Solná jeskyně, penzion, autoservis. Václav Král se nenudí, hokej hraje už jen pro radost

Bleskový výpad do útočného pásma, střela a gól! Podobné akce zdobily v na přelomu milénia Václava Krále, tehdy útočníka Českých Budějovic, který posléze rozdával hokejovou radost také v Plzni, na Spartě, ve Znojmě i u našich východních sousedů na Slovensku. Výborný bruslař si musel na roky slávy počkat. Mezi elitu se poctivě prokousal z národní ligy, pak vlétl až do reprezentace, ačkoli ta zrovna patřila zlaté generaci. Kanonýra původem ze Strakonice zdobily dravý styl hry i dlouhé vlasy, jeho souhra s Filipem Turkem a Peterem Bartošem patří k nezapomenutelným milníkům jihočeské hokejové historie.

Jenže od té doby už uteklo hodně času. Václav Král s vrcholovým hokejem skončil před čtyřmi lety, teď už válí jen pro radost. "Chodím si zahrát okresní přebor ve Strakonicích, s partou kluků, vedle nichž jsem vyrůstal. Také nastupuju v táborské a soběslavské lize, protože v Budějovicích nic podobného není. Kromě toho se věnuju hokejbalu, hraju ho za Pekárenskou," vypočítává.

Na první pohled byste nepoznali, že už nedělá vrcholový sport. Pořád vysportovaný, s typickým úsměvem. Jen vlasy jsou o něco kratší, než bývalo zvykem... "Je to dva týdny, co jsem je trošku zastřihnul," vykládá. V tom se ozve telefon, jako vyzvánění hraje jedna pecka od Kabátů. "Rock a bigbýt mám rád. Když to jde, jedeme na nějaký pořádný koncert. Byli jsme na Metallice, Nightwish. To jsem měl ještě vlasy delší, i když poslední dobou trošku řídnou."

Nešťastná srážka se zajícem. A NHL byla pryč...

Svého času patřil k hvězdám nejen jihočeského hokeje. Během sezony 1998-99 sehrál v základní části extraligy 52 utkání, připsal si parádních 30 gólů a celkem 58 bodů. V dalším ročníku jich bylo 41. Tehdy u soutoku Vltavy s Malší válelo zmíněné ofenzivní trio. "S Filipem Turkem a Peterem Bartošem jsme si skvěle rozuměli, zajímavé je, že jsme se pak potkali jako soupeři na Slovensku," říká.

Za řekou Moravou prožil Král výborné sezony, získal mistrovské tituly s Trenčínem i se Žilinou, původně to ale vypadalo, že bude jednou vzpomínat na úplně jinou cizinu. V letech 1999 a 2000 jezdil Krále sledovat úspěšný kouč Dave King, tehdy skaut Montrealu. "Měl jsem informace od svého agenta Míry Henyše, že mě pan King hodně chce. Zajímal se ještě o Davida Výborného a Martina Špaňhela, pak se stal trenérem Columbusu, kam oba kluky skutečně získal. Mně to bohužel nevyšlo," vzpomíná.

Proč? Příčinou byly zdravotní potíže. Král si nejporve zlomil prst, ale především - hrozivě si pochroumal rameno. "Stalo se mi to v létě na tréninku. Při jízdě na kole. Jeden blbej zajíc - a bylo to. Musel jsem na operaci, pak následovalo léčení, které jsem asi uspěchal. Sice jsem naskočil zpátky, ale tři roky jsem to zranění cítil. Pak už to nikdy nebylo jako dřív," líčí smutně.

Jenže tenhle chlapík bere život, jak přichází. Kdyby to bylo jinak, možná by se mezi nejlepší vůbec neprosadil. Coby elitní představitel ročníku 1975 pomohl českobudějovickým dorostencům v roce 1993 k mistrovskému titulu, jenže tehdejší klubový boss Karel Pražák prohlásil, že on ani parťák Václav Prospal na nejvyšší soutěž nemají. Pro mladé vlčáky nepříjemná rána! "To víte, že mě ten postoj klubu mrzel. Možná mě to do života zocelilo, nikdy jsem nedostal nic zadarmo. Ale vinou toho jsem ztratil pět let," připomíná.

Vždycky dával góly, ale ztratil pět let

Do prvního týmu Motoru se z dorostenckých šampiónů nedostal v prvních letech nikdo, Prospal s Králem to vzali oklikou. První si vydřel skvělou kariéru v NHL na farmě, druhý v tuzemské národní lize. "Dal jsem za ty roky nějakých 110 gólů, ale šance pořád nepřicházela. Psychicky to bylo velmi těžké, nakonec se to sice podařilo, ale pořád si říkám, jestli by leccos nebylo jinak, kdyby ta moje chvíla nepřišla dřív. Takhle jsem se nahoru hrabal postupně. A dlouho," přemítá.

