Hokej už delší dobu sleduje jen z pozice diváka, v hledišti extraligových či mezistátních utkání ho nicméně potkáte pořád. Josef Horešovský před lety platil za elitního beka federální reprezentace, v roce 1972 získal titul mistra světa, doma má stříbro z olympiády v Grenoblu a bronz z dalších her v Sapporu. Koncem 60. let si ho vyhlédli St. Louis Blues, ale politické poměry odchodu za Atlantik nepřály. "Hráli jsme zápasy ve Švédsku, osobně mě tam oslovil legendární trenér Scotty Bowman. Dal mi nabídku a povídal: Podepiš, hned můžeš letět! Jenomže to nešlo," vzpomíná fyzicky velmi dobře vybavený zadák, jehož mimo jiné zdobila parádní střelba.
Být to dnes, Horešovský by se zabezpečil na celý život. Ale sympatický chlap je nad věcí. "Současnost s minulostí nemůžete srovnávat, všechno se změnilo. I hokej, ten je rychlejší důraznější. A náročnější. Hraje se víc zápasů, za nás jich v sezoně bylo 44, nebo také jen 36. Tehdy měla přednost reprezentace, liga se vždycky přerušila, aby národní tým dostal prostor k přípravě. Kdo za něj hrál, nasbíral utkání hodně. Ostatní jich tolik neměli," srovnává.
Když vypráví o svém milovaném sportu, je to poutavé povídání. Josef Horešovský už dávno nepřeskakuje mantinel, ani při duelech nestojí na střídačce coby kouč. Ovšem aktuální dění glosuje velmi trefně. "Mou poslední štací byla Třebíč, tam jsem skončil v roce 2008. Od té doby užívám výhod nepracujícího důchodce," směje se. Chodí pravidelně na Spartu, sleduje televizní přenosy, je v kontaktu s kamarády a bývalými spoluhráči. "S hokejem jsem zažil strašně moc, na to se nezapomíná," tvrdí.
Výběr u trenéra Sýkory. V nejhezčím svetru
Brusle poprvé oblékl jako kluk na rybníku. Horešovský pochází ze Žiliny, malé obce kousek od Kladna. Tam je pořád doma. "Na zimák jsem se poprvé dostal o něco později, vzal mě tam táta. Dodneška si pamatuju, že s Kladnem hrála polská Varšava. Pro kluka jako já to byl neskutečný zážitek." Kouzlo hokeje ho naprosto pohltilo. "Chtěl jsem se tomu věnovat závodně, šel jsem tedy v Kladně na výběr. Dětí se sešlo asi padesát, naše umění sledoval trenér Vlastimil Sýkora, jenž s Kladnem v roce 1959 získal titul. Vzal jsem si nejhezčí svetr, který mi maminka upletla, a snažil se. Vlasta Sýkora ke mně přišel a povídá: Jak se jmenuješ? Pak mě zařadil mezi ty, které vybral," popisuje.
Do tamních mládežnických týmů nastoupil jako jedenáctiletý, v roce 1957. "Potíž byla v tom, že se kladenský zimák chystal na rekonstrukci před světovým šampionátem. Jezdili jsme jinam, když nás pustili zpátky, bylo to jako v ráji." Horešovský měl velký talent, k tomu i pořádnou porci píle a pracovitosti. Jeho kariéra šla bleskově nahoru. "Už v patnácti letech jsem trénoval s kladenským áčkem, které vedl právě Sýkora," hlásí. Ačkoli měl robustní postavu, upoutal hokejovými přednostmi, střelbou od modré čáry, krásnými nahrávkami.
Později proslul coby nesmlouvavý obránce, nicméně ligové začátky prožil jako útočník. "Bylo mi šestnáct, když jsem šel v nejvyšší soutěži poprvé do zápasu. Na křídlech jsem měl Zdeňka Hraběho a Emana Náprstka," vzpomíná. V Kladně získal ostruhy, dokončil gymnázium. Jakmile se přihlásil ke studiu Fakulty tělesné východy a sportu, nastal kolotoč. "Tréninky, přednášky, zápasy. Pořád dokola. Vydržel jsem dva roky, dál to nešlo. Shodil jsem osm kilo. Skončila třeba přednáška, hned jsem běžel na autobus směr Kladno, jen tak tak jsem stihl zápas."
