Světoběžník Ladislav Benýšek si u televize připomněl zlaté časy, s hokejem ještě nekončí

Doma má dvě zlaté medaile z mistrovství světa, Ladislav Benýšek patřil do generace, která vyhrávala šampionáty a soupeře zdolávala i na dalších akcích. Důrazný obránce původem z Olomouce zaznamenal další úspěchy s pražskou Spartou, silnou stopu zanechal také v zahraničí. Okusil NHL, pobýval ve Švédsku, Finsku, Francii, Dánsku. Minulou sezonu strávil v Itálii. "Hrál jsem za tým HC Fassa a s angažmá jsem byl moc spokojen. Vždycky jsem si přál působit v horách, teď se mi to povedlo. Pro mě i pro rodinu to byl výborný rok," konstatuje.

V březnu oslavil Benýšek pětatřicáté narozeniny, hokej už nehraje v elitních ligách. Ale pořád ho dělá srdcem. S láskou. Do Itálie zamířil loni na podzim a nyní si štaci nemůže vynachválit. "Z hlediska bydlení a osobního života to bylo jedno z nejvydařenějších angažmá. Když se naskytl čas, vyráželi jsme poznávat Dolomity, lyžovali jsme, chodili po kopcích," vykládá.

V klubu neměl žádného krajana, ale na něco podobného býval velmi inteligentní zadák zvyklý. "V týmu jsme měli kanadské hráče i trenéra. Nemusel jsem se učit novou řeč, mluvím anglicky, to je univerzální jazyk ve všech vyspělých zemích i hokejových klubech," hlásí. Fassa v roce 1994 hostila světový šampionát, horské středisko pořád žije hokejem. "V play off jsme vypadli už po prvním kole, ale kdyby se nám nezranil první brankář, mohli jsme uspět. Takhle nás vyřadilo Asiago, což by favorit. Ovšem my soupeře hodně potrápili," cení si.

Rok před tím strávil Benýšek v dánské Kodani, hrál za francouzského mistra z Rouenu. Na vlastní kůži poznal, jak se populární sport zvedá v končinách, které hokejové až tolik nebývaly. "V Dánsku je také hodně cizinců, v tomto ohledu není rozdíl v porovnání s Itálií a dalšími zeměmi. Když jsem se vracel kdysi z NHL do Evropy, říkal jsem si, že bych rád poznal co nejvíc soutěží. A zemí. Docela se mi to daří," vypráví s úsměvem.

V jeho soukromé sbírce chybí vlastně už jen pobyt v Německu či Rakousku. "Možná se tam vydám letos, uvidíme. Je fakt, že bych to tam docela rád poznal. Fassa neleží v německy hovoříci části Itálie, ale tahle řeč je tam běžná. Něco jsem pochytil," říká. Nikdy také nehrál v Rusku. "Tím jsem měl začít po NHL. Těžko si mohu myslet, že bych se do ruských lig dostal z Itálie. Tohle už nejspíš nestihnu," usmívá se.

Ačkoli pozvolna klesá hierarchií předních soutěží, s hokejem končit ještě nechce. "Jsem rozhodnutý, že budu v dalším ročníku ještě hrát. Teď jen nevím, kde to bude. Ani od kdy. Počkám přes léto, na podzim se zase s někým domluvím," naznačuje. Dost možná to bude znovu Fassa. "S rodinou jsme si řekli, že bychom v Itálii pokračovali. Moc se nám tam líbilo, mně navíc i místní hokej. Ale uvidíme. Možná z toho bude Německo nebo Rakousko. Nechám se překvapit," dodává.

Když se podívá proti proudu času a začne hodnotit výčet úspěchů, má se rozhodně čím pochlubit. "Bylo toho hodně. Zlaté medaile ze šampionátů, domácí titul se Spartou. Cením si také toho, že jsem hrál NHL," přiznává. Za Atlantik poprvé odešel v 19 letech, dohodl se s Edmontonem, ale celou sezonu 1994-95 strávil na farmě v Cape Bretonu. "Teď o tom přemýšlím a s odstupem musím říci, že jsem leccos mohl udělat jinak. Ale to je těžké. Nyní mám na věc jiný pohled, nasbíral jsem zkušenosti. Před lety jsem je neměl."

