jež umožňuje získávat proud ze slunečního záření," vykládá. Když přišel na setkání do jednoho dejvického hotelu, člověk by si mohl pomyslet, že stále aktivně sportuje. Vyrýsovaná postava, pevné svaly. Na první pohled chlap v kondici. "Ale tak to bohužel není, na sport nemám skoro vůbec čas," usmívá se.
Zajíčkův hokejový příběh začal v Uherském Ostrohu. "Tam jsem se v roce 1951 narodil, v 15 letech jsem pak odešel do učení v tehdejším ZPS Gottwaldov. Hrál jsem tam samozřejmě hokej, všemi kategoriemi jsem prošel do prvního týmu. Zlín tehdy neměl stálou příslušnost k nejvyšší soutěži. Sestupy střídaly postupy, ale já tam prožil první období v dospělém hokeji. V devatenácti jsem šel na vojnu, kterou jsem strávil v Dukle Hodonín a pak v Trenčíně," konstatuje.
Kanadský hokej mi seděl, asi jsem se s tím narodil
Vrátil se do města obuvy, za tamní klub válel do roku 1975. "Byl jsem v reprezentačním B týmu, chtěl jsem hrát vrcholový hokej, takže jsem začal uvažovat o odchodu. Nabídek byla spousta, ovšem Gottwaldov tehdy sestoupil do národní ligy a tenkrát platilo pravidlo, že hráči museli zůstat. Byli tzv. hájení. Já se ovšem dohodl se Spartou a tím pádem pak dost dlouhou dobu nesměl nastoupit. Podmínky v Praze perfektní, výborní trenéři. šel jsem nahoru, ale marná sláva, když nehrajete zápasy, není to ideální," říká.
V hlavním městě si prý zvykl záhy. "Říkalo se, že se mladí ve Spartě hůř adaptovali. Ale já nebyl ten případ. Kluci mě vzali hned, možná někteří mladší nebyli moc nadšeni, ale ti starší věděli, že hrát umím. Našel jsem si nové přátele, třeba Jirku Kochtu. Sice jsem nemohl hned do ligy, což bylo nepříjemné, ale nelituju. Udělal bych to znovu!" líčí přesvědčivě. V metropoli zdomácněl a Spartě odváděl výtečné služby až do sezony 1981-82. Pak se uskutečnil přesun do Zetoru Brno.
"Rozhodl jsem se z rodinných důvodů. Žena je ze Zlína, já od Uherského Ostrohu. Za blízkými jsme to měli daleko, táhlo nás to na Moravu. No, dneska vím, že jsem tam chodit neměl," zmiňuje s odstupem času. Souzená mu byla Sparta. "V ní jsem zažil krásné časy, ostatně v Praze jsme se nakonec usadili. Máme v Dejvicích dům už pěknou řádku let," vykládá.
Fanoušci populárního klubu si Zajíčka pamatují coby zadáka, který dokázal být hodně důrazný. Vyhledával osobní souboje, uměl u mantinelu - zkrátka tvrďák k pohledání. "Asi jsem se s tím narodil," usmívá se. "Navíc už v mládí mi táta říkal, že jakmile nedám první ránu, budu mít problémy. Nešel jsem pro ni daleko, říkali o mně, že jsem předváděl kanadský styl hokeje. Faktem je, že mi to sedělo."
V československém hokeji něco podobného nebývalo zvykem, týmy si zakládaly hlavně na technice a kombinacích. Jakmile se objevil někdo ostrý jako břitva, míval potíže s rozhodčími. "To si pište! Užil jsem si s nimi hodně. Když nás pískali Okoličány nebo Šubrt, věděl jsem, že minimálně třikrát půjdu na trestnou. Okoličány mi to po letech přiznal. Zajec, jak som ťa viděl, už som bral píšťalu a vylučoval, povídal mi. Už se na něj nezlobím," mávne rukou s nadhledem.
Nebyla to zbabělost. Emigrací bych ohrozil rodinu
Pokud ale progresivní bek naskočil na kanadských kluzištích, všechno probíhalo úplně jinak. "Byl to jiný svět. Odlišné rozměry hřišť, zcela jiný hokej. Mně to vyhovovalo. Nikoho jsem se nebál. Oni ti Kanaďané dobře věděli, co si na koho mohou dovolit. Stáli při hymně na modré a koukali po nás. Na mě nešli, já bych se nedal, vybrali si jiné," tvrdí. Jednu pořádnou strkanici zažil se zámořskými dravci doma v Praze. "Přijeli Cincinnati Stingers a rvačka to byla ohromná. Pošťuchoval jsem se s jedním, pak po mně šli dva. Pořádná mela! Já a jeden Kanaďan jsme měli zlomená žebra. Když nás pak odvážela sanitka do nemocnice, už jsme se tomu smáli."
