Šťastné období Miloše Holaně. Svatba. Dvojčata. A také velká sparťanská touha

V uplynulých měsících se mu změnil život. A ještě změní. Sparťanský trenér Miloš Holaň se loni na podzim postavil na střídačku pražského klubu společně s Davidem Volkem. Letos v dubnu se oženil, v červenci s manželkou očekávají narození dvojčat. "Dvě děti mám už z prvního manželství. Dceři je devatenáct, synovi čtrnáct. Když vyrůstali, hrál jsem hokej a moc si to s nimi neužil. O to víc se těším na dvojčata. Budou to holčičky, narodí se v době, kdy máme ve Spartě dovolenou. Vyšlo to docela dobře, že," směje se.

Bývalý skvělý obránce Vítkovic, Trenčína, Philadelphie, Anaheimu a také Třince je šťastný. Poznáte to na první pohled. Pořád se směje, reaguje vstřícně, pohotově. Nekličkuje, o osobních i hokejových tématech se baví otevřeně. Přitom před lety se zdálo, že je spíš uzavřený. "Ano, pár lidí mi říkalo, že jsem takový. Arogantní bručoun. Nevím, neřekl bych to o sobě, ale možná jsem tak opravdu působil. Nechci být takový," hlásí.

Roli sehrály různé zkušenostmi s lidmi. "Párkrát jsem se spálil," souhlasí. Miloš Holaň musel v 90. letech překonávat vážné onemocnění leukemií. Podstoupil transplantaci kostní dřeně, podruhé se narodil. Dokázal se vrátit do života, během dlouhé léčby prošel ohromně náročným obdobím. "Tehdy jsem se v některých lidech zklamal. Chtěli po mně třeba, abych zaplatil tisíc dolarů na charitu, na pomoc potřebným. Zjistil jsem, že to byl podvod. Koho neznám, toho si raději držím od těla," říká tiše.

Právě ohromný boj se zákeřnou nemocí Miloše ovlivnil. A v mnoha ohledech i změnil. "Na svět se dívám pozitivně. Raduju se z maličkostí," říká. Veškeré síly napíná k tomu, aby pražskou Spartu patřičně připravil na nový ročník. "Moc si vážím toho, že jsem dostal tuhle šanci. Sparta - to je veliká výzva. A také čest. Odpovědnost. Touha," připomíná se zaujetím.

Hrával jste za Vítkovice, poté trenérsky pracoval v mateřském klubu, v Norsku, na Slovensku. Přiznejte, napadlo vás někdy, že se jednou objevíte na střídačce Sparty?
"Je to trošku paradox, ale napadlo. I když jen určitým způsobem. Loni v červenci jsme s tehdejší přítelkyní vyrazili do Prahy. Na muzikál, podívat se po památkách, projít si město. Tehdy jsem řekl, jak by bylo krásné mít možnost jednou zůstat déle. Mít tu práci, žít nějaký čas v Praze. Vidíte, na podzim se to splnilo. A já byl strašně šťastný. Tvrdil jsem to tehdy, tvrdím to i teď."

Je život v Praze hodně jiný než třeba v Ostravě?
"Ostrava je město, ve kterém jsem vyrůstal, hrál hokej. Samozřejmě ji mám rád, je tam spousta možností. Ale s Prahou se to po této stránce nedá srovnat. Když jsem přišel do Sparty, a bylo volno, první dva měsíce jsme s partnerkou snad ani jeden večer neseděli doma u televize. Jednou kino, podruhé divadlo, pak výstava. Muzikály. Moc jsme si to užívali. Už dávno nekoukám na život jen úzkým pohledem hokejisty. Když člověk hraje, nemá moc času. Ani chuť. Já si až později uvědomil, že bych velmi rád navštívil všechna ta města znovu. Ano, byl jsem tam, ale nic z nich neviděl. Věděl jsem to už před deseti lety, kdy jsem byl jako komentátor na mistrovství světa v Petrohradu. Dopoledne jsme měl volná, tak jsem pořád někde brouzdal. Asi je to i věkem. Prahu stále s velkou chutí poznávám."