Už jako kluk přitom měl talent k pohledání. Byl silný, dobře bruslil, obrany protivníků drtil dravými průniky. Král uměl jeden na jednoho, sázel hromady gólů. "Střelcem jsem býval vždycky. Dával jsem je i v dobách, co jsem nastupoval jaké levé dozadu." V začátcích mu pomáhali rodiče, hlavně otec býval ohromným hokejovým fandou, který se radoval z úspěchů Václava i dcery Zuzany. "Bohužel, táta před šesti lety zemřel. Stejně jako ve stejném roce tchán. Bylo to blbé období," reaguje.

Sestra Zuzana také hrávala hokej, dotáhla to dokonce také do národního týmu. Královi v jednu dobu váleli na mezistátním ledě jako jediná dvojice sourozenců v Evropě. Za mořem se něčím podobným mohli pochlubit snad jen Tony Granato a jeho sestra Cammi. Václav se Zuzanou jsou i nyní na stejné lodi. "Ségra si po skončení kariéry udělala masérský kurz a pomáhá nám v podnikání," doplňuje.

Sám začal novou životní etapu ještě při aktivním hraní. "Když jsem působil na Slovensku, měl jsem jeden penzion King, nyní jsou už tři. Kromě toho jsem v Budějovicích vybudoval solnou jeskyni, máme dílnu, kde opravujeme kamióny a auta. Je toho dost. Ale nestěžuju si. Víte proč? Jsem pánem svého času. Práce se udělat musí, den si však mohu zorganizovat podle svého. Někdy dělám v noci nebo brzy ráno, abych se přes den mohl víc věnovat manželce a dcerce Janičky, které jsou čtyři roky."

Podnikání se věnuje naplno jako před lety hokeji. Ale honosnou kancelář s koženým křeslem u něj nehledejte, Václav během letních dní úřaduje ma zahradě svého domu v Českých Budějovicích. "Nechal jsem si udělat pergolu, kterou jsem nedávno odizoloval. Sednu, vytáhnu počítač, dělám papíry. Spoustu věcí jsem se musel naučit - hlavně účetnictví. Není to žádná legrace. Ale takhle se mi to líbí. Sedím, makám. A pokud je hotovo, zapálím si doutník," ukazuje na krabičků krasavců z Kuby.

Trénování v plánu nemám. Snad jen u dětí

Na první pohled vypadá vyrovnaně. Žádný stres, žádné negativní myšlenky. "Nemyslete si, někdy toho mám fakt dost. Ale celkově platí, že jsem spokojený. Proč to neříct?" Někteří hokejisté nejsou připraveni na změnu životního stylu i tempa, Král ale není ten případ. "Dopředu jsem s tím počítal. Neměl jsem to štěstí a nehrál v NHL nebo v Rusku, kde se člověk zabezpečí. Penzion jsem rozjel už dřív, pak následovala solná jeskyně. Sám mám astma, míval jsem s tím dost problémy. Když jsem na Slovensku chodil do jeskyně, pomohlo mi to."

Hokej šel najednou stranou. I když - ne tak docela. "Hraju ho pro radost, ale že bych začal s trenéřinou, to zatím v plánu nemám. Možná u dětí. Dospělé ne. Po letech hraní a neustálého cestování jsem šťastný, že mohu být doma," vysvětluje. V létě pomáhal na hokejové škole s Jaroslavem Pouzarem a kamarádem Stanislavem Jasečkem. Přiznává, že ho to bavilo. "Víte, na hokeji se mi vždycky strašně líbila také sranda v kolektivu. V kabině. Teď jsem ji po delší době zase zažil na kempu. Bylo to super."

Coby aktivní útočník míval dost smůly, přesto dosáhl nesporných úspěchů. O někdejší (ne)důvěře v Českých Budějovicích už byla řeč, o zranění taky. Zdravotní trable nevzaly Královi jen NHl, ale také mistrovství světa. "Dvakrát jsem byl hodně blízko nominaci, jednou jsem skončil jako poslední. Zranil jsem se a nikam nejel. Co naděláte," krčí rameny. Startů v národním týmu si každopádně velmi cení. "Tenkrát tam byla naganská generace. Patera, Dopita, Procházka... Hrál jsem čtvrtou lajnu s Ujčíkem, Moravcem, Hejdukem nebo Kucharčíkem. A vážil si toho, že jsem v takovém mužstvu mohl být!"

Škoda jen, že slibně narýsovaná dráha posléze trošku ustřelila. Václav odešel do Plzně, pak si zahrál ve Spartě a ve Znojmě. Následovala slovenská anabáze, k níž se také rád vrací. "Poznal jsem jiné kluby, získal úspěchy. Každé angažmá jsem navíc bral i z osobního pohledu. Baví mě cestovat, poznal jsem krásy Slovenska, z každé štace si odnesl nezapomenutlné zážitky."

Jakmile definitivně zavřel velkou hokejovou kapitolu, začal žít jako tisíce jiných. "Podnikám, pracuju, ale také odpočívám. S rodinou jsme byli na dovolené, jezdíme i s partou kamarádů. Kám? Miluju moře," vypráví. Vrcholový hokej mu prý nechybí. Ale sleduje ho. "Osobně v hledišti hodně málo, pravidelně však koukám na televizi. Tam se mi to líbí," uzavírá spokojeně.