Titul mistrů světa z Prahy 1972 slaví čtyřicátiny, klíčem k triumfu byly bitvy se sbornou

Bylo to dlouhé čekání na světové zlato. Náš hokej vystoupil při šampionátech na vrchol v letech 1947 a 1949, pak ovšem trvalo dlouhých 23 let, než se podobný kousek povedlo napodobit. Stalo se v dubnu 1972 v pražské Sportovní hale, od té událost právě v těchto dnech uplynulo 40 let. Nevšední úspěch se sluší připomenout pamětníkům i těm, kteří tehdy ještě nebyli na světě, byl to totiž mimořádný úspěch jedné silné generace. Českoslovenští bojovníci ztratili v turnaji jediný bod, silnou sovětskou sbornou v klíčovém druhém utkání porazili 3:2. A po posledním zápase s Finy mohli před vyprodanou arénou slavit…

Reprezentanti prožili v jarní Praze nádherné dva týdny, to samé fanoušci. "Panovala úžasná atmosféra, lidé nám fandili, hnali nás,” říká František Pospíšil. Kladenský obránce hrál na mistrovství světa poprvé jako kapitán, funkci převzal od Josefa Černého, který se krátce předtím vzdal reprezentace. "Na Pepíka byl tlak, předtím se nám moc nepovedla olympiáda v Sapporu. Prohráli jsme s Amerikou a skončili třetí, což před domácím šampionátem nebylo moc povzbudivé. Černému bylo čtyřiatřicet let, na tehdejší dobu docela věk. Přestal mít chuť a skončil," popisuje Pospíšil.

Reprezentace rázem potřebovala nového kapitána. "Tvrdil jsem, že by to měl dělat někdo zkušenější - Jirka Holík, Vašek Nedomanský. Voba padla na Jirku, ale po zápasech se Švédy řekl, že to pro něj není. Proběhla tedy týmová volba a z ní jsem vzešel já," popisuje, jak elitní výběr našel svého lídra, jenž reprezentaci dovedl k titulu mistrů světa také v letech 1976 a 1977. Tehdy v Praze se dala dohromady báječná parta, potvrzuje to i Jaroslav Holík.

Elitní centr jihlavské Dukyl válel v útoku s bratrem Jiřím a Janem Klapáčem, šampionát se jim mimořádně povedl. Dohromady nasázeli 25 gólů! "Na minulost moc nevzpomínám, ale k té Praze 1972 se občas vracím rád. Víte proč? Táta nám s bráchou říkal, že nejsme hokejisti, když jsme nevyhráli mistrovství světa. Pak se nám to v Praze povedlo a táta byl strašně šťastný. Už nás za hokejisty považoval," směje se.

Šampionátu se tehdy nezúčastnily zámořské týmy, šest výběrů se utkalo dvoukolově každý s každým. "Měli jsme hodně síly, po olympiádě bylo dost času na trénink. Na úvod jsme porazili Švýcarsko 19:1, což je dneska utopie, ale také přišly slabší chvíle. Třeba s Finy jsme se v prvním utkání trápili a vyhráli 5:3," připomíná Pospíšil. Na každém turnaji té doby bývalo klíčové, jak československý výběr zvládne bitvu se sovětskou sbornou.

"Nejdřív jsme s nimi remizovali a pak je porazili 3:2. Byli silní, mockrát se nám Rusáky zdolat nepovedlo. Ale v té Praze ano," těší Jaroslava Holíka. Sám na tom měl značný podíl, ve druhém duelu zařídil vítězný gól. "Mám to pořád před očima, jako by to bylo včera. Treťjak v bráně asi počítal, že nahraju. Nevím, co mě to napadlo, ale já vystřelil. Byla to taková žblabuňka, ovšem padl z toho gól," popisuje.

