Talenty neláká jen zámoří, ale i Skandinávie. Má mít český hokej další důvod k obavám?

Jedním z největších problémů českého mládežnického hokeje jsou masivní odchody talentů do zámoří. Statistiky jsou zřejmé, každý rokem se rozloučí řada předních mladých hokejistů, kteří ve věku od 16 do 18 let míří za Atlantik. Nyní se ale stále více rozšiřuje skupina těch, kteří z domácích klubů vyrážejí směr Skandinávie. Letos podobný krok učinili třeba kladenský David Stach, sparťané David Dvořáček a Euvstathio Soumelidis, před rokem se do Švédska vydal Tomáš Pacanda, nedávno jiný Západočech Tomáš Kvapil.

Má se český hokej obávat další vlny exodů, dalších značných ztrát, jež budou mít v budoucnu značný dopad na úspěchy národních týmů? Odpověď není jednoznačná, ale obavy podle všeho nejsou na místě. "Jedná se sice o odchody do zahraníčí, naše kluby nemohou hráče využívat. Ale ve Švédsku nebo ve Finsku mají stejný mezinárodní kalendář, takže pokud některý z reprezentačních výběrů projeví o hokejisty zájem, bez problémů je dostane," říká hlavní kouč výběru dvacetiletých Miroslav Přerost, jenž v minulosti působil mj. v norském Lillehammeru.

Na severu Evropy momentálně s mládeží pracují možná nejlépe ze všech evropských zemí. "Kluby mají výborně vymyšlený model, který propojuje hokejovou přípravu se studiem. Hráči musejí plnit sportovní i studijní povinnosti, ve věku od 16 do 18 let prodělávají razantní výkonnostní vzestup, což je pak vidět v reprezentaci. My v tomto ohledu máme určité problémy, pokoušíme se podobný způsob zavést i v našich podmínkách," říká Přerost.

Jakmile některý z juniorů zmizí za Atlantikem, národní tým ho v podstatě nemůže využívat. V kategorii osmnáctek lze dotyčného zařadit do výběru jen pro srpnový Memoriál Ivana Hlinky, přídadně pro mistrovství světa, nicméně v termínu konání šampionátu hrají kluby kanadsko-americké CHL play off a hráče tedy pro potřeby národních týmů neuvolňují. Dvacítka je v jiné pozici, na mistrovství světa mohou všichni nejlepší. I pro krajánky v této kategorii ale platí, že jinak mohou reprezentovat vlastně jen v červenci a srpnu.

U hráčů ze Skandinávie tyto potíže odpadají. "Loni jsem vedl sedmnáctku, v níž jsme dali šanci Routovi s Beránkem. Oba hráli ve Finsku a záleželo jen na jejich výkonnosti, jestli se objeví v nominaci. Žádné jiné překážky nenastaly. Normálně jsme poslali pozvánku na jejich kluby, které bez výhrad souhlasily. Pro tamní oddíly je poctou, když se hokejista objeví v národním týmu," říká Přerost.

Startem v reprezentaci hráči svým způsobem vracejí českému hokeji to, že je vychoval a připravil na určitou úroveň. "Když ty nejlepší nebudeme mít k dispozici, trpí tím národní mužstva. Klesá sportovní prestiž, na horší výsledky reagují sponzoři. Je tam zkrátka určitá negativní návaznost. V případě hokejistů, kteří si zvolí Skandinávii, to ovšem neplatí. Jsou ve sportovních centrech, kde je o ně postaráno," reaguje Přerost.

Jedním dechem dodává, že idálním stavem by bylo, kdyby všichni nadaní mladíci zůstali doma a věřili českému modelu, do něhož jsou postupně zapracovány prvky ze Skandinávie či Spojených států. Výčet ztrát zatím není z hlediska švédských či finských zájemců nikterak veliký, až dosud šlo spíš o jednotlivce. Na sever Evropy se kdysi v juniorském věku vydali třeba Petr Leška, Lukáš Bolf, Petr Freiberg, Miloslav Hořava, jenž hrál za MODO v době, kdy tam působil jeho tatínek. Poté se přidali další - Beránek, Routa, Pacanda, Stach, Dvořáček, Kvapil, Soumelidis a podobně.

Proč se hokejisté k tomuto kroku rozhodli? Řešili svoji aktuální aituaci v mateřských týmech, možná neviděli patřičnou perspektivu. "Mnozí nechtěli ztratit šanci na reprezentaci, neradi by sešli z očí. Přesun do Švédska či Finska byl pro ně určitou alternativou, která jim může pomoci," myslí si hráčský agent Michal Sivek ze společnosti Eurohockey Services, která zastupuje třeba Stacha s Dvořáčkem. "Kluby mají o hráče zájem, hokejisté zase dostanou veškeré podmínky. Zázemí je ve Skandinávii špičkové," potvrzuje.

Junioři navštěvují školy, žijí ve sportovních centrech, kde jsou neustále pod dohledem. Kluby je zařadí do systému, mají pak stejné šance jako nejlepší domácí talenti. "Strategie oddílů je zřejmá - hráče chtějí, ale požadují dlouhodobou spolupráci. V našich případech se jednalo až o čtyřleté smlouvy, což má logiku, protože když klub do hokejisty investuje, nemíní o něj přijít třeba hned po jedné sezoně," upozorňuje Michal Sivek.

Většina zmínených hokejistů patřila nebo patří do reprezentačních výběrů. "Kluci mají zájem reprezentovat, to je samozřejmé. Ze švédské či finské juniorské soutěže není problém přijet na akci národního týmu, vždyť je to odtud jen dvě hodiny letu. V tom bych viděl hlavní rozdíl oproti Kanadě. Navíc - ve Skandinávii momentálně vychovávají nejvíc hokejistů pro NHL. Ty soutěže jsou sledované skauty, kdo tam vynikne, určitě se o tom v zámořských klubech dozvědí," říká Sivek.

Jeho klienti mohli na sever odejít bez problémů, doma totiž nebyli smluvně vázáni. Pokud české kluby chtějí udržet naděje doma, měly by jim nabízet nejen kontrakty z principu, ale také smlouvy s určitým výhledem a podmínkami. V opačném případě se může stát, že šikovný hráč raději zmizí tam, kde vidí větší důvěru. "Nemyslím si, že by odchod do Skandinávie byl nějakou masovou záležitostí. Jde o individuální situaci, pro hokejisty je to vcelku dobrá varianta. Ale jak jsem řekl - reprezentaci jsou pořád k dispozici," uzavírá Michal Sivek.