Výborou zkušenost v tomto ohledu znamenal zájezd Pardubic na turné proti týmům NHL. Na konci 70. let šlo o revorluční akci, podobný výjezd absolvovalo také Kladno. "Týmy byly posíleny o reprezentanty, za Pardubice hráli třeba Jarda Pouzar nebo bratři Šťastní. V Americe jsem si uvědomil, jak jiné je vnímání hokeje tam a u nás. Jeli jsme na zápas a čekali jsme, že vylezeme z autobusu u brány, vezmeme výstroj a půjdeme do kabiny. Jenže bus zajel dolů do podzemí, všechno jsme měli připravené. A zápasy? Bezvadné, já si je užíval. Stejně tak publika. Lidé v zámoří byli zvědavi, přijela rarita z Východu, znamenali jsme pro ně exotického soupeře."
Jelikož Zajíček vynikal fyzickým hokejem, bezpochyby by se v NHL neztratil. Jenže to by musel emigrovat. "Nabídky jsem dostal, skauti za mnou chodili. Jeden mi večer řekl, ať zůstanu hned, že druhý den všechno vyřídí. Potkali jsme se pak v hotelu, on ukázal kufr plný peněz. 200 tisíc dolarů - dokážete si představit, kolik to tehdá bylo? Jenže já bych to nedokázal udělat. Nebyla to zbabělost. Jen jsem věděl, že bych tu nechal manželku, děti, maminku, tatínka, příbuzné. Jejich děti by vyhodili ze škol, zkazil bych jim život," povídá tiše.
Nikdy nepřemýšlel o tom, jak by bylo, kdyby se tenkrát rozhodl jinak. Zajíček ukončil vrcholovou kariéru po sezoně 1982-83, kterou strávil v Brně. Posléze ještě působil v Benátkách nad Jizerou, ale jeho život dostal nový spád. Důrazný zadák vyzkoušel několik povolání. "Ještě během angažmá v Brně jsem se náhodně potkal s Jirkou Supem, který má v Praze vyhlášené řeznictví. Bavili jsme se o mé budoucnosti, díky němu jsem se pak dostal do Armabetonu, který vlastnil Závod sociálních služeb. Jednalo se o komplex v Praze-Řepích," vzpomíná.
Jak rozhodčí Pierce proměnil zlato ve stříbro...
Zajíček vystudoval hotelovou školu, stal se z něj tedy provozní, který měl na starost údržbu, techniku, velel dvaceti pokojským. "Zůstal jsem rok a odešel do Uherského Hradiště. Chtěli tam zvednout hokej, řekl jsem si - proč ne. Vrátil jsem se domů. Bydleli jsme u rodičů, já dělal vedoucího zimního stadionu a také krajského metodika ČSTV. A pak mi náhoda pomohla k odchodu do zahraničí. Jednou jsem se v Hradišti potkal s Himlem, což byl šéf sportovního svazu. Ptal se, jak se mám a tak. Znali jsme se. On se mi později ozval s tím, abych hned sedl do auta, že švýcarská Basilej shání obránce."
Vrcholový hokej už nějakou dobu nehrál, ale na švýcarskou ligu si věřil. "Během týdne jsem si všechno vyběhal, už jsem s cizinou ani nepočítal. Byl jsem sice v nároďáku, ale platily dost ostré limity mezistátních zápasů nebo úspěchů na mistrovství světa. Já byl jen na jednom, v letech 1976 a 1977 jsem měl smůlu. Pokaždé jsem se zranil, vyšlo to až s Prahou 1978. K prvenství nám tehdy chyběl jediný gól. Tedy - my ho v posledním utkání Sovětům dali, byl regulérní. Ale americký rozhodčí Pierce ho neuznal. Takže zlato nemám. Kdyby ano, mohl jsem jít ven bez problémů. A dřív," připomíná.
