Takovou šanci máte jednou v životě, pochvaloval si po běhu s olympijskou pochodní Crosby

Hokejisté Pittsburghu se včera připravovali na utkání s Ottawou bez svého kapitána. Sidney Crosby byl ve stejnou dobu přibližně o patnáct set kilometrů západněji, poblíž svého rodiště Cole Harbour. V Halifaxu se stal posledním běžcem, který nesl olympijskou pochodeň během dvacátého z celkem 106 dnů jejího putování po kanadském území, než bude přinesena do Vancouveru.

Crosby se podle informací NHL stal po svém současném zaměstnavateli Mario Lemieuxovi teprve druhým hokejistou soutěže, kterému se této cti dostalo ještě během aktivní kariéry. Nejslavnější postava z historie Penguins nesla hořící fakuli v prosinci 2001 ulicemi Pittsburghu před olympiádou v Salt Lake City, kde Kanada po padesátiletém čekání získala zlato z hokejového turnaje.

“Včera večer mi to Mario připomněl,” potvrdil Crosby. “Řekl mi, že má pořád ještě schované oblečení, v kterém běžel. Nežádal jsem ho, aby mi ho ukázal, ale jsem si jistý, že je hezké. Je milé, že jsme měli štěstí a dostali možnost být u toho. Takovouhle šanci máte jednou za život a já ji nechtěl promarnit.”

Obhajoba v Turíně se hokejové kolébce nepovedla, z italských sportovišť si přivezla jen diplom za sedmé místo. Na Crosbyho, zahajujícího tehdy svoji profesionální kariéru, se s odkazem na jeho mládí v nominaci nedostalo, teď bude jednou z hlavních hvězd domácího týmu.

“Je těžké vyhnout se myšlenkám na olympiádu. Slyšíte o ní všude kolem a jste hrdí na to, že můžete atmosféru zakoušet na vlastní kůži. Všichni si jako Kanaďané uvědomujeme, že očekávání jsou obrovská,” sděloval Crosby z místa, kde před pár měsíci představoval svým fanouškům Stanley Cup.

Z hlediska fyzické námahy na tom byl včera o mnoho lépe, pochodeň váží o čtrnáct kilogramů méně než slavný pohár. Crosby s ní absolvoval třistametrový úsek a trvalo mu to asi tři minuty. V ulicích města se přitom (nejen) kvůli slavnému rodákovi shromáždilo téměř dvacet tisíc lidí.

“Jako malý jsem snil o hraní v NHL a podobných věcech, ale olympiáda mi nepřišla na mysl. Když mi zavolali, jestli chci nést pochodeň, byl jsem poctěn,” přiznává dvaadvacetiletý hokejista. “Měl jsem štěstí, že to vyšlo i s rozpisem našich zápasů, dokonce jsem mohl strávit i pár hodin doma. Jsem rád, že jsem se potkal i s dalšími lidmi, kteří nesli pochodeň.”

“Uteklo to velice rychle,” dodává ke svému krátkému působení v olympijské štafetě. “I když jsem se snažil klusat, co nejpomaleji to šlo.”