Nezdá se to, ale jsou to už skoro tři roky od zahájení nejdelší výluky v historii zámořského hokeje. Tak jako zasáhl National Hockey League o rok později dvojnásobný přísun nováčků, stihlo ji rovněž tuplované loučení. Někdo dal hokeji vale hned v létě 2004, někdo o rok později. Řada hokejistů také proto, že nastartovat starší organismus po roce rezivění už bylo nad jejich síly. Letos, po třech letech na odpočinku, nabídla listina kandidátů Hokejové síně slávy o to kvalitnější seznam.
Návrhová komise včera rozhodla, že mezi velikány severoamerického hokeje budou 12. listopadu uvedeni Mark Messier (na snímku), Scott Stevens, Al MacInnis a Ron Francis. Co jméno, to žijící legenda. V nehráčské kategorii byl vybrán současný viceprezident NHL Jim Gregory, který v minulosti pracoval jako generální manažer Toronta Maple Leafs (1969-79) a byl také funkcionářem NHL Central Scouting Bureau.
Mark Messier – Říká se, že v sobě nejlépe spojoval šikovnost, tvrdost a přirozené vůdcovství. O herním talentu dostatečně vypovídají čísla, podle nichž je druhým nejproduktivnějším hráčem všech dob a to jak v základní části (1887 bodů), tak v play off (295 bodů). Pokud to nestačí, dodejme, že byl jako jediný v historii nominován do All Star týmu na dvou různých postech. Jako levé křídlo v letech 1982 a 83, jako centr v letech 1990 a 92.
Messierovy vůdčí schopnosti nejlépe dokresluje šest vítězství ve Stanley Cupu, z toho dvakrát na postu kapitána ve dvou různých týmech - což je další historický unikát. Poprvé si užil výsostné právo převzít pohár jako první hráč vítězného týmu v roce 1990 v Edmontonu, podruhé o čtyři roky později v New Yorku.
Tvrdost rovněž netřeba dvakrát připomínat. Když se jeho životní přítel Wayne Gretzky vrátil už jako hráč Los Angeles do Edmontonu, měl jediný „Mess“ odvahu naremplovat ho na mantinel. Víc než reakce protihráče se pak bál, co na to Gretzkyho manželka Janet... Celkem nasbíral za kariéru 1910 trestných minut a je jediným hráčem NHL s 1300 a více body, jenž svou sbírku branek a asistencí trumfnul počtem trestných minut.
Scott Stevens – pokud pro žádný jiný důvod, stal prý kandidátem už proto, že se ho výbor prostě bál nenominovat. Odplata rozčíleného Stevense by jinak mohla být bolavá...
Tak teď vážně. Jeden z nejlepších a nepochybně nejtvrdších zadáků NHL osmdesátých a devadesátých let je dalším vážným čekatelem. Náš server před lety v nadsázce napsal, že pokud by se v zámořském hokeji zaváděla měrná jednotka tvrdosti, musel by jí být „jeden Stevens“. Jeho hity poslaly řadu hráčů do nemocnice a vyvolaly stejné množství polemik, zda podobné zákroky – přes svou čistotu – stále patří do ledního hokeje.
Nominovat Scotta Stevense do Hokejové síně slávy jen kvůli jeho proslulé hře tělem by však bylo degradací jeho celkového přínosu. 908 kanadských bodů z něj dělá desátého nejproduktivnějšího zadáka všech dob, 1635 odehraných zápasů v základní části je čtvrtý nejvyšší výsledek v NHL vůbec, první mezi beky.
Stevens byl hnací silou New Jersey v cestě za třemi Stanley Cupy, v roce 2000 oceněnou Conn Smythe Trophy pro nejlepšího hráče play off. Ačkoli nikdy nevyhrál James Norris Trophy pro nejlepšího obránce, byl dvakrát (1988 a 91) zvolen do prvního All star týmu.
Al MacInnis – Jestliže dva předchozí hráče nejlépe charakterizuje jejich hra tělem, pak Ala MacInnise nepřekonatelná střela příklepem. Byla to ale především ochota na sobě pracovat, která udělala z dlouholetého zadáka Calgary a St. Louis jednoho z nejlepších beků své doby.
Skvělá defenziva mu umožňovala odehrát v zápasech pohodlně až 30 minut, k tomu byl specialistou na přesilovky. Jeho vytrvalost se dočkala uznání v roce 1999, kdy se stal v šestatřiceti letech nejstarším držitelem první Norris Trophy v dějinách NHL.
Druhou polovinu kariéry strávil v St. Louis Blues, kde se podle vlastních slov cítil skutečně doma a kde v roce 2006 vyřadili jeho dres s číslem 2. Faktem však zůstává, že 214 ze 340 gólů a 841 z 1274 bodů posbíral v Calgary. Tady vyhrál v roce 1989 svůj jediný Stanley Cup, získal Conn Smythe Trophy a o dva roky později zaznamenal jedinou stobodovou sezónu.
Ron Francis – Pravidlo číslo 19 pro přijetí do Hokejové síně slávy charakterizuje své kandidáty jako: hráčsky šikovné, se sportovním chováním, charakterní a schopné obecně přispět jak vlastnímu týmu tak hokeji jako hře. Ano. Jako by někdo popisoval Rona Francise.
Hráčské schopnosti? Francis je čtvrtým nejproduktivnějším borcem (1798) a druhým nejlepším nahrávačem NHL všech dob (1249). Nadto byl vždy ceněn pro svou oboustrannou hru – rád zakládal útoky, avšak nevadilo mu ani bránit.
Sportovní chování? Jen Gretzky, Frank Boucher a Red Kelly vyhráli Lady Byng Trophy víckrát než její trojnásobný držitel Francis. Charakter? Dlouholetý kapitán Hartfordu a později Caroliny, uznávaný pro svůj smysl pro fair play, s kariérou bez poskvrnky. Celkový přínos? V roce 2002 obdržel King Clancy Trophy, udělovanou za zvláštní příspěvek hokeji jak na ledě tak mimo něj. A jen tak mimochodem: v letech 1991 a 92 vyhrál s Pittsburghem Stanley Cup.
Dalšími nominovanými, kteří ale nakonec od výběrové komise pozvánky nedostali, byli Igor Larionov, Adam Oates, Claude Lemieux, Glenn Anderson, Doug Gilmour, Kevin Lowe, Steve Larmer a Pavel Bure.
Přehled hráčů, kteří byli uvedeni do Hokejové síně slávy v posledních deseti letech:
2007 – Mark Messier, Scott Stevens, Al MacInnis, Ron Francis
2006 – Dick Duff, Patrick Roy
2005 – Valerij Charlamov, Cam Neely
2004 – Ray Bourque, Paul Coffey, Larry Murphy
2003 – Grant Fuhr, Pat Lafontaine
2002 – Bernie Federko, Clark Gillies, Rod Langway
2001 – Vjačeslav Fetisov, Mike Gartner, Dale Hawerchuk, Jari Kurri
2000 – Joe Mullen, Denis Savard
1999 – Wayne Gretzky
1998 – Peter Šťastný, Michel Goulet, Roy Conacher
1997 – Mario Lemieux, Bryan Trottier
© Copyright 1998 - 2014 BPA a.s., Všechna práva vyhrazena. ISSN 1214-5718
Dodavatel energie pro hokej