Možná i do NHL. "Mirek Dvořák, Jarda Pouzar, Ivan Hlinka dostali počátkem 80. let možnost. To víte, že bych také chtěl, ale nedalo se nic dělat. Já byl vděčný aspoň za tu Basilej. Ovšem moc jsem si tam nezahrál. Trenér byl Kanaďan, v týmu měl pět krajanů, přitom nastupovat mohlo jen pět zahraničních posil." Vrátil se tedy domů a hokeje nechal. Definitivně! "Působil jsem znovu v Uherském Hradišti, po revoluci jsem rok dělal v jedné pražské stavební firmě, pak jsem tři roky trénoval v Belgii. A tam jsem se dostal k činnosti, jíž se věnuju teď."
Shodou okolností Zajíček zaznamenal jednu technickou vymoženost, která ho zaujala. "Všiml jsem, si že na jednom stroji je umístěno jakési přídavné zařízení. Jelikož mě tyhle věci zajímaly, pídil jsem se po tom. Zjistil jsem, že to je prostředek k tomu, jak efektivně čistit olej u hydraulických strojů tak, aby se co nejméně snížila jejich poruchovost. Nahlodalo mě to. Přemýšlel jsem, že by se to dalo realizovat i u nás. Oslovil jsem v Belgii příslušné lidi s tím, aby se britských majitelů firmy zeptali, jestli mají české zastoupení."
Servis pro 900 strojů, krása ve vlastní elektrárně
Neměli, Zajíček se tedy pustil do podnikání. "Dostal jsem velmi tvrdé podmínky, padly na to veškeré úspory. Nakoupil jsem stroje, prostředky, technologie, všechno jsem pak složil doma v garáži a říkal si, co vlastně bude. V Čechách tehdy nebyly moc dobré zkušenosti s výrobky ze Západu, po revoluci k tomu panovala určitá averze. Potřeboval jsem najít kontakty, oslovit a získat firmy, aby do toho šly. Autem jsem křižoval republiku, postupně se to začalo otáčet k lepšímu. Vyhrál jsem výběrové řízení v mladoboleslavské Škodovce, což mi pomohlo," hodnotí.
Aby všechno fungovalo, věnoval a věnuje tomu veškerý čas. "Vstávám ve čtyři ráno, jednu dobu jsem děnně jezdil do Škodovky. V pondělí ráno jsem začal, v sobotu večer skončil. Neděli jsme prospal. A tak pořád dokola. Dělám servis pro 900 obráběcích strojů v zemi, ve firmě jsem sám, všechno řeším osobně. Musím říci, že se to postupně chytlo a že to běží," kvituje. Vydělané prostředky nerozházel, ani nešetřil. "Nejsem typ člověka, který by hýřil. Spíš jsem přemýšlel, kam dál investovat."
Našel způsob, který se zdá být až neuvěřitelný. "19. února 2008 večer jsem surfoval po internetu a narazil na článek o fotovoltaických elektrárnách. Využití sluneční energie mě ohromně zaujalo, skoro jsem nemohl spát. Na ten datum do smrti nezapomenu. Pořád jsem musel myslet na solární panely. Absolutně jsem nevěděl, o co jde, ale hledal jsem informace a pak se rozhodl, že bych takovou elektrárnu rád vybudoval." Vybral si místo na jihu Moravy. "Z celé republiky tam je největší intenzita slunečního svitu. Byla s tím ohromná spousta starostí, podařilo se mi získat pozemek i investora," říká pyšně.
Elektrárna už stojí a běží naplno, což Zajíčka maximálně naplňuje. "Je to krása, když přijedu a stojím u technologické klece, kde se mění střídavý a stejnosměrný proud. O areál se stará můj velký kamarád Pavel Lipner, já tam jezdím na občasné kontroly. Od doby, kdy elektrárna běží, si přeju, aby svítilo sluníčko a bylo jasno," říká s úsměvem. Vzhledem k podnikání musely na vedlejší kolej téměř veškeré jiné aktivity. "Ale na hokej jsem nezanevřel. Chodím se dívat, i když Spartu sleduju nejraději v play off. Základní část mě nebaví. Sám už nehraju, ovšem když je pořádný zápas, samozřejmě si ho ujít nenechám," uzavírá někdejší obránce, v jehož stopách jednou možná vykročí čtyřletý vnuk Sebastian.
© Copyright 1998 - 2014 BPA a.s., Všechna práva vyhrazena. ISSN 1214-5718
Dodavatel energie pro hokej
