Stanley Cup jsem chtěl vzít domů, ale za komunismu o to nikdo nestál, říká Jaroslav Pouzar

Jeho příběh by vydal na tři životy. Jaroslav Pouzar má za sebou chvíle ohromné radosti i okamžiky, kdy nevěděl, co bude dál. Jako první Čech vyhrál Stanley Cup, nejslavnější hokejovou trofej držel nad hlavou třikrát. Má doma dva tituly mistra světa, stříbro z olympiády. Ale také se díval smrti do oči. Když mu lékaři oznámili, že trpí leukémií, musel se připravit na souboj, který zvládne málokdo. Nejslavnější hokejový Jihočech ale překonal i tuhle překážku! "Nemoc mě na dlouhou dobu vyřadila z běžného života, ale teď se cítím dobře. Mám strašnou radost, že to vyšlo, vážím si každého nového dne," přiznává skromně.

Když hovoří o zákeřné nemoci, nekličkuje. O všech problémech se baví přímo. Svůj osud bere jakoby s nadhledem, spousta těžkých situací ho evidentně zocelila. "Jakmile jsem se dozvěděl, že mám leukémii, seděl jsem na zahradě a koukal na stromy. Uvidím je ještě někdy? ptal jsem se v duchu. Byly to nejtěžší chvíle. Ale moc mi pomohla manželka, syn, rodina. Pořád jsem věřil, že to dokážu," připomíná.

Stejný byl i na ledě. Zarputilý. Odhodlaný. Když si něco umanul, šel za tím s úžasnou vůlí. K hokeji se kdysi dostal trošku náhodou. Rodák z Čakovce, který 23. ledna příštího roku oslaví 60. narozeniny, koketoval s účastí ve střeleckém kroužku, nakonec ale zamířil na trénink malých hokejistů. S tímhle sportem posléze prošel svět, stal se hvězdou doma i v Kanadě, kde byl členem slavné dynastie Edmonton Oilers. "Pořád na ty časy vzpomínám. V Edmontonu jsem už dlouho nebyl, ale s některými spoluhráči nebo s manažerem Satherem jsem pořád v kontaktu."

Poslední dobou se tak trošku ztratil z očí, ale aktivní je pořád. "Dlouho jsem působil v českobudějovickém klubu. Když potřebovali, přišli za mnou, abych pomohl. Vlezl jsem na střídačku, dělal ve vedení. Teď už ne. Můj vztah ke klubu je normální," říká. Jeho myšlenky míří trošku jinam. "V Budějovicích se podílím na výstavbě hokejové haly. Našel jsem partnery a investory, finišujeme v jednáních o dotacích z evropských fondů," hlásí.

Proč právě nová moderní hala? Je to ve vašem případě určitý návrat ke kořenům?
"A víte, že ano? Kdysi jsem taky s hokejem začínal, vím, že ke sportování jsou třeba podmínky. Český mládežnický hokej na tom není poslední dobou moc dobře, chci pomoci. Mimo jiné i sociálně slabším, kteří nemají na to, aby si koupili výstroj. Od hráčské asociace NHLPA jsem získal třicet setů. Tím, že bude k dispozici led, máme šanci získat další hráče. Chceme založit nový klub, kde budou kategorie pouze do juniorů. Na činnost si budeme vydělávat prodejem těch nejlepších, je možné, že třeba podepíšeme smlouvu s místním extraligovým klubem. To teď ještě nevím. Prvotní je získat všechny dokumenty, mít pohromadě finance. Pak věřím, že jsme schopni postavit za dvanáct měsíců."

Po překonání vážné nemoci je každopádně překvapivé, že jste se pustil do poměrně náročného projektu.
"Tohle mi říká spousta lidí. I manželka nadává, mám se prý šetřit. Ale copak to dokážu? Provozujeme fitness centrum, kde všechno řídí žena. Já tam zajdu, dám si oběd, podívám se, co je nového. Jenže já býval zvyklý na určité tempo. Hrál jsem, podnikal, vedl klub, řešil spoustu věcí... Potřebuju být v zápřahu, jen tak nečinně sedět mě nebaví. Když jsem na tom nebyl zdravotně extra dobře, napadla mě ta nová hala. Navíc máme syna, je to mladý hokejista. Vím, že led v současnosti chybí. Šel jsem za tím. A chci to dotáhnout."

Jak se nyní zdravotně cítíte?
"Díky, dobře. Nedávno jsme se vrátili z dovolené v Egyptě, mohu normálně plavat, ale ne šnorchlovat. Člověk si svým způsobem musí dávat pozor na určité věci, tělo za tu dobu léčení odvyklo pohybu. Strašně rád bych sedl na kolo, chtěl bych si zase častěji zahrát tenis. Ale musím opatrně. Docela mě baví golf, ten není tak náročný. Je to ovšem těžké. Šest let jsem nic nedělal, mohl jsem akorát přijít, dát si pivo a koukat, jak sportuje někdo jiný."

