Talent Špaček už je ve dvacítce, před Sýkorou a spol měl respekt. Kluci říkali, ať jim tykám, tvrdí

Je mu teprve sedmnáct let, ale už toho stihl jako málokdo z jeho vrstevníků. Michael Špaček slavil v dubnu titul vicemistra světa mezi osmnáctiletými, tento týden řádil na kempu dvacítky. V extraligových Pardubicích je plnohodnotným členem elitního týmu dospělých. Velmi chytrý a předvídavý útočník stoupá ke hvězdám, ovšem na první pohled byste to nepoznali: Sympatický kluk, co miluje hokej, vystupuje velmi skromně. Ale zarputile. "Začal jsem trénovat s pardubickým áčkem a doufám, že v sezoně stihnu co nejvíc zápasů. Zatím jsem do extraligy jen nakoukl," povídá.

Z ročníku 1997 se zatím hodně mluvilo hlavně o Pavlu Zachovi. Ovšem mezi dospívajícími talenty se najde víc potenciálních hvězdiček. Kupříkladu David Kaše, Jakub Zbořil nebo právě Špaček. Mnozí mu přisuzují vynikající budoucnost. Na východě Čech se jeho schopnosti dávno líbí například Vladimíru Martincovi.

"Špaček je hokejista, jakých se zase tolik nevidí. Podrží si puk, na ledě neblázní. Má hokejové myšlení, s tím se musíte narodit. Ten kluk chce hrát! Samozřejmě má co zlepšovat, ale když přijdete na zápas, všimnete si ho," tvrdí trojnásobný mistr světa a jedna z největších ikon českého hokeje.

Když se tohle hodnocení dozví mladý reprezentant, je plný radosti. "Slyšet takovou chválu, to je fakt moc hezké. Musím na sobě dál makat," uvědomuje se. S Martincem bude mít možná něco společného, i když oba hokejové vyrůstali v úplně jiných dobách. Ale spojují je třeba začátky na rybníku, což se už u dnešních hráčů moc nevidí. "Já začal bruslit na tom našem, v Dašicích. K hokeji mě přivedl táta, nazuli jsme brusle a společně jezdili po ledě," vzpomíná Michael.

Záhy vedly jeho kroky do Pardubic, kde patřil k pilířům všech věkových kategorií. Loni mu bylo šestnáct let a už se objevil v soutěži dospělých. Krátce po 17. narozeninách přispěl osmnáctce k senzačnímu triumfu na mistrovství světa ve Finsku. "Byl to velký zážitek, který mi z hlavy hned tak nezmizí. Pamatovat si budu hlavně čtvrtfinále s Ruskem, nebo můj první gól proti Kanadě v semifinále. Dal jsem ho tehdy hned v úvodním střídání," říká pyšně.

Čeští junioři překvapili sebe i svět, dokráčeli až do finále. "S Američany jsme sice prohráli, ale i tak to byl úspěch. Atmosféra na utkáních, vítězství, skvělá parta - to všechno bylo super," vykládá. Češi se semkli, našli individuality, nicméně historii přepsali především týmovým výkonem. "Určitě, parta byla skvělá. Když se šlo do města, vyrazili jsme skoro všichni. Ne jako někdy jindy, kdy se zvedlo jen pár kluků. Drželi jsme při sobě. A také teď, s odstupem, k sobě máme blízko. Vztahy mezi námi přetrvávají. Mohli bychom toho využít ve dvacítce," připomíná.

Společný úspěch vystřelil reprezentanty do jiné galaxie, mnozí šilhají po angažmá v zámoří. Vrána, Pastrňák a Mašín patřili k favoritům NHL, mladší bojovníci zase přemýšlejí o juniorské CHL. Michael Špaček přiznává, že na tom byl podobně. "O Kanadě jsem uvažoval, probírali jsme to doma i s agentem. Rozhodnutí jsem nakonec udělal sám. Zůstanu v Pardubicích, udělám maximum, abych hrál extraligu," tvrdí. Evropská cesta rozhodně nevede do slepé uličky, třeba Tomáš Nosek si na východě Čech vybojoval kontrakt s Detroitem. Špaček by se měl ale prosadit dřív. Pokud vydrží, bude mít velkou šanci v příštím draftu. "Pak bych třeba zámoří zkusil," dodává.

Předpoklady má vynikající. Dobře bruslí, umí dát gól, připravit šanci. Je předvídavý, dokáže improvizovat a něčím překvapit. V náznaku připomíná jiného šikulu Aleše Hemského, který byl pro Michaela určitým vzorem. "Hráči jako on se mi vždycky líbili," přiznává. Jako kluk se do Pardubic chodil dívat na jiné velké hráče. "Třeba na Petra Sýkoru. Pamatuju si, jak jsme jezdili na zápasy s tátou," poví. Teď je s proslulým kanonýrem v jedné šatně. "Když jsem tam přišel poprvé, měl jsem respekt. Ale kluci mi hned řekli, abych jim tykal," popisuje, jak si zvykal mezi staršími a zkušenějšími.

Tuzemské fanoušky bezpochyby brzy přesvědčí o tom, že má co nabídnout. Zároveň přiznává ještě spoustu rezerv. "Pracovat potřebuju na všem. Hlavně musím zlepšit obrannou činnost a také bych potřeboval zesílit," upozorňuje. Aby byl takříkajíc v lati a nepodléhal dílčím úspěchům, o to se stará Michaelova rodina v čele s otcem. "Táta hrával fotbal, hokej ne. Ale od malička mě sleduje, hokeji rozumí. Je převážně kritický a já to musím brát, i když je mi už sedmnáct," usměje se.

To je přesně on. Jiný by dával najevo, co takhle brzy dokázal, ovšem Špaček se nemíní uspokojit. Hokej je pro něj číslem jedna, všechno má před sebou. Milovanému sportu věnuje skoro veškerý čas. "Když mám volno, rád si zahraju tenis. Nebo se věnuju sestře Nikolce. Jsou jí tři roky, dělí nás větší věkový rozdíl. Ale to vůbec nevadí," povídá závěrem.