Tomáš Sršeň rád vzpomíná na Edmonton, jako spolumajitel Uničova pořád skáče přes mantinel

Rozhodně není obvyklé, aby některý hokejista válel na domácích kluzištích ve čtyřiačtyřiceti letech. Loni něco podobného platilo v případě Dominika Haška, také východní skupina druhé ligy má svého veterána. Přes mantinely tam znovu skáče Tomáš Sršeň - bývalý vynikající útočník Olomouce, Brna a především Vsetína, který s hokejem prošel svět a zaznamenal spousty úspěchů. Důrazný bojovník je v současnosti spolumajitelem druholigového Uničova, po delší odmlce znovu oblékl brusle a vzal do ruky hokejku.

Proč? Vysvětlení je jednoduché, chce pomoci svému týmu v boji o udržení. "V soutěži letos platí nové podmínky, do baráže smí nastoupit jen ti, kteří předtím sehrají za mužstvo padesát procent utkání. Abych to splňoval, šel jsem znovu hrát. Nemáme tolik finančních prostředků, abychom kádr nějak zásadně posilovali, nikdo k nám už nejspíš nepřijde. Baráž nás podle všeho nemine, chci pomoci, je to taková jistota," reaguje.

Prozatím má za sebou jediný zápas. "Nastoupil jsem proti Frýdku-Místku. Jaké to bylo? Hrůza. Samozřejmě jsem z toho vypadl. Rozhodl jsem se, absolvoval tři tréninky a šel hned do utkání. Chodil jsem vlastně jen na přesilovky, ještě že máme nová pravidla, kdy se při početní výhodě pokaždé vhazuje v útočném pásmu. Nějak jsem to přečkal, teď na sobě makám dál. Trénuju, potím se, věřím, že tak za měsíc by to z mé strany mohlo být lepší," hlásí.

Se synem v Uničově, NHL dvakrát za Olejáře

Když se do něčeho dá, nepoleví. Tomáš Sršeň byl vždycky bojovník. Vosa, jak mu říkali, má pořád dost sil, zdraví slouží, ve druhé lize bude Uničovu ještě platný. Během minulé sezony, v níž nastoupil ke 35 utkáním, si zahrál i se synem. Unikátní spolupráce otce a syna Tomáše staršího potěšila. "Bylo to zajímavé, jeden zápas jsme spolu byli i v pětce. Syn je teď v Přerově, říkal jsem si, že by se mohl s hokejem dostat dál. Ale možná nemá takové geny. Ani píli," konstatuje upřímně.

Sršeň měl naopak už v juniorech nastartováno k zajímavé budoucnosti. Výborně bruslil, hrál dravě, dával góly. Začínal v Olomouci, poté válel za Brno, vojenskou službu splnil v Jihlavě. "Jako kluk jsem měl samozřejmě svoje sny. Nejdřív národní liga, pak nejvyšší soutěž. Reprezentace. Všechno se mi splnilo, což je krásné," kvituje. Pokud se ohlédne proti proudu času, má na co vzpomínat. "Nejvíc asi na angažmá v Kanadě. Působil jsem v Edmontonu a bylo to zajímavé po všech stránkách," říká.

Zámořská NHL ještě nebyla tak otevřená Evropanům jako dneska, Olejáři draftovali nejen Sršně, ale také Kořínka, Žemličku, Božka, Ťoupala. Nikdo z nich se do slavné ligy nepodíval, ale Sršeň ano. "Sehrál jsem v NHL dva zápasy, jinak jsem působil na farmě. Oilers předtím získali Stanley Cup, nebylo jednoduché dostat se do základní sestavy. V Kanadě jsem navíc zjistil, že tam hraje roli i to, jakého má kdo agenta, jakou podepsal smlouvu. Trošku mě to mrzelo, ale snažil jsem se poctivě makat a na tohle moc nekoukat," přiznává.

Za Atlantikem dostal jeho styl podobu, jakou poté u Sršně vídali fanoušci třeba při jeho angažmá ve Vsetíně. Hrál agresivně, důrazně. "V tom mě zámoří hodně ovlivnilo. Nebyl jsem typem hráče, který by chodil vyloženě do těla, ovšem nikoho jsem se nebál. Snažil jsem se být soupeřům nepříjemný, trošku je provokovat, rozhodit," upozorňuje. Díky těmto přednostem patřil v 90. letech k oporám reprezentace, s níž startoval na olympijských hrách v Lillehammeru i na šampionátech v letech 1994 a 1995.

