Světoběžník David Vychodil zakotvil v Porubě. Cestování už bylo dost, říká

Na ledě je to obránce ostrý, jako břitva. V civilu pak usměvavý sympaťák, kterého byste tipovali spíše na studenta filozofie než na hráče, který za sezonu nasbírá pravidelně víc, než stovku trestných minut. David Vychodil procestoval s hokejem celý svět. Hrál v severní Americe a Rusku, ale i v Maďarsku či Belgii. Nyní se rozhodl vrátit zpět. Momentálně vypomáhá druholigové Porubě. Ve svém třetím utkání v bíločervených barvách si připsal gól i asistenci. Na vítězství ve Vsetíně to však nestačilo.

Jak se to seběhlo, že jste se najednou objevil v Porubě?
"Úplně jednoduše. Skoro celou kariéru jsem strávil venku a už jsme se chtěli s rodinou usadit v Česku. Vzhledem k tomu, že jsem hráčem Vítkovic, bojoval jsem o místo tam, ale klub měl jiné představy, do mužstva jsem se nedostal. Navíc je lock-out a pan Husička mi už dopředu říkal, že to bude problém. Mezi šest obránců jsem se zkrátka nevlezl. Abych byl sedmým nebo osmým bekem, to bylo v mém věku neúnosné. No a jediný tým, kde v Ostravě hrát, je Poruba. Rozhodl jsem se, že se budu věnovat rodině, usadíme se tady a já mužstvu pomůžu, jak budu moci."

Počítal jste někdy, v kolika zemích jste v kariéře působil?
"Kde se hraje hokej, skoro všude. Amerika, Kanada, Rusko… Soutěžně ne, ale s nároďákem jsem byl i ve Finsku a Švédsku."

Některé země byly zajímavé. Kolik hráčů si může říct, že hráli třeba v Maďarsku?
"Přesně tak. Někdo může říct, že tam hokej není tak kvalitní, ale mnohdy je to klamavé. Třeba Velká Británie. Když se hrála Evropská liga, zrovna jsem působil v Manchesteru. Přijela Sparta a prohrála tam 1:10. Bylo tam totiž plno Kanaďanů a tak je tomu dodnes. Vysloužilci z NHL tam chodí rádi. Jednak dostanou slušné peníze, jednak se nemusí učit žádný jazyk a to je velmi důležité. Ti kluci si tam zajedou zahrát na důchod a soutěž je tak docela kvalitní. No a také divácký zájem je slušný."

Na jakou zemi vzpomínáte nejraději, ať už po hokejové, nebo lidské stránce?
"Po hokejové nedám dopustit na Rusko. Strávil jsem tam dva roky a to byly moje nejlepší sezony. Ať už se to týká kvality hokeje, ale i zázemí. O hráče je velmi dobře postaráno, a to i mimo hokej. Život je tam ale trošku jiný. Je tam moc tréninků, zápasů, cestování, ale na druhou stranu výdělky jsou pěkné. Co se týká kvality života, nejvíc se mi líbilo v Rakousku. Hrál jsem blízko Innsbrucku a to byla pohádka."

Jak se díváte po třech zápasech na českou druhou ligu?
"Sám jsem nevěděl, co od ní mám čekat. Je tady spousta šikovných kluků, úroveň je určitě vysoká. A to i tím, že se hráči posunuli níž třeba kvůli lock-outu."

Dnes jste z jednostranného zápasu udělali drama, ale v době vašeho tlaku jste dostali rozhodující gól. Z hlediska Poruby to bylo smolné utkání, souhlasíte?
"Přesně tak. Nejvíc mě mrzí, že jsme se do problémů dostali sami. Darovali jsme soupeři vedení 3:0, to bylo kvůli naší nedůslednosti, neposlouchali jsme pokyny trenérů. Potom jsme začali šlapat, dali jsme dva góly a byli jsme na koni. Šance jsme měli, ale spadlo to tam Vsetínu. Čtvrtá branka byla hřebíček do naší rakve. Ten můj gól už pak nic neřešil. Ale klidně jsme tady mohli vyhrát."

Když jste šel do Poruby, věděl jste, že klub hrál vloni baráž o udržení ve druhé lize?
"Ne, šel jsem naslepo, vůbec jsem to netušil. Ale někdy je pro člověka lepší, když neví, do čeho jde."

Jsme známý svojí tvrdou hrou. Nebudete muset v poloprofesionální soutěži trošku změnit svůj styl?
"Určitě ano. Vosa (trenér Tomáš Sršeň) už mi o tom říkal. Před deseti lety jsme spolu hráli, takže můj styl zná. Ale na druhou stranu nechce, abych s hrou do těla přestal úplně. To přece nejde klukům ustupovat a pouštět je do šancí, i když je to druhá liga. Nějaký důraz tam zůstane, ale určitě uberu z plynu."