Odchod do Sparty provázely nechutnosti
O šikovného zadáka projevila zájem Sparta, Horešovskému to přišlo vhod. Věčného dojíždění měl po krk. "V Kladně tehdy panoval trochu zmatek, nebylo to zrovna dobré období. Klub můj odchod nesl nelibě, fanoušci pak taky. Ale kluci, s nimiž jsem hrál, moje rozhodnutí chápali. Zůstali jsme přáteli, což třeba v případě Franty Pospíšila platí dodnes." Na tehdejší dobu velký přestup vyvolal ve středočeském městě vůči Horešovskému averzi. "Do Sparty šli i jiní Kladeňáci - například Beran, Vejvoda, Termer. U mě to ale bylo nejtvrdší. V tu dobu mi zrovna umřel táta, na zimáku se děly nechutné věci," konstatuje smutně.
Fanoušci Poldi dávali Horešovskému co pro to. "Když jsme tam hráli se Spartou, lidé skandovali, hrozili mi pěstí, lili na mě pivo." Dlouho pak trvalo, než se jizva v duši progresivního reprezentanta zacelila. Po přechodu do hlavního města se Horešovský vypracoval mezi nejlepší tuzemské i evropské obránce. Startoval na šesti světových šampionátech a dvou olympijských hrách. "Hrozně rád vzpomínám na Grenoble, kde mě shodou okolností vyhlásili nejlepším obráncem, vrcholem naší generace bylo MS v Praze 1972. Parádní byly dva zápasy se Sověty ve Švédsku 1969. Dneska se moc nemluví o Švýcarsku 1971, kde jsme se stali mistry Evropy," vypočítává.
Doma má hezkou sbírku cenných kovů, brzy je prý každá návštěva uvidí na první pohled. "Medaile mi ležely ve skříni, ale pak mi udělali tablo, kde jsou všechny vyrovnané vedle sebe. Líbí se mi to," potvrzuje. Do kroniky úspěchů mohla zapadnout kapitola s názvem NHL. Koncem 60. let se kluby zámořské ligy zajímaly o přední československé hokejisty. Jako jediný tehdy odešel Jaroslav Jiřík, ale St. Louis lákalo také Jana Havla, Josefa Horešovského. Zájem byl o Jozefa Golonku nebo Jana Suchého.
Režim tehdy odchody za Atlantik neumožnil, stěhování do západní Evropy mohly tehdejší hvězdy uskutečnit jen za předpokladu splnění věkové hranice a dostatečného počtu mezistátních startů. "Mně se kluby NHL ozvaly poprvé po Grenoblu, pak to bylo dost žhavé se St. Louis. Oslovil mě Scotty Bowman, nabízel smlouvu. Kdybych souhlasil, hned mohl následoval odlet. Jenže to šlo jedině za cenu emigrace. Já neměl dokončenou vysokou školu, čekal mě povolávací rozkaz, v případě útěku bych byl vojenský zběh. Navíc jsem měl doma rodinu. Táma zemřel, máma žila sama, sestra v Sokolově. Všem bych ublížil."
Dvě absence na vojenské katedře, dva roky s Duklou
Z velké šance nebylo nic, dneska zbývají jen vzpomínky. "Nabídka byla velmi slušná. Tehdejší nejlepší hráč NHL Bobby Hull bral sto tisíc dolarů, já bych dostal třináct tisíc plus pět tisíc bonus. Na nováčka to byly tehdy peníze." Ale i když se přesun do Kanady či Spojených států nekonal, vynikající bek tamní hokej později poznal. "Jezdili jsme tam s nároďákem, výborný byl také zájezd s Kladnem koncem 70. let. Tehdy jsme prohráli jsme s Clevelandem, mužstva jako Toronto nebo Chicago jsme porazili," zmiňuje na dnešní dobu neuvěřitelné výsledky.
Důležitou částí kariéry Josefa Horešovského byly dva roky v Dukle Jihlava, kde strávil období 1969-71. Jako vysokoškolák měl původně rukovat na poloviční dobu. "Jenže jsem měl dvě absence na vojenské katedře, byly to úterky, kdy se hrála liga. Za trest mě poslali na dvouletou vojnu. Ale nelituju, získal jsem své jediné dva domácí tituly jako hráč." Poté se vrátil do Sparty, kde dál odváděl skvělé služby. Vydržel do roku 1976, následoval pobyt v Českých Budějovicích. Horešovský mohl hrát určitě déle, jenže proti byly zdravotní potíže.
"Dneska hráči vydrží málem do čtyřicítky, tenkrát byl za starého považováni kluci kolem třiatřiceti let. Zkusil bych ještě pokračovat, ale mým problémem byly kyčle. Užil jsem si s nimi hodně. Když jsem v šestadvaceti podstoupil vyšetření, lékaři mi řekli, že mám kluby šedesátiletého člověka. Možná se promítly roky u hokeje, ale spíš hrály roli genetické předpoklady. A svým způsobem jsem tomu také v uvozovkách pomohl sám, moc brzy jsem totiž začal se silovým tréninkem. Výsledkem bylo, že jsem pak musel v osmasedmdesátém skončit. A moje snímky následně viděli lékaři na symposiích, kde při přednáškách ukazovali, jak by neměly vypadat kyčle mladého člověka."
