Stanislav Mečiar hrál se synem, v Itálii si splnil sen. Jako trenér čerpá i od Tichonova

S hokejem začínal v Havlíčkově Brodě, odkud zamířil na vojnu do Jihlavy. V Dukle začal Stanislav Mečiar zajímavou kariéru, ovšem nejlepší roky prožil v Pardubicích. "Tvořili jsme výbornou partu, která udělala dva tituly, ukázalo se, že ten tým měl sílu i kvalitu," vzpomíná důrazný obránce, jenž se později do východočeského klubu vrátil. "V Pardubicích jsem od té doby doma, v kariéře jsem ale prošel i jinými kluby. Mohu říci, že všude to bylo docela fajn," dodává.

Progresivní bek se vypracoval mezi nejlepší defenzivní hráče Československa, už na podzim 1986 poprvé oblékl reprezentační dres, debutoval tehdy společně Drahomírem Kadlecem a Robertem Kronem. Několikrát byl blízko účasti na velkém turnaji, ovšem dočkal se jen jednou. V roce 1994 odjel na mistrovství světa do Itálie. "Často mi patřila pozice sedmého osmého obránce, do výběru mě nevzali, ale na nikoho se nezlobím. Lidé, kteří sestavu skládali, se rozhodovali podle svých představ," konstatuje s nadhledem.

Na šampionát pod vrcholky Alp nevzpomíná český hokej v dobrém. "Ano, moc se nedařilo, vypadli jsme ve čtvrtfinále s Kanadou a celkově z toho bylo sedmé místo. Ale pro mě ten turnaj znamenal hodně. Splnil jsem si sen, vždycky jsem chtěl poznat atmosféru mistrovství světa. Mimo jiné jsem si zahrál v jedom týmu s Ručinským, Strakou, Jágrem, od něhož mám doma hokejku. Když se s klukama po letech vidíme, vždycky se pozdravíme, popovídáme," konstatuje.

Do elitního výběru tehdy pronikl poté, co s Pardubicemi bojoval o mistrovský titul ve finále play off proti Olomouci. Pak už v národním týmu nikdy nenastoupil. Jeho hokejový příběh je bohatý na zážitky i na zajímavé štace. "Z Pardubic jsem v roce 1992 odešel do finského Pori a tamní dvě sezony patří k nejkrásnějším vůbec. Líbilo se mi tam po hokejové stránce i z hlediska rodiny. Měli jsme malé děti, všichni jsme si to tam užívali," líčí s nadšením.

Na severu Evropy platil za spolehlivého beka, který trošku pozměnil představy místních o krajáncích. "Dřív do klubu chodili hlavně Rusové, já byl prvním Čechem. Tým vedl trenér Tichonov mladší, já uměl rusky, dost jsme si porozuměli, i teď po letech si občas zavoláme. Dneska je ze mě také kouč, beru si příklad i z toho, co jsem zažil jako hráč. Tichonov mě inspiruje. Byl tvrdý, i když třeba ne tolik jako jeho otec, hokejem žil. Fascinovalo mě, že jsme třeba sedli do restaurace a on se mnou hodinu dokázal diskutovat o náplni tréninku," vypráví.

Po šampionátu v Itálii zamířil do švédského Rögle, kde tehdy působil také Tomáš Sršeň. "Byl jsem tam jen do Vánoc. Tým vedl bývalý brankář Abrahamsson, který postupně začal prosazovat jiné kluky. Prostředí bylo takové vesnické, všude se cestovalo autobusem. Strašné dálky - například i 600 kilometrů. Došel jsem k závěru, že bude lepší se rozloučit," vzpomíná. Později zkusil hokej na Slovensku i v Německu. "Dobré to bylo ve Skalici, postoupili jsme do nejvyšší soutěže. A Německo? Také spokojenost. Zase noví lidé, jiné zážitky. Zkušenosti," pochvaluje si pobyt v Peitingu nebo Rosenheimu.

Když se přiblížila čtyřicítka, zamířil Mečiar domů. Ale s hokejem neskončil. Hrál za Havlíčkův Brod, poté za Chrudim. A také začal s trenérskou prací. "Přišlo to víceméně automaticky, měl jsem tuhle změnu v plánu. Nic jiného než hokej pořádně neumím, i když byly chvíle, kdy jsem se živil jinak. Asi rok a půl jsem makal na stavbě. Potřeboval jsem zabezpečit rodinu, určitě se za to nestydím. Vyzkoušel jsem si tvrdou dřinu, chlapům není co závidět. Pořád jsem ale věděl, že chci jít zase k hokeji," připomíná.

Na střídace stál nejdřív v Havlíčkově Brodě, poté v České Třebové. "Teď vedu druholigový Trutnov a musím říci, že mě práce s týmem moc baví. Máme mladé kluky, rozumím si s vedením, hodně mě to naplňuje," hlásí. Netají, že má i v nové roli ambice. "Studuji trenérskou A licenci v Olomouci, jednou bych se rád posunul do první ligy nebo extraligy. Ani ne třeba v pozici hlavního trenéra, každopádně bych rád poznal práci se špičkovými domácími hráči," dodává.

V Trutnově má mezi svěřenci svého syna Tomáše, s nímž si dokonce aktivně zahrál. "V jedné obranné dvojici! Bylo to ve Světlé nad Sázavou, v krajském přeboru. Snažili jsme se o postup do druhé ligy, společné působení se synem pro mě hodně znamenalo. Komu se něco takového poštěstí." Ke sportu vedl i dceru, ale ta se vydala jiným směrem. "Studuje lékařskou fakultu v Praze," říká pyšný otec.

Sám se také vzdělává, hokeji pořád hodně obětuje. "Je to můj život, velká záliba i práce zároveň. Během aktivní kariéry jsem poznal řadu trenérů, každý mě něčím ovlivnil. Vzpomínám například na Stanislava Neveselého, pod nímž jsem začínal v lize během vojny v Dukle. Z dalších by to byl Karel Franěk, zmíněný Tichonov mladší, spousta jiných." Coby kouč má starostí nad hlavu, stále se ale nechce vzdát samotného hraní.

Ve čtvrtek 14. října slaví Mečiar 47. narozeniny, přesto stále obouvá brusle a bere do ruky hokejku. "Chodím na led s veterány, přišli za mnou z České Třebové, jestli bych nepomohl v krajském přeboru. Půjdu do toho. Musím to zaklepat, ale neměl jsem vážnější zranění - pokud nepočítám problémy s ramenem nebo zlomený malíček na ruce. Vyhýbaly se mi potíže s klouby, zdravíčko drží. A do hokeje mám chuť. Takže proč ještě končit," usmívá se závěrem.