Čechoslováci ztratili za celý turnaj jediný bod, poslední zápas sehráli proti Finsku a byla to jedna velká oslava. "Vyhráli jsme 8:2, pak jsme převzali pohár pro vítěze. Já to jako kapitán zažil na šampionátu třikrát, poprvé a navíc doma to bylo nejkrásnější," říká Pospíšil. Kouzlo šampiónů spočívalo v tom, že měli k dispozici hokejové individuality i dříče, že tým kráčel jedním směrem. Svěřenci trenérů Vladimíra Kostky a Jaroslava Pitnera se ohromně semkli.

Reprezentanti už předtím sehráli povedená mistrovství světa, k triumfu chyběl jen malý kousek. Například v Ženevě 1961. Až Praha 1972 znamenals konec čekání na titul. "Trvalo třiadvacet let a my byli strašně šťastní, že jsme to dokázali," líčí Pospíšil. Holík doplňuje, že si všichni užívali úžasnou atmosféru. "Lidé fandili nejen na tribunách, ale i ve městě, na ulicích. Jeli jsme na zápas a všude viděli ty davy. Tehdy nebyl internet, panovala úplně jiná doba," tvrdí.

František Pospíšil upozorňuje, že hokejem znovu žil celý národ. "Turnaj byl sice v Praze, ovšem do hlediště chodili příznivci z celé republiky. Měli jsme skvělou podporu publika, ale i zázemí. Bydleli jsme v Průhonicích, stranou metropole, na zápasy jsme jezdili do Holešovic pořád jednou trasou. Stal se z toho rituál. Na Spořilově stávala pokaždé jedna babička o holi, kdykoli tam byla, my uspěli. Nosila nám štěstí. Jakmile jsme se pak blížili, kluci jí vyhlíželi a křičeli: je tam zase, vyhrajeme!" usmívá se kapitán zlatých hochů.

Nadšení týmu strhlo i trenéry. Jaroslav Pitner se vsadil, že když mužstvo získá titul, skočí oblečený do bazénu u průhonického hotelu, ačkoli měl potíže se zády. Co řekl, to splnil. O soudržnosti týmu svědčí i to, že po letech mají k sobě aktéři velkého turnaje pořád blízko. "Byli jsme moc rádi, že pro nás hokejový svaz udělal slavnost, že jsme si ten titul z roku 1972 mohli připomenout. Několik z nás se už v únoru sešlo v Hustopečích, kde máme letité přátele," vypráví Pospíšil. Mistrům světa pomalu ani nepřijde, že už je to 40 let. "Nějak rychle to uteklo. Já jinak na vzpomínání nejsem, ale je fakt, že ta Praha byla velkým zážitkem. Pro mě to znamenalo asi největší úspěch kariéry," přiznává Jaroslav Holík.

Další velká vítězství posléze přišla v Katovicích 1976 a 1977, to už do týmu přišli někteří mladší reprezentanti. Zlato z Prahy každopádně ukázalo cestu, Čechoslováci přemohli tehdy málem neporazitelnou sovětskou sbornou především díky bojovnosti, odhodlání a hokejovému srdci. "V týmu panovala vnitří pohoda, všechno nám ladilo. Byla to krása. Když se teď po letech potkáme, při debatách se k šampionátu vždycky vracíme. Nikdo z nás na to nemůže zapomenout," uzavírá František Pospíšil.

Fakta z 39. mistrovství světa v Československu (7. - 22. dubna, Praha)

Hrálo se dvoukolově systémem každý s každým, celkem 20 účastníků bylo rozděleno do tří výkonnostních skupin. V té elitní se utkalo šest nejlepších výběrů, mezi nimiž chyběli hokejisté Kanady a USA. Mistry světa se stali hokejisté Československa, kteří ztratili jediný bod za remíru se SSSR 3:3 v první části turnaje. Naši hokejisté tehdy získali světové zlato po dlouhých 23 letech.

Výsledky československého týmu: první kolo - Švýcarsko 19:1, Švédsko 4:1, NSR 8:1, SSSR 3:3, Finsko 5:3, druhé kolo - Švýcarsko 12:2, Švédsko 2:0, NSR 8:1, SSSR 3:2, Finsko 8:2.

