Student teologie Matouš Venkrbec se po třech letech vrátil k hokeji. Je šťastnější a pomáhá mu víra

Nečekaně skončil s hokejem, protože jej dle vlastních slov už nenaplňoval, a vrhl se na studium dvou vysokých škol. Pro mnohé, především pro mateřskou Olomouc, to byl obrovský šok. Jenže uplynuly tři roky a bývalý velký mládežnický talent Matouš Maxmilián Venkrbec, jak zní jeho celé jméno, je zpátky na hokejové scéně, kde hájí barvy prostějovských Jestřábů. „Za tu dobu se toho hodně změnilo, uspořádal jsem si hodnoty a na hokej se dívám s větším nadhledem,“ říká v rozhovoru pro hokej.cz.

Vytáhlý forvard v minulosti patřil k velkým nadějím, v extralize juniorů sbíral body jako na běžícím páse a několik utkání si zahrál také v dresu národního týmu. Jeden z největších talentů olomouckého hokeje měl ideální přehled ve hře, tah na branku i výborné fyzické parametry. Jednoho dne však přišel s tím, že končí. Hokej už jej zkrátka nenaplňoval a nedělal jej šťastným. Za tři roky se však v životě sympatického a inteligentního mladíka mnohé změnilo a nyní hlásí návrat na stadiony...

Říká se, že člověk dvakrát do stejné řeky nevstoupí, ale vy jste se po třech letech vrátil zpátky k hokeji. Co vás k tomu přimělo?
Je potřeba říci, že to je především z iniciativy pana Luňáka a jeho syna Lukáše, protože mě na jaře kontaktovali, že by o mě hodně stáli. Musel jsem o tom přemýšlet a konzultoval jsem to i s manželkou. Od té doby, co jsem skončil s hokejem, se v mém životě změnila spousta věcí, takže jsem se sice mohl vrátit do stejné řeky, ale vracím se trošku jako někdo jiný.

Měl jste v hlavě návrat k hokeji už delší dobu?
Vůbec ne, až když se mi ozvali, tak jsem o tom začal přemýšlet. Ale musím přiznat, že mi hokej vůbec nechyběl. Ty tři roky bych rozhodně nezměnil. Beru to tak, že jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl udělat. Ale to v žádném případě neznamená, že bych teď do něj neměl chuť.

Tehdy jste prohlásil, že nejste šťastný, což byl jeden z důvodů vašeho překvapivě brzkého konce kariéry. Nyní šťastný jste?
Jo! Za tu dobu se toho opravdu hodně změnilo, oženil jsem se, mám spousta nových přátel a hlavně mám jiný přístup k životu i ostatním věcem, uspořádal jsem si hodnoty a na hokej se už dívám s větším nadhledem. I díky tomu jsem se k němu mohl vrátit.

Zmínil jste, že už máte za sebou svatbu. Není to na dnešní dobu poněkud brzy?
(směje se) Pár narážek už jsem na to slyšel, ale v prostředí, ve kterém se pohybuji, je to docela normální. Není to nic neobvyklého, za poslední dva roky jsem byl asi na dvanácti svatbách. Ale je pravda, že v kabině je nás málo takových.

Když jste se před třemi lety rozhodl pro konec kariéry, nenašel jste přece jen nějaké chvíle, kdy jste nad tím litoval?
Musím přiznat, že ani jednou jsem toho rozhodnutí nezačal litovat. To, co se mi poté otevřelo, bylo pro mě mnohem větší než hokej.

Život hokejisty je docela specifický. Bylo hodně těžké vstoupit do „normálního“ života?
Šlo to snadno, najednou byla spousta času a poprvé jsem zažil i prázdniny. Dalo mi to úplně jiné prostředí kolem věřících mladých lidí. Rozhodně se mi nestalo, že bych doma seděl a nevěděl, co mám dělat. Dostal jsem se do úplně jiné oblasti života a tam jsem vkládal svou energii.