Prý bydlíte v centru metropole. Nevadí vám hukot tramvají a pokřikování turistů?
"Je fakt, že tohle třeba vnímám. Ale výhod je víc. Mám pronajatý byt od jednoho kamaráda Davida Volka, bydlím kousek od Národní třídy. Moc mi to vyhovuje. Udělám pár kroků a jsem na Karlově náměstí, na Václaváku, u Vltavy. Všude dojdu pěšky. Původně jsem hledal něco blíž Holešovicím, abych to neměl nijak daleko do haly. Takhle je to ideální."

Jezdíte na tréninky či zápasy tramvají?
"Tramvají nebo metrem. Teď mi zrušili čtrnáctku, která jela až ke Spartě. Ale to nevadí. Sednu na jinou tramvaj, svezu se pár stanic, vyběhnu k muzeu, a metrem jsem za chvilku v Holešovicích. Přečtu si noviny, koukám po lidech, co je kde nového. Mám klid. Než se harcovat zácpou autem, to je městská doprava stokrát lepší."

Dá se pobyt v Praze srovnat s tím, co jste poznal třeba v Philadelphii nebo Anaheimu?
"Je to trošku jiné. Americké metropole jsou veliké, všude se jezdí autem po nekonečných dálnicích. Tady projdete centrum pěšky a ještě vás to nabije energií. Když mám čas, jdu se podívat na Karlův most, na Pražský hrad. Všude spousta lidí, v metru se mi nikdy nestalo, že bych nemusel nikomu uhýbat. Ale má to své kouzlo. A pak - když máte chuť, najdete spoustu možností, kde se posadit na dobré jídlo. Nebo na kvalitní pivko. Miluju české hospůdky, v Praze jich je opravdu hodně."

Letošní rok je pro vás hodně nový z hlediska osobního života. Nejprve svatba, pak narození dvojčat. Jste šťastný?
"Jsem. To ano. Svatbu jsme měli ve Znojmě, manželka odtud pochází. Původně se mi do toho až tolik nechtělo, už jsem jednou ženatý byl. Ale máme krásný vztah. Když se ukázalo, že je přítelkyně těhotná, svatbu jsme hned začali připravovat."

Jak jste se vlastně poznali?
"Bylo to ve Znojmě, kde jsem tehdy trénoval juniory. Předtím jsem se rozvedl, nebylo to lehké období, svým způsobem jsem tam utekl od všech těch stresů. Chtěl jsem si vyčistit hlavu. Povedlo se. Jestli máte někdy nějaký problém, jeďte na jih Moravy. Jsou tam krásní lidé, nádherná příroda. Dobré vínko každému vrátí pozitivní náladu. Já tam navíc našel manželku. Znali jsme se zhruba měsíc a najednou přišla možnost vrátit se do Ostravy. Ozvali se mi z prvoligové Sarezy. Přítelkyni jsem tehdy řekl, že tu nabídku chci využít. Neměla to jednoduché. Byli jsme spolu fakt krátce, ona měla ve Znojmě práci, rodinu, všechny známé. Přesto souhlasila. Už je to šest let."

Napadlo mě - ženil jste se v dubnu. Ale to přece vrcholilo extraligové play off. Co byste dělal, kdyby šla Sparta do finále?
"Nebojte, zvládl bych to. Termín svatby jsme vybrali na sobotu 24. dubna, finále se ale hrálo v neděli. Na všechno jsme mysleli."

Měli jste hodně hostů?
"Moc ne, nechtěli jsme to nějak přehnaně velké. Ale byla to hezká svatba. Z kamarádů přijel třeba Vláďa Vůjtek, který dělá agenta. Jsme dlouholetí kamarádi, přátelí se i naše rodiny. Užili jsme si hromadu legrace. Když mě kupříkladu oddávající vyzval, ať se podepíšu do listiny, otočil jsem se na svatební hosty a řekl, že sám nic nepodepíšu. Kde mám agenta, Vláďo, můžu? ptal jsem se na dálku. Měli jste slyšet ten smích."

