S Růžičkou jsme uvažovali o emigraci, říká Hořava. Nedá dopustit na Rangers ani na Švédsko

V kronice české a československé reprezentace lze najít spoustu vynikajících hráčů, ale málokterý z nich se může pochlubit takovou sbírkou úspěchů jako Miloslav Hořava. Bývalý obránce Kladna či Jihlavy sehrál za národní tým 237 utkání, v historickém žebříčku jsou lepší jen Jiří Holík, Machač, Martinec a Pospíšil. Hořava startoval na čtyřech olympiádach a pěti světových šampionátech, v defenzivě elitního výběru měl pevné místo dlouhé roky. Když ale přijde řeč na staré dobré časy a výjimečné osobní počiny, trenér pražské Sparty je nezvykle skromný. "Bylo to výborné, zážitků spousta. Ale že bych se k nim vracel, to zase ne. Třeba o medailích ani nevím, kde je mám. Na tohle fakt nejsem," hlásí.

Jakmile odložil výstroj, rázem přestal žít životem aktivního hokejisty. V tomto ohledu je někdejší vynikající zadák stejný jako třeba Vladimír Růžička. "Nehraju exhibice, neuvidíte mě v žádném přáteláku starých gard. Tohle nedělám. Byla to jedna kapitola mého života, ale už skončila. Někteří hráči se pořád rádi pustí do zápasů, nic proti tomu, ale já ne. Tohle neuznávám," říká upřímně.

Přitom hokej byl a je jeho životní náplní. Hořava začal s oblíbeným sportem už jako kluk. "V tehdejších dobách to chodilo tak, že jsme pořád byli někde venku. Hráli jsme fotbal nebo hokej, byli stále v pohybu," vzpomíná. Začínal v Kladně, kde zakořenil, ale na dotaz, zda je hrdým Kladeňákem, odpovídá s nadhledem. "Nestrávil jsem tam celou kariéru, těžko to o sobě mohu tvrdit. Stejně tak jsem po příchodu do Sparty říkal, že se ze mě za měsíc nestane sparťan. Ale je pravda, že ke Kladnu mám vztah, místní hokej jsem vždycky sledoval," dodává.

Zlato z Prahy? Kouzlo úspěchu v hale pořád je

V současnosti je běžné, že se do národního mužstva prosadí hráč ve věku kolem dvaceti let. Konkurence není taková jako dřív. Když se počátkem 80. let podařilo Hořavovi protlačit do reprezentace, byla to unikátní záležitost. "Měl jsem spíš štěstí, že se ta možnost naskytla," odmítá osobní zásluhy. V tomhle je pořád stejný. Úspěchy komentuje způsobem, jako by snad ani nestály za řeč. Jeho vstup do velkého hokeje byl každopádně bleskový.

V roce 1981 vyhlásili Hořavu nejlepším obráncem MS dvacítek, za pár měsíců už válel na dospělém šampionátu ve Švédsku. Zopakoval si to ještě čtyřikrát, k tomu je třeba připočítat tři Kanadské poháry 1981, 1984 a 1987. Nejraději se logicky vrací k Praze 1985, kdy československý výběr získal zlato. "Když přijdu do Sportovní haly, často to na mě trošku dýchne. Vzpomenu si na ty krásné doby, někde tady to kouzlo velkého úspěchu pořád je," rozhlíží se po dnešní Tesla Areně.

Svěřenci trenérů Luďka Bukače a Stanislava Neveselého tehdy vykolejili málem neporazitelnou sovětskou sbornou, pak triumf potvrdili poměrem 5:3 proti Kanadě. "Zápas se Sověty byl nejtěžší, určil naši cestu k prvenství. Proti Kanadě dal Jirka Šejby hattrick, což bylo nádherné, po zápase jsme prožili ohromnou radost. Pamatuju si, jak jsme čekali na vyhlášení a seděli tady dole u baru. Ne že bychom se nějak opili, ale nálada byla uvolněná," konstatuje.

Ten silný tým se blízko velkého triumfu ocitl už rok předtím, na olympiádě v Sarajevu. "Hráli jsme tam výborně, moc nechybělo a Rusy jsme v posledním utkání porazili," říká. Právě hry pod pěti kruhy byly další velkou kapitolou v Hořavově hokejovém příběhu. Na olympiádě startoval čtyřikrát, což se povedlo například ještě Jiřímu Holíkovi, Vlastimilu Bubníkovi nebo Robertu Langovi. Zadák s vynikajícím bruslením, tvrdou střelou a parádní předvídavostí má doma stříbro a bronz, každé hry mu přinesly spoustu zážitků.

Jak u Neveselého orodovali za Klímu...

Po Sarajevu přišlo Calgary, pak Albertville. A nakonec Lillehammer, kde už reprezentoval samostatný český výběr. Právě v Norsku se Hořava loučil s mezistátní scénou. "Před Calgary se hodně očekávalo, ale ambice jsme nenaplnili. Nezapomenu, jak jsme jeli do Sarajeva i zpátky autobusem, byla ohromná legrace. Nejhorší organizace podle mě panovala v Albertville, tam to nebylo moc ono. Ale zase jsme udělali úspěch, což se v době střídání hokejových generací moc nepředpokládalo," vrací se k jednotlivým turnajům.

V reprezentaci se zejména během 80. let sešla silná skupina hokejistů, z nichž řada absolvovala vojenskou službu v Dukle Jihlava. Hořava nebyl výjimkou. "To víte, že mi to taky hodně dalo. Získali jsme domácí tituly, spousta hráčů pak nastoupila i na zlatém šampionátu v Praze. Dukla mi v hokejovém životě pomohla, zejména tedy trenér Neveselý, který v mnoha směrech předběhl dobu," uznává.