Kdy jste naposledy bruslil?
"Tak to už je dost dávno. Hrával jsem za staré pány Budějovic i reprezentace, zažili jsme krásné časy. Pak ale přišla leukémii a stranou musely jiné věci, ne jenom hokej. Už je to asi pět let, co jsem neměl brusle na nohou. Nemohl jsem v nich vydržet. Ovšem v duchu si říkám, že s bruslením ještě není konec. Když se nám podaří hala otevřít, potrénuju a při slavnoostním otevření půjdu do zápasu! V něm bych si chtěl zahrát se synem."

Pozorujete na něm, že je jako vy? Vracíte se do dětských let?
"Trošku jo, ale Jarda je pravák, i proto trošku jiný hráč než já. Hokej ho moc baví, takže s manželkou sledujeme, jak mu to jde. Ovšem osobně to s klukem nemám tak, že z něj chci mít Jágra nebo Gretzkyho. To je úplná blbost. Jsem na něj možná dost přísný, až mě žena krotí. Oba ho samozřejmě ve sportování podporujeme. Já i díky němu vidím velký cíl ve vybudování té haly a nového klubu. Bude mi šedesát, není to snadná záležitost. Ale doufám, že ještě nějakých deset let na tomhle světě vydržím a nějaké hokejisty vychovám."

Když si promítnete vaši kariéru, která období považujete za nejlepší? Jsou to roky 1976 a 1977 s československou reprezentací a pak působení v Edmontonu?
"Určitě, ale nechtěl bych zapomenout ani na některé další úspěchy. Hodně si například cením toho, že jsem byl v sezoně 1977-78 nejlepším ligovým střelcem. Ve 43 zápasech jsem dal 42 gólů, podařilo se mi tehdy předhonit vynikajícího Milana Nového. Hezké vzpomínky mám na Německo, kde jsme získali s Rosenheimem titul. Bylo to už po angažmá v Edmontonu. Hrál jsem za Iserlohn, o kterém jsem vůbec nevěděl, kde leží. Když mi pánové z Pragosportu řekli, že se dohodli s Iserlohnem, musel jsem si nejprve zjistit, kam vlastně jet. Nebyla to špatná štace, ovšem zažil jsem tam okamžitý konec klubu, jelikož majitel neplatil daně. Následoval tedy Rosenheim a dva další krásné roky."

V ročníku 1976-77 jste hrál kromě ligy na Kanadském poháru, olympijských hrách a na mistrovství světa. Byla to vaše fyzicky nejnáročnější sezona?
"Jedna z nejtěžších určitě. Všechno začalo na Canada Cupu. Byl to první turnaj, kde jsme nastoupili proti nejlepším profesionálům. Do Kanady jsme jezdili už dřív, pamatuju si, jak jsme tam ve dvaasedmdesátém letěli hned z Izvestijí. Kanadský pohár se povedl. Měli jsme formu, zkušenosti s tamním hokejem, vyhovovalo nám prostředí v Montrealu. Když jsme druhé finále hráli v Torontu, domácí nás porazili, ale po návratu jsme třetí zápas prohráli až po prodloužení, kdy se trefil Sitttler. Hezké zápasy jsme v zámoří sehráli i později, byl jsem tam například s Kladnem. Pamatuju si, že jsme porazili Toronto, Kladno posílili také bratři Šťastní, Dvořák, Chalupa. Ebermann, Kajkl, Hlinka, Bubla a další zase jeli s Pardubicemi."

Po posledním finále Canada Cupu jste byl u zrodu nevídané události, vyměnili jste si s Kanaďany dresy. Jak to vzniklo?
"Stále jsme na modré a s Pete Mahovlichem si ukazovali na dresy. Já měl třiadvacítku, on taky. Přijeli jsme k sobě a spontánně přetáhli trika přes hlavu. Následovali další kluci. Později se to stalo snad jen v Praze v pětaosmdesátém, ale tam to nebylo celé mužstvo jako za nás v Montrealu."

Kdyby panovaly dnešní poměry, patrně by řada opor z československého týmu dostala zámořské nabídky. Vy jste ale dlouhých dvanáct sezon zůstal věrný Českým Budějovicím. Nelákala vás aspoň změna v rámci tuzemské ligy?
"Ani ne. Já byl doma spokojený. Tehdy tu byl jiný režim, ven se mohlo až v určitém věku, při splnění nějakého počtu mezistátních zápasů. V Budějovicích jsem zůstal celou dobu, ani na vojně jsem nebyl. Funkcionáři mě nechtěli ztratit, vyřídili to. Šel jsem do Bechyně a krátce sloužil u letectva, ovšem na klasická vojna mě minula. Možná to byla škoda. Kdybych byl v Jihlavě, asi bych se dostal o dva nebo tři roky dřív do nároďáku. Ale to se mi nakonec taky povedlo."