Studoval jste dvě vysoké školy. Nebylo to pro vás obtížné skloubit?
Musel jsem dokončit vysokou školu sportovního managementu s trenérstvím a do toho jsem ještě začal studovat další dva obory – žurnalistiku a teologii, což ještě stále dokončuji. Když na to člověk má čas i chuť, tak se to dá zvládnout.

Mimo jiné jste studoval i trenérství, bavilo by vás jednou být trenérem?
Vlastně už druhým rokem trénuji. Vloni jsem se tak trošku k hokeji vrátil a trénoval jsem děti v Olomouci, nyní trénuji v Prostějově. Práce s dětmi mě hodně baví a zároveň inspiruje, v současné době studuji trenérskou licenci B. Do budoucna bych se trenéřině nebo práci v managementu klubu rozhodně nebránil.

Můžete nastínit, co obnáší studium teologie?
Moc velké uplatnění do profesního života to nemá, ale bylo to spíše z osobního zájmu, pro radost a pro život. Jinak je to studium jako každé jiné. A co se týče žurnalistiky, tak mě ten obor zajímal, takže ani jsem nekoukal na nějaká uplatnění, ale bral jsem ohled na to, co by mě bavilo a co mě zajímá.

Sportovní žurnalistice jste se dokonce chvíli věnoval, bavilo by vás být žurnalistou?
Vyzkoušel jsem si to a mnohem bližší je mi, v uvozovkách řečeno, zapojit se přímo do toho dění. Když jsem hrál hokej, tak pro mě bylo přirozené, že jsem blízko ledu. Chtěl bych radši zasáhnout do děje, než o tom jen informovat. Takže trenér nebo třeba rozhodčí by mi byl asi bližší. Určitě to je zajímavá a pestrá práce, ale nedokázal bych to asi dělat dlouhodobě.

V minulosti jste měl velký talent, ale přišlo mi, že jste v Olomouci nedostával tolik prostoru. Bylo i to částečně příčinou vašeho konce?
Těžko teď zpětně hledat příčiny, proč jsem skončil. Bylo to o více faktorech, ale byl to možná jeden z nich. Měl jsem takový pocit, že jsem nedostával tolik prostoru. Je to věc názoru, ale já si za tím stojím. Pokud jednou budu trenérem, tak můj přístup k odchovancům bude trošku jiný. Odchovanec je podle mého názoru takové bohatství klubu, dělá jim jméno a je to něco jako jejich produkt, který by si měly kluby hýčkat. Neznamená to zametat cestičku, ale udělat všechno pro to, aby byl ten produkt co nejlepší.

Předpokládám, že návratem k hokeji jste určitě udělal i velkou radost vaší rodině.
No, to je docela zapeklitá otázka, protože rodinou je pro mě teď moje manželka a ta z toho úplně radost nemá. (směje se) Naopak taťka je určitě rád, že se vracím, mamka asi úplně už tolik ne. Ale důležitá je teď pro mě manželka, takže teď bojujeme s hokejem tak trošku oba. Soustředím se, abychom na sebe měli čas a zároveň dobře dělal svou práci.

Manželka je ten typ, který pravidelně vysedává na zimním stadionu a fandí vám?
Chodí do práce, takže nemá moc čas na nějaké vysedávání, ale ráda na hokej přijde. Ale je to pro ni asi těžké, protože mě jako hokejistu nezná. Poznali jsme se v době, kdy už jsem nehrál. Teď teprve poznává, kdo to je Matouš Venkrbec hokejista. Myslím, že na domácí zápasy se bude snažit chodit.