Konečné pořadí MS: 1. ČSSR (skóre 72:16, 19 bodů), 2. SSSR (78:17, 16), 3. Švédsko (49:33, 11), 4. Finsko (47:48, 8), 5. NSR (21:76, 4), 6. Švýcarsko (19:96, 2).

Mistři světa - reprezentace Československa: Jiří Holeček, Vladimír Dzurilla - Oldřich Machač (2 góly), František Pospíšil (1), Jiří Bubla, Josef Horešovský (3), Milan Kužela, Rudolf Tajcnár (5), Vladimír Bednář - Jan Klapáč (9), Jaroslav Holík (8), Jiří Holík (8) - Jiří Kochta (6), Václav Nedomanský (9), Július Haas (6) - Vladimír Martinec (4), Ivan Hlinka (2), Bohuslav Šťastný (5) - Josef Paleček (1), Richard Farda (3). Trenéři: Vladimír Kostka a Jaroslav Pitner.

SSSR - 2. místo na MS: Vladislav Treťjak, Vladimir Šepovalov - Gennadij Cygankov, Alexandr Gusev, Valerij Vasiljev, Alexandr Ragulin, Viktor Kuzkin, Vladimir Lutčenko, Igor Romiševskij - Vladimir Vikulov, Alexandr Malcev, Valerij Charlamov, Boris Michajlov, Vladimir Petrov, Vjačeslav Soloduchin, Jurij Blinov, Vladimir Šadrin, Alexandr Jakušev, Jevgenij Mišakov, Vjačeslav Anisin. Trenéři: Vsevolod Bobrov, Nikolaj Pučkov.

Švédsko - 3. místo na MS: Christer Abrahamsson, Curt Larsson, Leif Holmqvist - Thommy Abrahamsson, Thommie Bergman, Björn Johansson, Börje Salming, Lars-Erik Sjöberg, Karl-Johan Sundqvist, Stig Östling - Inge Hammarström, Anders Hedberg, Stig-Göran Johansson, Stefan Karlsson, Stig Larsson, Mats Lindh, Tord Lundström, Lars-Göran Nilsson, Björn Palmqvist, Håkan Pettersson, Håkan Wickberg. Trenér: Bill Harris.

Nejlepší hráči turnaje - brankář: Jorma Valtonen (Finsko), obránce: František Pospíšil (ČSSR), útočník: Alexander Malcev (SSSR). All stars turnaje: Holeček - Machač, Pospíšil (všichni ČSSR) - Charlamov, Malcev, Vikulov (všichni SSSR).

Co dnes dělají mistři světa 1972:

Mnozí šampióni, kteří slaví 40 let od titulu mistrů světa 1972, jsou nyní v důchodu. Kapitán František Pospíšil žije v Kyšicích u Kladna, Josef Horešovský v obci Žilina u Kladna, Jan Klapáč, Jiří Holeček a Jiří Kochta pro změnu v Praze. Jaroslav a Jiří Holík mají zázemí v Jihlavě, Milan Kužela donedávna trénoval mládež v Itálii, bydí v Bratislavě stejně jako Július Haas. Trenérské práce se v Plzni stále věnuje Vladimír Bednář. Jiří Bubla pracoval v letošní sezoně jako sportovní manažer litvínovského klubu, nedávno byl ale z funkce odvolán. Vladimír Martinec zastává pozici asistenta generálního manažera v extraligových Pardubicích, kde je u prvního týmu vedoucím mužstva Bohuslav Šťastný. Richard Farda žije střídavě v Praze a ve Švýcarsku, kde je tenisovým trenérem, Josef Paleček sekunduje trenérovi Hadamczikovi u české reprezentace. Do loňského roku byl konzultantem slovenského národního týmu Václav Nedomanský, jenž žije v Kalifornii. Z kádru mistrů světa žije 16 pamětníků, další bohužel zemřeli. Mezi námi už nejsou Vladimír Dzurilla, Oldřich Machač, Rudolf Tajcnár, Ivan Hlinka ani trenéři Vladimír Kostka s Jaroslavem Pitnerem.