Neuvažoval jste o tom, že byste zakotvili ve Znojmě?
"Mě to tam táhlo, přiznávám. Cítil jsem se tam strašně dobře. Jenže doma jsem v Ostravě, pro rodinu tam máme lepší zázemí. Úplně nejraději jsem ve Studénce, to je kousek z Ostravy směr Beskydy. V domě, který budovali moji rodiče, jsem šťastný, tam zestárnu. Malá vesnice, všichni se znají. Přijdete do hospody a posloucháte, jak se místní hádají, komu lépe štěká pes. Neznám lepší relax, než právě tohle."

Dokážete si v domě sám něco opravit, jste zručný typ?
"Myslím, že ano. Manuálně jsem snad docela šikovný, baví mě leccos opravovat, převrtávat, vymýšlet. A nikdy jsem se nabál fyzické práce. Tuhle jsem přijel, vidím tátu, jak seče zahradu kosou. Přišel ke mně a povídá: na, frajere, to už asi nedovedeš. Měli jste vidět! Popadl jsem kosu a rychle sundal pět metrů trávy. Myslím, že měl táta radost. Povídám mu - proč bych to neuměl, však jsi mě to sám naučil. Dneska každý používá sekačku, ale s kosou - to chce fortel. Mladí kluci už by to možná nedokázali."

Takže Studénka je jediné místo na světě, kde byste chtěl časem zakotvit?
"Buď tam, anebo v Anaheimu. Asi to nejde moc dohromady, co? Víte, dostal jsem tam šanci hrát NHL. Když jsem onemocněl leukemií, v Anaheimu se o mě fantasticky postarali. Nebýt místních lékařů, lidí z klubů, nejspíš bych to nezvládl. O 360 stupňů se mi otočil život, je to pro mě srdeční záležitost. Byli jsme tam se současnou manželkou před rokem na dovolené, navštívili jsme přátele, s nimiž jsem i po těch letech pořád v kontaktu."

Spousta trenérů to nepřizná, ale svým povoláním žijí i ve volných chvílích. Připadáte mi úplně stejný. Moc si vás bez hokeje nedovedu představit.
"No, já sebe také ne. Kdybyste se zeptal, jestli jsem workoholik, řekl bych, že nejspíš jo. Mám volno, mohu někam jít, ale raději si pustím počítač a na internetu si hledám nové trenérské prvky. Nebo sleduju staré tréninkové deníky, porovnávám funkční hodnoty hráčů. Zvlášť teď v období letní přípravy to dělám hodně často. Mě to hrozně baví. Přes Pavla Kubinu jsem se dostal k plánům Atlanty pro hráče na období před novou sezonu, vyhodnocuju si to. Přemýšlím, co zapracovat do našich podmínek, některé podněty jsem konzultoval třeba se svazovým metodikem Zdeňkem Pavlišem. Na internetu si čtu samozřejmě i články o obecných věcech, chci mít přehled. Ale když pustím počítač, je to hlavně o trenérských tématech."

Letní příprava je pro hokejisty důležitá, vy jste měl prý letošní plán sestavený už dva dny po vyřazení Sparty v sérii s Vítkovicemi. Je to pravda?
"Ano, je. Seděl jsem nad tím a chtěl mít hned představu. Momentálně za sebou máme čtyři týdny. Ten třetí jsme strávili soustředěním na Lipně, kde hráči tvrdě pracovali. Jelikož jsem neznal prostředí, sedl jsem do auta a zajel se tam v předstihu podívat. Mám rád, když vím, do čeho jdu. Podmínky tam byly slušné. Posilovna, fotbalové a pískové hřiště, bazén. Možnost etap na kole. Všechno, co jsme potřebovali."

Můžete popsat, jak vypadal na Lipně klasický sparťanský den?
"Probíhaly tři fáze. Už ve čtvrt na osm ráno rozcvička. Na lačno. Výběh z kliků, používání železných tyčí, dřepy, skoky přes švihadlo a podobně. Žádné prostoje! Po snídani posilovna, vybíhání schodů, práce na hřišti. Pak oběd, nějaký čas na odpočinek, odpoledne další prvky. Vezli jsme si medicinbaly, vodní vaky, které si hráči hodili na ramena a běhali s nimi. Tahle pomůcka je docela zajímavá. Vaky váží 20 kilo, naplní se ze dvou třetin vodou, ta se přelévá a vy jste nuceni vyrovnávat stabilitu při změnách pohybu. Dost se to blíží situacím na ledě v osobních soubojích. Samozřejmě jsme se také věnovali hrám. Osobně kladu spíš důraz na sílu, ale při hrách se hokejista učí návykům vítězů. Soutěživot je důležitá."