Dá se říci, že Matouš Venkrbec hokejista a Matouš Venkrbec v civilu jsou dvě odlišné osoby?
(směje se) No, je to vlastně rozdíl. Když jsem dva, tři roky nehrál, tak jsem se docela změnil. Takového mě znají lidi, které jsem za tu dobu poznal. Teď se vracím do hokeje a rád bych, aby to přešlo zpátky do starých kolejí. Nechci říci, že jsem rozdvojená osobnost, ale prostředí hokejové a prostředí věřících mladých lidí je hodně odlišné. Mají rozdílné pohledy na svět a chtěl bych to nějak propojit, abych dokázal být křesťanem v hokeji, stejně jako hokejistou v církvi.

Jaké byly vaše nové začátky? Dostat se do toho po dlouhých třech letech asi nebylo úplně jednoduché.
To ne, v podstatě začátky stále probíhají. Fyzická kondice je největší kámen úrazu, od toho se to hodně i odvíjí. Když člověk nestíhá fyzicky, tak pak se trápí i herně. Nějaké lepší zápasy už byly, s nimiž jsem byl částečně spokojený, ale čeká mě ještě spousta práce na to, abych se dostal tam, kde budu spokojený já i klub.

Sledoval jsem vás už na srpnovém turnaji v Porubě a musím říci, že stále to máte v nohou i rukou.
(směje se) To tedy nevím, ale děkuji. Tam jsem právě sehrál s Žilinou jeden z těch lepších zápasů. Zatím to je z mé strany takové nahoru dolů. Chtěl bych standardně podávat dobré výkony.

Mezi fanoušky Olomouce a Prostějova vždy panovala velká rivalita. Přemýšlel jste nad tím jako olomoucký odchovanec, když jste šel do konkurenčního Prostějova?
Tady tu rivalitu úplně nevnímám, spíše jsem to vnímal na úrovni klubů, protože můj přestup neprobíhal úplně hladce, ale nakonec došlo k vzájemné dohodě. Prostějov je ve druhé lize, Olomouc v první, takže rivalita není zase tak patrná. Hrát stejnou soutěž, tak bych to možná i pocítil.

Co vůbec říkáte na nový prostějovský projekt a s tím související prvoligové ambice?
Je to v podstatě to, co mě přitáhlo zpátky k hokeji. Jsem opatrnější člověk, ale když vidím, jak se projekt rozbíhá a jak zatím funguje, tak se tady tvoří opravdu něco, co moc nemá obdoby. Sešli se tady dobří kluci a pro druhou ligu i dobří hráči. Když vidím, jak kluci na tréninku pracují a jakou mají chuť do hokeje, tak opravdu věřím tomu, že tým to může dotáhnout k postupu do vyšší soutěže.

Jste hodně věřící člověk, kdo vás vůbec k víře přivedl?
Řekl bych, že Bůh. Samozřejmě rodiče mě k víře vedli v mládí, ale v době dospívání to není zase tak jednoduché a tam už to člověk musí vnímat sám. Asi v devatenácti letech už člověk zůstane sám, bez rodičů a s Bohem.

Pomáhá vám třeba víra i v hokejovém prostředí?
Já bych řekl, že ano. Víra vás provází pořád a nejde to oddělit od nějaké oblasti nebo práce. Mám prioritu v Bohu, potom je manželka a případně zdraví. Hokej se pak najednou v mém žebříčku hodnot propadne. Ale neznamená to, že jej nedělám naplno. Znamená to, že mám nějaký nadhled a že hokej není úplně to nejdůležitější a nehroutí se kvůli němu svět. To jsem si před třemi lety nedokázal říci a v tom mi víra hodně pomohla.

Máte třeba i nějaké předzápasové rituály?
Nemám žádné. Mám takovou zkušenost, že rituály člověka svazují. Jsem sice věřící, ale nejsem pověrčivý.

Jaké máte v profesním i osobním životě plány do budoucna?
S manželkou už přemýšlíme a bavíme se o dětech, nechceme dlouho čekat s uzavřením rodiny. A co se týče profesního života, tak především bych si chtěl hokej užívat a dávat tomu co nejvíc, stejně tak i trénování. Vzdělávat se v této oblasti, dělat svou práci dobře a dokázat se z ní radovat.