Splnily se mi všechny sny, tvrdí Martin Procházka. Do hokejového důchodu ale ještě nechce

Na první pohled se nezměnil. Stále v pohodě, usměvavý, uvolněný. Martin Procházka zaznamenal v hokejové kariéře úspěchů jako málokdo, příští rok oslaví čtyřicítku, ovšem nepoznali byste to na něm. I když olympijský vítěz z Nagana a čtyřnásobný mistr světa celou uplynulou sezonu hokej nehrál, pořád chce dávat góly. Kdepak, jeden z nejlepších hráčů naší historie na sportovní důchod nemyslí. "Měl jsem poměrně vážné problémy s pravým kolenem, přiznávám, že mě napadly i myšlenky na konec kariéry. Ale teď jsem fit, mám zase velkou chuť hrát. Bylo by skvělé, kdyby se mi to ještě dva tři roky na nějaké úrovni dařilo," přeje si.

Sedí na zahrádce jedné kladenské kavárny, k setkání dorazil se synem. "Také hraje hokej, nebo spíš hrál. Teď si dává pauzu," říká a jeho jinak věčně rozesmátý obličej se malinko zakaboní. Potomek se pochlubí vysvědčením, zápal do hokeje teď u něj není zrovna maximální, ale třeba změní názor. Zato Martin Procházka má smělé hokejové plány. "Rok jsem nehrál, teď chci pokračovat. Dohodl jsem se s německým Regensburgem, který působí v tamní třetí lize," říká.

Když byl malý kluk, měl své tajné sny. "Teď mohu říci, že se mi všechny splnily. Snad jen titul s Kladnem se nepovedl, ale to je realita. Vyšla odtud spousta skvělých hráčů, ovšem je třeba brát ohled na možnosti. Na ekonomické podmínky." Není to tak dávno, co dával v mateřském klubu góly. Loni se však jeho hokejový příběh malinko pootočil. "Byl jsem na třech operacích s kolenem, po té poslední následovala pauza," tvrdí.

S nabídkou od Regensburgu přišel Martin Ančička

Sám nepočítal, že bude tak dlouhá. "Svým způsobem jsem z toho vypadl, ale teď jsem zase díky tomu ohromně odpočinutý. Věnoval jsem se dětem, dělal věci kolem baráku. Sázel jsem stromy, upravoval zahradu a tak. pořád jsem ale věděl, že se chci vrátit," vysvětluje. Počítal s tím, že zase naskočí v dresu Kladna. Teď je z toho ovšem Regensburg. "Ani by mě nenapadlo, že ještě půjdu hrát ven. Ovšem rád bych si ještě jednou za Kladno zahrál. Snad se to povede."

Stěhování do Německa přišlo nečekaně. "Ozval se mi Martin Ančička, který nedávno hrál v německém nároďáku. Prý co bych řekl na nabídku klubu. Přiznávám, překvapilo mě to. A udělalo radost. Když je o vás zájem i po té roční pauze, potěší to," kvituje. Na podzim se pustí do dalšího angažmá v zahraničí. Ale bude to přece jen jiné než předtím v NHL, Rusku nebo Švédsku.

Regensburg nehraje nejvyšší soutěž, Procházka to nebude mít ani daleko domů. V klubu, kde před lety válel třeba Jiří Lála, zkusí znovu dokázat, že ještě nevystřílel všechny ostré hokejové náboje. "Podstatrné je, že jsem zdravotně v pořádku. Byl jsem na několika lékařských kontrolách, koleno drží. Uvidíme, jak to bude vypadat na ledě, ale podle mého snad dobře. Zkrátka - doufám, že jsem na návrat připraven," dodává.

V jednu chvíli už se zdálo, že přece jen změní povolání. Když loni marodil, pozval Procházku šéf sportovního úseku svazu Slavomír Lener na kemp reprezentační šestnáctky. Mohl by jednou dělat trenéra? "Možná ano, každopádně bych rád u hokeje zůstal. Ale teď nedokážu přesně říci. Pořád se považuju za aktivního hráče." Jestliže se podívá na to, co dokázal, může být právem pyšný. Ne, Martin nežije z minulosti, ovšem jeho sbírka úspěchů je výjimečná.

Jenom František Kaberle a David Výborný mají víc titulů mistrů světa než on nebo "dvojče" Pavel Patera, jenže ti zase nebyli v Naganu. Jestli se o někom má říkat, že to je zlatý chlapce, pak především o Procházkovi. "Medaile jsem si nikdy na krk všechny nepověsil, ale je jich dost," směje se. Které si váží nejvíc? O tom není pochyb. "Té olympijské. Nagano bylo úžasné, jedinečné. Nezapomenu na spoustu věcí, hlavně na návrat domů. Ale když se mi má vybavit nejsilnější vzpomínka, bylo by to posledních deset patnáct vteřin finále. Předtím jsme vedli 1:0, stát se mohlo cokoli. V tom konci třetí třetiny mi najednou došlo, že máme zlato!" zmiňuje.

Nejsladší radost ve Vídni, největší zvraty v Norsku

V dalekém Japonsku přisla ohromná radost, ale ještě větší prý Procházka cítil dva roky předtím ve Vídni. "Když si to promítnu zpětně, tam jsem to prožíval asi nejsilněji. Naše generace do té doby nic nevyhrála, český hokej čekal na velký úspěch dlouho. Vůbec tu Videň neříkám proto, že jsem dal Kanaďanům ve finále vítězný gól. Prožili jsme pak neuvěřitelnou euforii. Vyhráli jsme poprvé, bylo to strašně krásné."