Přední hokejisté tvrdě trénovali, zdokonalovali se v těžké konkurenci. Navíc zažili časy, na které po letech s radostí vzpomínají. A občas také jako správní mladí kluci udělali nějaký ten průšvih. "No jo, je to tak. Jednou jsme třeba byli na pivu a trenér Neveselý pak za trest poslal Petra Klíma k bojovému útvaru. Šli jsme za něj orodovat, ale kouč s námi rázně vyběhl. Tak nám promluvil do duše, že jsme si nedovolili vůbec nic," usmívá se.

Po ukončení vojny se Hořava vrátil do Kladna, v průběhu sezony 1988-89 získal po složitých peripetiích souhlas k odchodu do NHL. "Zájem byl průběžný, jenže tehdy člověk nejdřív musel splnit určitý limit sezon a zápasů v reprezentaci. V Kladně se tehdy moc nedařilo, já cítil, že potřebuju změnu, moje motivace nebyla taková," přiznává. Povedlo se, v NHL hrál tři roky, celkem nasbíral 80 zápasů. "Začátky byly hrozné, neusměl jsem totiž anglicky. Když na vás někdo mluví a vy vůbec netušíte, co říká, připadáte si strašně," oklepe se.

Leetch a Patrick byli na přesilovky lepší

Kdyby dostal možnost vyrazit do zámoří dřív, patrně by ve slavné lize zanechal hlubší stopu. Jenže za totality vedla pro hráče mladšího věku jediná cesta - emigrace. "S Vláďou Růžičkou jsme o ní uvažovali. Byli jsme kamarádi, kluby se o nás zajímaly. Často jsme na tohle téma mluvili. Ale nakonec k tomu nedošlo," vypráví. Oba někdejší parťáci z federální reprezentace se mezi nejlepší dostali, po listopadu 1989 už padla jakákoli omezení. Miloslav Hořava na tři roky u Rangers nedá dopustit.

"Pomohlo mi to po všech stránkách, opravdu výborná životní zkušenost," ujišťuje. Za Atlantikem poznal nové spoluhráče i zajímavého trenéra Rogera Neilsona. "Teď, když také trénuju, čerpám od nejvíc od něho, Stanislava Neveselého a od pana Bukače. Neilson mi všechno říkal na rovinu. Jasně, moc se mi to nelíbilo, ale s odstupem času vím, že to od něj bylo férové. V týmu jsem chodil jako třetí obránce na přesilovky. Přede mnou Brian Leetch a James Patrick. Rád bych to změnil, jenže trenér měl pravdu. Oba byli lepší než já."

Ačkoli od těch dob uteklo už přes dvacet let, rád si na angažmá u Jezdců vzpomene. "S nikým z organizace se nevídám, ale nedávno jsem potkal Švéda Tomase Sandströma, který mi tehdy v New York hodně pomáhal," říká. Právě na severu Evropy prožil Hořava další zajímavou kapitolu. Ve švédském MODO i po letech platí za velkou klubovou ikonu. "Byl jsem tam šťastný. Opravdu! Nádherné roky. Hrál jsem, kolik jsem chtěl, strašně se nám s rodinou líbil tamní život. Lidé jsou ve Švédsku jiní, spousta věcí tam funuje jinak než u nás."

Syny jsem nikdy do ničeho nenutil

Ve Skandinávii přivedl k hokeji oba syny. Starší Miloslav se prosadil také do reprezentace, letos oblékal dres Liberce, mladší Petr válí za prvoligové Ústí nad Labem. "Kluky jsem nikdy do ničeho nenutil. Miloš je útočník, Petr obránce - tohle si rozhodli oni. Nejsem typ otce, který by potomkům něco nařizoval. Samozřejmě - když zavolají a chtějí po telefonu slyšet názor, probereme to. Ale jinak mají své životy," připomíná.

Po skončení hráčské kariéry se Hořava nejstarší pustil do trénování. Jaká je jeho filozofie? "Určitě ne černobílá. Nedá se to říci pěti větami. Dbám na disciplínu, ale trenéřina nejde dělat podle naučených mechanismů. To máte stejné jako s výchovou dětí. Co u jednoho funguje, u druhého nikoli," přemítá. Za nejpovedenější trenérskou štaci považuje Znojmo. "Perfektní roky, krásná spolupráce s Jardou Vlasákem a s dalšími lidmi. Kdo ví, jestli mě ještě něco takového někdy potká."

Zajímavým obdobím byla také práce u reprezentační dvacítky. "Určitě, jen mě tehdy před domácím šampionátem trošku zklamal přístup svazu. Řekl jsem to i tehdy, některým lidem se má slova moc nelíbila. Ale kdyby to nevyřešil Jarda Vlasák, a nedal do toho své peníze, bylo by to špatné," tvrdí. Před rokem měl Hořava nabídku z Chabarovsku, poté byl v kontaktu s klubem Lev Hradec Krrálové/Poprad, nicméně do KHL se nevydal.

Nyní odmítá, že uskuteční druhý pokus. "Kolegovi Radimovi Rulíkovi jsem už dřív řekl, že pokud přijde od Lva nová nabídka, já do toho nejdu. Spíš mě láká angažmá v Evropě, nebo působení v domácím klubu s určitou perspektivou. Teď jsem týmy dost měnil. Plzeň, Ústí, MODO, Sparta. Všude to bylo na krátkou dobu. Klidně půjdu i někam ke kvalitní mládeži, ale fakt bych chtěl být delší dobu na jednom místě. Cítím, že by to bylo vhodné řešení. Ale uvidíme. V trenérském řemesle nikdy nevíte," uzavírá.