Po roce se rozloučil a zamířil do Evropy, nicméně dveře do slavné zámořské ligy dokázal otevřít. "Dostal jsem druhou šanci a jsem za to moc rád. V Edmontonu mě měli rádi, já se však přesunul do Evropy, později se naskytla nová možnost v Minnesotě. Šel jsem a zůstal tři roky. Byl jsem mladý člověk a měl sebevědomí," vzpomíná. V poslední sezoně působil převážně na farmě v Houstonu, s nímž si zahrál play off AHL o prestižní Calder Cup. I to patří do sbírky vavřínů.

Jakmile ale přijde řeč na nejhezčí okamžiky kariéry, jsou to samozřejmě tituly mistrů světa. Benýšek má dva - z let 1999 a 2000. "Na šampionátu v Norsku jsem hrál jen polovinu turnaje, jinak jsem měl ovšem vynikající sezonu. Ta další nebyla taková, i když jsme se Spartou vyhráli extraligu. Ale na mistrovství světa v Petrohradě jsem nastupoval pravidelně," srovnává.

Tehdy v kádru chyběla řada hokejistů NHL. "Mám dojem, že to bylo hodně podobné jako letos. Český hokej několikrát zažil podobnou situaci, i nyní nám z toho vyšlo zlato. Bylo to krásné, kluky jsem sledoval u televize. Když pak slavili titul na Staroměstském náměstí, připadalo mi, jako by ty naše výhry byly včera. Klasické déja vu. Sledoval jsem letošní hráče na střeše autobusu a říkal si, že to je úplně stejné jako tehdy po Petrohradě 2000," připomíná.

Už je to deset let, co se Benýšek stal podruhé mistrem světa. Čas od času si ale ty chvíle radosti připomene, mrkne třeba na zlaté medaile. "Pokaždé je to tehdy, když jdu do bankovní schránky," směje se. Když pak procházel jednotlivými soutěžemi, úspěchy mu napomáhaly otevírat dveře. Ovšem zadarmo nikde nic nedostal. "Moc rádi jsme s rodinou byli ve Švédsku. Po hokejové i sportovní stránce ideální štace, ta země mi vyloženě sedla," hlásí.

Ladislav dobře ví, že se jeho hokejový čas chýlí k cíli, ale loučit se ještě nehodlá. Trpělivě si zároveň buduje zázemí, připravuje se na jinou roli. "Vydělané peníze jsem se snažil investovat, zhodnotit. Je mi jasné, že si musím postupně hledat nové uplatnění. Nejlepší by bylo, kdybych mohl zůstat u hokeje. Ať už v pozici skauta, manažera nebo trenéra. O tom ještě nemám úplně jasnou představu," podotýká.

Obránce původem z Hané už delší dobu bydlí v Praze, ale vždycky se rád vrací do Olomouce. "Mám tam kamarády i část rodiny, dovolenou trávíme hlavně tam. Kvůli dětem jezdíme k moři, ale Olomouc je pro nás ideálním místem k odpočinku. Už teď se strašně těším, až si tam sednu na kolo a vyrazím se projet. Terény pro cyklistiku jsou v okolí ideální." Benýšek před lety patřil do silné skupiny olomouckých mladíků, kteří později pronikli do národního mužstva. Se všemi je v kontaktu. "Olomoucké kluky jako Kratěnu, Broše, Tomajka vidím často, další sparťany zase potkávám v Letňanech na společných trénincích veteránů," doplňuje.

Ke sportu vede i své tři děti. "Máme dvě dcery a nejmladšího syna. Je mu třináct měsíců, ale už pěkně běhá s hokejkou," zmiňuje. Nejstarší dcerka začala s krasobruslením, možná ho prý vyzkouší i ta mladší. "Uvidíme, co syn. Možná půjde v mých stopách, ale s manželkou chceme dodržet zásadu našich rodičů - podstatná je totiž všestrannost. Jde o to, abychom u dětí rozvíjeli tělo i ducha. Sport je důležitý, ale byli bychom rádi, kdyby se děti věnovaly i jiným věcem," uzavírá.