Zmařený Lillehammer, krásné časy ve Švédsku

Ani jednou se nedočkal medaile, mrzí hlavně olympijský turnaj 1994. "Ve čtvrtfinále jsme prohráli s Kanadou, byl to vyrovnaný zápas. Petr Nedvěd nahrál Kariyovi a ten rozhodl, vidím to jako dneska. Před turnajem jsme vyhráli Švédské hry, ale v Norsku to nedopadlo. Škoda. Hrát na olympiádě pro mě znamenalo splnění snu, od úspěchu jsme nebyli zase tak daleko," soudí po letech. V elitním výběru sehrál 50 utkání, zaznamenal jedenáct branek, ještě na jaře 1997 bojoval o účast na MS ve Finsku, ovšem do širšího kádru zařazen nebyl.

To už byl Tomáš Sršeň oporou Vsetína, s nímž prožil krásné mistrovské časy. Mužstvo z Valašska vládlo extralize, parta mnoha špičkových hokejistů předváděla výborné výkony, které platily na soupeře nejen doma, ale třeba také v Evropském poháru či Evropské lize. "Zážitků je samozřejmě spousta, před Vsetínem jsem působil ve Švédsku, konkrétně v Leksandu a Rögle. Během sezony 1994-95 jsem tam skončil a šel domů, ale z hlediska rodiny byl sever Evropy skvělý. I po hokejové stránce. Kdyby to tam tehdy dopadlo malinko jinak, hrál bych na severu určitě dál. Strašně se nám ve Švédsku líbilo," přiznává.

O osudech hokejistů rozhodují někdy maličkosti, návrat z Rögle znamenal pro Sršně možnost hrát o domácí tituly, angažmá v zahraničí si užil později do sytosti. Rodák Olomouce se může považovat za světoběžníka, válel totiž ve Švédsku, Německu, Itálii, Norsku či Dánsku. "Třeba norský hokej nebyl zase tak špatný, jak si tady mnozí mysleli. Tvrdím, že tři tamní nejlepší kluby by mohly klidně hrát naši extraligu. Cizinec to nikde nemá jednoduché, všude jsem musel dokazovat, že na to mám."

V Uničově bojujeme s ekonomikou i s výchovou mladých

Myšlenky na návrat a možná i na konec s hokejem začal pociťovat až v Dánsku, sezonu 2006-07 trávil v barvách Fredrikshavenu. "Byl jsem tam sám, bez rodiny. Manželka tu měla práci, doma byly i děti. Ztrácel jsem chuť do hokeje. Seděl jsem v kabině a sám sebe se ptal, co tady vlastně dělám? Najednou se mi nechtělo chodit na zimák, jezdit autobusem k zápasům. Bylo to stejné jako třeba u Romana Turka. Chyběla mi motivace, chut," popisuje.

Ale později to v sobě zase našel. Hokej hraje dál, za což vděčí také zdraví. "V mládí jsem hodně trénoval, navíc jsem měl štěstí, že mě nepotkaly žádné vážnější operace. Sport mě pořád baví," připouští. Poslední dobou působí Tomáš Sršeň v Uničově, kde je spolumajitelem druholigového klubu. "Otec tu trénoval, později jsem byl osloven dalšími lidmi, jestli bych nešel do vedení klubu. Souhlasil jsem. Hraju, dělám manažera, starám se o spoustu věcí. Bojujeme hlavně s ekonomikou. I s výchovou mladých. Dneska to není jako za našich časů, řada věcí se změnila," povzdychne si.

Do Uničova pravidelně dojíždí z Olomouce, kde je doma. Má spoustu povinností, ale zůstal u hokeje. "Přesně tak jsem si to představoval," konstatuje Sršeň. Bývalé kamarády potkává nejvíc na stadionech celé republiky. "Vídáme se, třeba s Jirkou Dopitou. Ale v sezoně moc ne, spíš v létě, třeba na tenise," říká. Sršeň před časem musel překonat i nešťastnou soukromou událost, která ho zasáhla.

V březnu to už budou tři roky, kdy někdejší reprezentant autem srazil cyklistu, který posléze podlehl vážným zraněním. Stalo se na silnici mezi Chomoutovem a Štěpánovem, cyklista vjel do protisměru, Sršeň se svým peugeotem nemohl nic dělat. "Pořád mám tu bouračku v sobě. Vina mi prokázána nebyla, ale stále mě to mrzí. I takové věci se přihodí... Sice jsem tomu nemohl zabránit, ale nikdy na to nezapomenu," uzavírá.