Šampionát se mu povedlo ovládnout celkem čtyřikrát. "Všech medailí si vážím stejně, těžko říci, který turnaj stál nejvíc sil," přemítá. Například v roce 1999 jsme už byli jednou nohu z turnaje venku. Pamatuju si, jak jsme šli s Pavlem Paterou v Oslo na zápas proti Slovákům a měli sbalené věci. Potřebovali jsme, aby Rusové nevyhráli, my pak museli o dva góly porazit Švédy. Přesně to se povedlo. Pak jsme v prvním finále nestačili na Finy, jenže ve druhém jsme jim to vrátili a pak dal Honza Hlaváč zlatý gól. To byl turnaj plný zvratů," upozorňuje.

Silná skupina vynikajících hokejistů se formovala už v juniorských kategoriích. "Měl jsem štěstí, na šampionát dvacítek jsem se dostal třikrát. Když jsem jel poprvé, Jarda Jágr s Robertem Reichlem mi řekli: Budeš bránit, nejezdi za červenou čáru! Jasně, držel jsem se toho, přesto jsem dal pět gólů. Hrálo se s nimi skvěle." Ještě lépe si rozuměl s Pavlem Paterou a Otakarem Vejvodou. "Znali jsme se hodně dlouho, ale s klukama nejdřív nastupoval Tomáš Mikolášek. Pak se zranil a trenéři ukázali na mě," vzpomíná.

Tenhle přesun byl jedním z nejlepších počinů v kronice kladenského hokeje. Kompletní trio  e v roce 1995 prosadilo na mistrovství světa, o rok později zářilo ve Vídni, načež všichni odešli do AIK Stockholm. "Bylo to naše první angažmá v cizině. Skvělý rok." Procházka se však před další sezonou rozloučil, Patera s Vejvodou osiřeli. "Dostal jsem nabídku z NHL. Toronto mě chtělo už v době, kdy mi bylo devatenáct. Tehdy tam panovaly jiné poměry. Kdo neměl dva metry, koukali na něj trochu divně," říká.

U Maple Leafs prožil ročník 1997-98, zrovna ten olympijský. "Šlo mi o hodně. Trenér Hlinka říkal, že mě do Nagana vezme, ale musím pravidelně hrát. Bohužel, v Torontu to tehdy neplatilo. Vyrazil jsem tedy za vedením a řekl jim, že když nedostanu prostor, půjdu do Evropy. O olympiádu jsem za žádnou cenu nechtěl přijít." Brzy poté se jeho pozice změnila. "Trenér mě najednou posílal na led, nastupoval jsem pravidelně a to Nagano stihl," mne si ruce.

Ještě se dočkáš, povídal Hlinka. Nevěřil jsem mu

Kdyby se tak nestalo, přišel by kladenský rychlík o druhé hry za sebou. "No jo, měl jsem blízko už k účasti v Lillehammeru 1994. Na Švédských hrách se tenkrát dělala nominace a já vypadl na poslední chvíli. Můj jmenovec Franta Procházka si totiž zlomil nohu a Ivan Hlinka musel místo něj vzít defenzivního hráče. Ještě se dočkáš, máš to před sebou, povídal. Nevěřil jsem mu. Ale na jeho slova došlo, v Naganu jsme si na to vzpomněli," konstatuje.

Rok po zlaté olympiádě se dohodl se Vsetínem. A získal domácí titul, i v tomto ohledu má splněno. "Na Valašsku to bylo nádherné. Úplně bez debat. Vytvořili jsme sérii výher. A když se náhodou zápas nepovedl, což se stávalo fakt minimálně, fanoušci to vzali v pohodě. Nalévali nám slivovice pořád stejně. Byl to tak trochu jeden velký flám. Na to se nedá zapomenout," vypráví. Procházkův hokejový život běžel o překot. Další léto znovu otevřel kapitolu s názvem NHL.

Byla poslední. Definitivně. "Kdyby mi bylo osmnáct, šel bych na farmu a porval se o to. Ale tehdy jsem si řekl, že to nemám zapotřebí. Šel jsem zpátky - kvůli rodině i sobě. V Atlantě jsem byl během jednoho utkání ve dvou pětkách, přišel další zápas a já své jméno našel až v páté formaci. Nikdo nic nevysvětloval, takhle to tam chodilo. Přitom původně tvrdili, jaký mají zájem, jenže poté člověk nevěděl, co si má myslet."

Znovu hrál za Vsetín, pak za Vítkovice. A přišlo stěhování do Ruska. "Zavolali mi Jarda Kameš s Pavlem Paterou, že prý jdou do Omsku. Pojď taky, vybídli mě. Cože? Do Ruska? Tak jo! Musím poděkovat Frantovi Černíkovi, že mě pustil. Byl velmi vstřícný. A já si mohl zkusit zase jiný hokej. V klubu, kde jsme byli prvními Čechy." Na Sibiři vydržel dvě sezony, pak se mihnul Voskresenskem, načež v ročníku 2003-04 zakotvil doma v Kladně. Chlapík, který v národním týmu nasbíral 189 startů a nastřílel 60 branek (stále platný rekord samostatné české reprezentace), už neválel na mezistátní scéně, ovšem v extralize byl pořád hodně vidět.

Až do loňského jara, pak se odmlčel. Už se zdálo, že se po potížích s kolenem zavře nad Procházkou voda, nicméně útočník, jenž v národním týmu navázal na skvělé nositele dresu s číslem 20, se jen tak nevzdává. "Jaká je moje hokejová motivace? Hrát! Předvést dobrou sezonu. Dokázat, že na to ještě mám. Fakt se mi nechce končit. Pokud budu zdravý, určitě ještě nejaké góly přidám. A pak se rozhodnu, co bude dál," uzavírá.