Přemýšlel jste někdy o emigraci?
"Tohle se honilo hlavou asi každému. Jestli bych to dokázal? Nevím. Neudělal jsem to. Měl jsem doma rodinu, manželku, dceru. Kdyby mi bylo dvacet, možná bych se do toho pustit. Nebo vědět, že přijde devětaosmdesátý... Odešel jsem nakonec do Kanady legálně, s Edmontonem získal dva Stanley Cupy. Klub mě pak chtěl zpátky, první rok jsem nedostal od Pragosportu souhlas, druhý jsem se neptal. Vrátil jsem se a s Oilers vyhrál potřetí. Byl jsem ale rád, že jsem se mohl vrátit domů. Odejít navždy bych nedokázal."

Jak jste se vlastně ocitl v organizaci Olejářů?
"Na mistrovství světa 1982 za mnou přišel televizní komentátor Slepička, že prý o mě má zájem Barry Fraser. To byl šéf skautů Edmontonu. Potkali jsme se, Barry se ptal, jestli bych měl zájem. Já anglicky tehdy skoro nemluvil, bylo mi třicet, za sebou dost let v nároďáku. Reprezentaci převzal pan Bukač, který sázel na mladé. Cítil jsem, že se mnou moc nepočítá. Takže jsem řekl: fajn, šel bych, ale musíte to vyřídit na Pragosportu. To se nakonec skutečně povedlo a s rodinou jsme se pak mohli vydat do Kanady."

Zvykl jste si hned?
"Postupně. Letěli jsme do neznáma. Úplně. Člověk sice Kanadu znal z nároďáku, ale obyčejný život samozřejmě ne. Musím říci, že nás přijali moc hezky. Kluci v týmu, vedení, fanoušci. Řeč jsem se učil za pochodu, v hospodě, na cestách. Komunikací s lidmi. A hokej? Ten byl samozřejmě úplně jiný. Tehdy to v NHL chodilo tak, že se hrálo nahoru dolů, každou chvíli s vámi někdo fláknul o mantinel. Ale já byl dost silný, měl jsem zkušenosti, celkem rychle se adaptoval."

Zahrál jste si vedle legend Gretzkyho a Kurriko. Jste s nimi pořád v kontaktu?
"Jen s Jarim. Působí u finského nároďáku, viděli jsme se loni v Budějovicích, teď jsem uvažoval, že bych vyrazil na šampionát do Bratislavy. Ptal jsem se na svazu, bylo mi řečeno, že nejsou lístky. Nechtěl jsem pak jet jen tak a Kurriho otravovat. Ale když Finové získali zlato, volal jsem mu a gratuloval. S Waynem je to horší. Mám několik čísel, vždycky to zvedl někdo jiný, dostat se přímo ke Gretzkymu není jen tak. Viděli jsme se naposledy před lety v Praze, když Wayne přijel podpořit kandidaturu Vancouveru na přidělení olympiády. Občas se jsem v kontaktu s Glenem Satherem, vzpomínky mám na všechny kluky a lidi z organizace."

Kdy jste byl naposledy v Edmontonu?
"Ježiš, tak to už je dávno. Někdy v 90. letech jsem tam letěl, abych za českobudějovický klub dořešil odchod Jardy Modrého do NHL. Měl tam právníka, ve městě jsem si tehdy zavzpomínal. Lidi mě tam poznávali, dával jsem autogramy. Připadlo mi, jako kdybych odtud nikdy neodešel."

S Oilers jste třikrát získal Stanley Cup, dvakrát jste se stal mistrem světa. Co je pro vás víc?
"Pocitově jsem měl větší radost z vítězství na šampionátu. Byla jiná doba, tehdy jsme o Stanley Cupu nevěděli nic. Každý kluk chtěl být v reprezentaci, vyhrát šampionát. Blízko úspěchu jsme byli už na olympiádě v Innsbrucku, kde nás těsně porazili Sověti, pak přišly Katovice a my tam všechno vyhráli. Nádherný pocit. Ovšem rozhodně nechci říci, že bych si nevážil Stanley Cupů. Až v Kanadě jsem poznal, co člověk musí všechno vytrpět, aby ho získal. Co to pro celou zemi znamená. Když jsme poprvé vyhráli, byl jsem šťastný, ale určitě ne tak jako spoluhráči, kteří dojetím brečeli."