Čtyři sezony ve Francii, krásné časy s Wohlem
Horešovský toužil zůstat u milovaného sportu aspoň v jiné roli, logickým vyústěním toho byla trenérská práce. "Začínal jsem v Plzni, bylo to v době, kdy klub střídal ligu s první národní. Vzal si mě k sobě Vlasta Sýkora. Ano, ten samý Vlasta, který si mě kdysi vybral do kladenské mládeže," směje se. Následovalo působení v Českých Budějovicích. A později ve Spartě. "Luděk Bukač přecházel k reprezentaci, převzali jsme to po něm s Honzou Eysseltem," pokračuje.
Jakmile zmíní jméno velkého kamaráda a bývalého sparťanského spoluhráče, jeho energický pohled náhle vychladne. Oběma přátelům se na tréninku přihodila děsivá věc. "Střílel jsem od modré a puk trefil Honzu Eysselta do oka. Přišel o zrak, já si to pak strašně vyčítal. Proč se tohle muselo stát zrovna mně? Strašně jsem tím trpěl, ale Honza mi to nikdy slůvkem nevyčetl. A s vadou zraku hrál dál," komentuje jednu z nejhorších událostí, jakou mu hokej přinesl.
Po angažmá v Českých Budějovicích se Horešovskému konečně poštěstilo odejít do zahraničí. V době aktivní kariéry to nešlo, dočkal se až coby trenér. "Byl jsem čtyři roky ve Francii - tři sezony v Grenoblu, jednu v Gapu. Nejtěžší byla samozřejmě komunikace. Za pochodu jsem se učil francouzsky, přišel jsem třeba domů, pustil televizi a dostával do sebe slovíčka," popisuje. Pak nastaly další krásné časy ve Spartě. "V letech 1986-88 jsem dělal asistenta Pavlu Wohlovi, když šel k nároďáku, byl jsem hlavním trenérem, pomáhal mi Standa Berger. Pro Spartu jsme v roce 1990 získali titul po 36 letech," zmiňuje jeden ze svých největších trenérských úspěchů.
Druhá liga? Návrat ke kořenům...
Sparta měla tehdy úžasný tým. Co hráč, to reprezentant. "Potom se nám povedl i Pohár mistrů evropských zemí, ale hlavním problémem bylo, že hned po titulu odešlo 13 hráčů. Otevřely se hranice, každý to chtěl zkusit venku." Dodnes se Horešovský v Tesla Areně potkává s některými tehdejšími svěřenci, ale s bývalým blízkým spolupracovníkem Pavlem Wohlem prý v kontaktu není. Během ročníku 1990-91 sekundoval u reprezentace Stanislavu Neveselému, v polovině 90. let se vrátil znovu do Sparty, tentokrát jako asistent Bergra a Výborného.
Musel také řešit zdravotní potíže. "V sedmadevadesárém jsem byl na první operaci kyčle, rok poté na druhé. Pak jsem se zase pustil do trenéřiny, vedl jsem Ústí nad Labem a zažil cestování ve druhé lize třeba do Rokycan, Strakonic a na další zimáky. Byl to vlastně takový návrat ke kořenům." Další čtyři sezony pobýval v Mladé Boleslavi, pak se stěhoval do Třebíče. "Přišel jsem, tým měl dvanáct bodů ztrátu na předposledního. Ale dostali jsme se z toho," kvituje. V nižší soutěži musel poněkud slevit ze svých nároků. "Ti kluci brali osm nebo devět tisíc, dělali to víceméně pro radost. Ale bylo až s podivem, že mě brali. Že akceptovali trenéra, který na nich chtěl štípat dříví."
V současnosti už ho v činné službě nenajdete, Josef Horešovský má ovšem tím pádem víc času na jiné věci. Třeba na setkání s bývalými spoluhráči. "Když jsem trénoval, nebylo to možné, samé cestování, tréninky, zápasy. Teď jsem volný, rád si zajdu popovídat. Jsem v Klubu olympioniků, pravidelně se vídám s kamarády ze Sparty. Stejně tak s Kladeňáky Frantou Pospíšilem nebo Bohoušem Proškem. Občas takhle vyrazíme do Hustopečí na dobré víno, potkáme se v Praze nebo jinde," uzavírá člen Návrhové komise Síně slávy českého hokeje, jenž za federální reprezentaci sehrál 152 utkání a nastřílel 23 gólů.
© Copyright 1998 - 2014 BPA a.s., Všechna práva vyhrazena. ISSN 1214-5718
Dodavatel energie pro hokej
