Spadlo nám tam toho méně, než kolik jsme potřebovali, zlobil se Juraj Štefanka

Měl to být poslední domácí zápas roku 2010 nesoucí příslib alespoň trochu úspěšného vykročení do roku nového. A to nejen pro fanoušky, vedení klubu a sponzory, ale především pro hráče samotné. Protože mladoboleslavští hokejisté se už skutečně potřebují zvednout. Herně i psychicky. Jenže se jim do cesty postavili liberečtí Tygři a středočeský klub znovu narazil. A přitom ho od tříbodového zisku dělil sotva krok. "Nevím, nedokážu si vysvětlit, proč jsme to na konci takhle podělali," nebral si Juraj Štefanka servítky.

Liberec zahájil hned po úvodní buly atak na boleslavskou branku. Skoro po celou první dvacetiminutovku se Bruslařský klub pouze bránil, teprve v jejím závěru začal vystrkovat růžky. Když pak ještě před polovinou zápasu s notnou dávkou štěstí otevíral skóre právě Štefanka, nevypadalo to pro Boleslav už tak zle.

"Ani nevím, jak bych to popsal, podle mě to nebylo zas až tak zvláštní," vykrucoval se slovenský útočník po zápase. Zatímco se bezprostředně po vstřelení gólu radoval jako malý kluk v přípravce, za konečného skóre měl ústa spíš rozhořčeně stažená. "Kluci mi to tam hodili, já jsem viděl, že na to nedosáhnu, tak jsem po tom skočil. Bylo štěstí, že jsem to vůbec trefil, natožpak že to tam vůbec spadlo," popsal svůj "gólový let".

Štefanka dvě zásadní minuty utkání načal, Víšek v nich vyrovnáním na 1:1 pokračoval a boleslavský Tomáš Divíšek je opětovným odskočením završil. "Chtěli jsme hrát lépe, než jak jsme hráli ve Varech a tomu jsme se snažili přizpůsobit naprosto všechno," podotkl po zápase poněkud hořce Štefanka. "Myslím, že se nám to dařilo, ubránili jsme ten počáteční tlak Liberce. A pak jsme si i sami nějaké ty šance vypracovali. Bohužel toho tam spadlo méně, než kolik jsme potřebovali."

Bránili sice nejtěsnější možný rozdíl, zdálo se ale, že mají vše pod kontrolou. Pak však přišlo klopýtnutí, zaváhání, chybka nebo dvě a přišli o dva body ze tří. "Nevím. Nevím, nedokážu si to vysvětlit, co se tam stalo. Myslím si, že jsme nehráli natolik špatně, abychom to na konci takhle podělali," prohlásil bez obalu.

Trenérem Holaněm nedávno jmenovaný boleslavský kapitán Tomáš Divíšek asi nemůže říct, že by si svou funkci vyloženě užíval. Jeho spoluhráči o něm sice nejspíš po právu tvrdí, že je to lídr, těžko se ale radovat, pokud se nedaří celému mužstvu. Krom toho Divíšek jen s těžkostí hledal slova, jak mizérii na konci zápasu s Libercem popsat. Že by marodka?

"To si nemyslím. Tohle nemůže mít vliv. Hráli jsme na tři lajny, byli jsme v krásném tempu. Tu třetí třetinu jsme si to dobře hlídali. Hráli jsme přesně tak, jak se za stavu 2:1 má hrát. A pak najednou, zničehonic uděláme takové dvě chyby a dostaneme takové dva góly," prohlásil spíš než rozčíleně už prostě unaveně. Přemoženě.

A přitom problém prý rozhodně není ani v únavě. "Hrajeme často na čtyři lajny, a pokud to trenér stáhne na tři, tak to vůbec nevadí. Podle mně máme natrénováno a dnešní zápas rozhodně neměl nic společného s fyzičkou. Fyzicky jsme na to rozhodně měli," prohlásil boleslavský kapitán přesvědčeně. "Rozhodovaly jiné věci…"

"Jak říkám, myslím si, že jsme nějakých 58 minut, dobře 55, hráli dobře. Vedli jsme 2:1 a měli jsme dát na 3:1. Nedali jsme to a pak nám tam dá bek takhle gól," připomněl hořce akci Marka Trončinského, který pět minut před koncem vyrovnal na 2:2. V následném prodloužení pak Boleslav ztratila další bod.

Celý právě uplynulý hokejový rok Mladé Boleslavi proto Divíšek nemohl zhodnotit nikterak pozitivními slovy. "Jsme poslední. Co víc na to říct. Špatné je to, špatné…"