Není vám líto, že jste se Stanley Cupem neměl možnost přijet domů?
"Je, to víte, že je. Nabízeli mi to. Jardo, vezmi Pohár a jeď do Čech, říkali. Ale to nemělo cenu. Byl tady komunismus a nikdo o to nestál. Ještě by tu ten Stanley Cup někdo ukradl. Tehdy ho na cestách nehlídali bodyguardi, hráči si Stanley Cup prostě vzali a měli ho doma. Kdybych dneska třikrát vyhrál, nosili by mě na ramenou. Když později do Budějovic dovezli trofej Turek nebo Neckář, hlavou mi blesklo, že jsem to mohl mít taky. Plné náměstí, radost se všemi lidmi. Škoda. Tohle se mi nepovedlo."

Když přišel konec kariéry, dal jste se nejprve na dráhu funkcionáře. Nechtěl jste být trenérem?
"Já si koučování taky vyzkoušel, v Budějovicích to bylo obyčejně v době, kdy se nedařilo a potřebovali pomoci. Po revoluci jsem začal podnikat, podílel jsem se na založení Asociace profesionálních klubů, byl jejím prvním předsedou. Hodně jsme se třeba zabývali novými hráčskými smlouvami, odchody do zámoří a podobně. Ta práce mě bavila, bylo toho sice dost, ale nestěžoval jsem si. Pak jsem se rozhodl kandidovat na předsedu svazu, to bylo ve čtyřiadevadesátém. Jenže na konferenci ze mě udělali komunistu, který si tituly mistrů světa a vítězství ve Stanley Cupu pomalu vycucal z prstu. Předsedou se stal pan Gut."

Jelikož jste se věnoval tolika věcem, musel jste být pod velkým tlakem. Nemělo to vliv na vaše onemocnění?
"Určitě to roli hrálo. Než u mě nemoc propukla, bylo toho hodně. Rozešel jsem se s partnerem, s nímž jsem podnikal, a musel řešit zhruba 25 milónů dluhů. Nejsem Jágr, který se během kariéry zabezpečil na celý život, takže se peníze musely znovu vydělat. Žil jsem v permanentním stresu. Jel jsem naplno. Pořád. Bez odpočinku."

Asi nikdy nezapomenete na okamžik, kdy vám lékaři oznámili diagnózu.
"Nemoc se projevila v roce 2004, bohužel už v dost pokročilém stádiu. Řekli mi, že mám leukemii - prý stejný problém jako u politika Luxe. Ten podstoupil transplantaci kostní dřeně. A zemřel. V mém případě nebyly vyhlídky moc optimistické. Sednul jsem si na zahradu a sám sebe se ptal, jak dlouho se ještě budu moci dívat na trávu, na stromy. Na rodinu. Bylo jasné, že musím ihned zahájit léčbu. Přes paní Musilovou jsem se dostal k profesoru Vorlíčkovi do brněnské nemocnice. Udělal mi vyšetření a pak hned zavolal, abych co nejdřív přijel. Nemoc byla v poslední fázi. V pondělí volal, v úterý jsem vyrazil."

Počítal jste s nejhorším?
"Počítal. Ale bojoval jsem. Tehdy to bylo strašně těžké období. V srpnu 2004 se zabil Ivan Hlinka. Vážné zdravotní problémy měl můj letitý kamarád Míra Dvořák, marodil Jarda Holík. Povídal jsem si, co to s tou naší generací je? V prosinci jsem pak šel na transplantaci. Bylo to hrozné. Ale pomáhala mi manželka, rodina, kamarádi. I lidé, které jsem vůbec neznal. Postupně jsem překonával nejhorší, šlo to ale pomalu. Když zemřel Mirek Dvořák, byl jsem na pohřbu a nevypadal vůbec dobře. Neviděl jsem pořádně na oko, spousta lidí si asi v duchu pomyslela, že mám taky na kahánku. Nic moc to nebylo ani na stoletých oslavách českého hokeje. Ale pak se můj stav lepšil. Dneska jsem strašně šťastný, že to mám za sebou."

Změnila vás nemoc?
"Stoprocentně! Na svět se teď dívám jinak. Užívám si maličkostí, raduju se z věcí, které mi dřív připadaly normální. Nemoc mě na určitou dobu vyřadila z veřejného života, ale naštěstí jsem to zvládl. Dneska si mohu dát pivo. Třeba i štamrličku, i když pochopitelně nesmím bláznit. Mám ohromnoiu chuť něco dělat. Myslím na novou halu, na podnikání, na manželku se synem, zajímá mě spousta věcí. Vídám se s přáteli. V pátek se za mnou třeba zastavil bývalý obránce Jozef Čapla, chtěl vidět Český Krumlov. Pořád se na něco těším, baví mě každý nový den."