Jezdili jste hodně na kolech?
"Až tolik ne, nejsem toho příliš zastáncem. Hrozí riziko zranění. Ale etapy jsme udělali, to ano. Naštěstí všechno dobře dopadlo, nikdo se nerozbil. Etapy jsme koncipovali do hodiny a půl, také jsem zařadili intervalové výšlaly kopců na čas. Vzdálenosti? Vyjížďky zhruba 35 až 40 kilometrů, v kopcích na maximum 200 metrů až kilometr."

V minulosti trenéři vymýšleli způsoby, jak hráče kontrolovat. Vypráví se o tom spousta příběhů. Co jste na svěřence připravil vy?
"Nic. Jel jsem za nimi v autě, projížděl jsem úseky, hlídal si dodržování plánu. Ale že bych kontroloval kluky, jestli šlapou na maximum, to ne! Stejně tak v posilovně. Co si budeme povídat, někdo občas povolí. Místo pěti skoků udělá tři, místo deseti kliků jich uskuteční osm. Přímo v tréninkové jednotce to neřeším, promluvíme si osobně, až všechno skončí. Dnešní hokejisté mají ohromné možnosti. Jsou to profesionálové, kteří berou kvalitní plat. Stanovené úkoly by měli plnit automaticky. Je to přece v jejich zájmu."

Spartu v červnu trápí zranění několika opor. Je to mrzuté?
"Je, ale věřím, že se kluci dají dohromady. Jakub Koreis se zranil v play off a jeho léčení ještě potrvá. Francouz Treille si na mistrovství světa zlomil nohu, vypadl nám Tomáš Kůrka, který snad bude brzy fit. Martina Podlešáka zlobila záda. Na přípravné období máme dost nabitý program, čeká nás European Trophy, což bude náročná zápasová prověrka. Jsem za ni strašně rád, Petr Bříza odvedl skvělou práci. Tohle se mu opravdu povedlo. Dosud hrála česká mužstva hlavně sama proti sobě, kvalitní mezinárodní konfrontaci je třeba přivítat. Je jasné, že potřebujeme širší kádr, proto jsem do přípravy zařadil osm juniorů. Naopak zkušení kluci Jirka Vykoukal, Martin Ručinský, Petr Ton se chystají individuálně. Jiné musím až trošku brzdit. Například David Výborný, Michal Broš nebo Ondra Kratěna jdou do všeho naplno, až mám někdy trošku obavy, aby toho nebylo moc."

Porovnáváte si hodnoty testů hráčů z dřívějších let s těmi současnými?
"Samozřejmě. Mám je všechny k dispozici. Když jdou hokejisté na testy po dovolené, výsledky nejsou logicky takové. Je to normální. Tělo si po sezoně musí odpočinout, načerpat energii. Podstatné jsou údaje z konce letní přípravy. Teď jsme v půlce, ale kluci vypadají velmi slušně. To je dobře. Čeká nás těžká příprava a ještě těžší ročník. Sparta má nejvyšší plány, každý se na ni chce vytáhnout. Nikdo vám nedá nic zadarmo, tohle jsem si uvědomoval vždycky. Když jsem ještě býval na straně soupeře."

Míval jste na Spartu maximální motivaci?
"Jasně, to platí u každého. Hráči jiných klubů si mohou někdy ulevit, Sparta ne. Ve Vítkovicích bývaly před vzájemnými zápasy dvojnásobné prémie, pokud bychom Spartu porazili. Nikdo ze sparťanů nemůže odklouzat utkání, to prostě není možné vzhledem k tradici klubu, fanouškům, k ohromnému tlaku. I na podzim po nás všichni půjdou, tím větší máme motivaci a touhu něco se Spartou dokázat."