S Plzní bojoval o titul, pak zářil v Dánsku. Teď Karel Šmíd vnímá hokej hlavně díky synovi

Český hokej je mimo jiné kouzelný v tom, jak se jeho tradice přenášejí z generace na generaci. Někdy doslova z otce na syna. Jeden silný rodinný klan tvoří také Šmídové ze západu Čech. Karel starší před lety válel za Plzeň nejvyšší soutěž, syn Karel mladší se probil až do národního týmu, nyní v tradici tatínka a dědečka pokračuje Petr Šmíd, aktuálně člen plzeňského mladšího dorostu. Bude mít co dělat, aby oba předky napodobil, zejména tatínek má za sebou zajímavou hokejovou kariéru. Většinu z ní prožil v západočeské metropoli, sedm let ale válel také v Dánsku. "Moc se mi tam líbilo. Z hokejového i osobního hlediska," přiznává Karel Šmíd mladší.

Bývalý zadák Plzně, jihlavské Dukly, Opavy či Havířova se od milovaného sportu vzdálil. "Hokeje jsem musel nechat, mám potíže s kyčlemi. Už to k hraní nebylo. Pořád sleduju hokejové dění, hlavně tedy díky synovi," přiznává. Mladší Petr je také obránce stejně jako táta nebo dědeček, sportuje i starší Karel, celkově třetí v rodinném pořadí. "Chytá házenou, je ve starším dorostu," dodává pyšný tatínek, jenž oba potomky vedl ke sportu odmalička.

Sám na vlastní kůži zažil, jak se sportuje pod dohledem otce. "Klukům se spíš snažím pomáhat. Radím, říkám názor, s manželkou je ve sportování podporujeme." Sám si už na brusle nestoupne. "Odložil jsem je, vzhledem ke zdravotním problémům hrát nemohu. Je mi to líto, hlavně když vidím kamarády v zápasech starých gard. Chuť by byla, ale tak to prostě je," poznamená realisticky.

Vojna? Měl bych říci, že jsem byl u vojáků

Po odchodu z vrcholové scény si Šmíd našel jinou životní náplň, už delší dobnu pracuje jako obchodní zástupce jedné telefonní společnosti. Mým regionem je Plzeňsko, na cestování to není nijak náročné. Řeším, vyřizuju a tak," směje se. Sice zaznamenal spoustu dobrých sezon doma i v cizině, do konce života se však finančně nezabezpečil. "Dostavěli jsme dům, ale výdělky nebyly za našich dob nic extra. Uvažoval jsem, že bych šel trénovat, spíš jsem ale hledal uplatnění jinde," přiznává.

Když se podívá proti proudu času, má na co vzpomínat. Nezahrál si sice na mistrovství světa dospělých, nicméně zážitků s hokejem udělal spoustu. "Hrával ho už můj táta, v takových případech mají děti ke sportu blíž. Pokud máte hokej v rodině, je dost pravděpodobné, že to potomek také zkusí. Když tatík působil v Plzni, moc si ho nevybavuju, spíš až po jeho odchodu do Chomutova. S mamkou mě vodili na tréninky, hokej v mém případě začal tak nějak samozřejmě."

Našel si také místo v obraně, tenhle post je Šmídům souzený. "Táta byl na beku, já to měl prostě nalajnované," hlásí z vesela. Jeho herní vzestup byl rychlý. "V dorostu se mi dařilo, brzy jsem se dostal také do mládežnických reprezentací. Šanci mi dal trenér Mařík, z Plzně se mnou jezdil na nároďáky hlavně dlouholetý kamarád Ruda Pejchar. Prošli jsme až do dvacítky, s níž jsme hráli v roce 1988 na mistrovství světa v Moskvě. Škoda, že z toho bylo jen čtvrté místo. Pořád mám před očima tyčku, kterou proti Finům trefil Robert Kysela. Měli bychom bývali medaili," vzpomíná.

K cestě mezi tuzemskou elitu pomohla Šmídovi vojna v Jihlavě. Stejně jako spoustě jiným hokejistům. "Hodně se trénovalo, žili jsme jenom sportem. Vojna? Spíš bych měl říci, že jsem byl u vojáků. S klasickou vojnou to nemělo moc společného. Starali jsme se hlavně o hokej, občas jsme sice oblékli uniformy, ale to bylo tak všechno." Na Vysočině poznal výborné trenéry. "Vedli mě Augusta a Holík, v klubu sice už nepůsobil Jaroslav Pitner, ale mně hodně pomohl. Když jsem šel z Dukly, byl v Plzni a počítal se mnou."

S reprezentací na Sauna Cup a do Německa

S tehdejší Škodovkou zažil lepší i horší časy, nejhezčí vzpomínky se týkají sezony 1991-92. "Dařilo se nám všechno, prošli jsme do finále a sahali po titulu. Bohužel, získal ho Trenčín," lituje. Tamní hokej na domácí prvenství stále čeká, letos se ale radovali fotbalisté Viktorie. Západočeská metropole tím žila celý rok. "Já taky. Chodil jsem fandit, ale před posledním zápasem s Ostravou jsem nějak podcenil vstupenky. Nevadí, koukal jsem v televizi, bylo to krásné," září.

Další ročník 1992-93 byl pro Plzeň pro změnu tragický. "Odešli nám někteří hráči, například Martin Straka, a měli jsme problémy," říká. Start sezony ovšem znamenal pro Šmída osobní úspěch, byl pozván na akci národního týmu do Finska. "Sehrál jsem dva zápasy na Sauna Cupu, bylo to po šampionátu v Praze, trenér Hlinka mužstvo dost pozměnil. Pamatuju si, že tam debutovali Dopita, Čaloun, Holaň a další." Na další šanci si posléze musel počkat, až v roce 1996 ho k utkáním do Německa vzal trenér Bukač.

Přibyly další tři čárky, mezistátních startů má Karel Šmíd na kontě celkem pět. "I k tomu Německu se rád vracím. V mužstvu tehdy byli Patera s Procházkou, pochopil jsem kupříkladu, jak se hraje obráncům, když mají v bráně gólmana kvalit Romana Turka," reaguje. Kdyby se počítala utkání za B tým, měl by statistiky bohatší, jenže v 90. letech minulého století panovala silná konurence a plzeňský bek je rád, že vůbec dostal příležitost na těch dvou akcích.

 V Plzni působil až do léta 1997, poté se Šmíd stěhoval do Opavy. "Předtím nehrál celý tým extra dobře, nebylo to ono. Potom jsem se dozvěděl, že došlo k mé výměně do Opavy. No, moc se mi tam nechtělo. Ale říkal jsem si: budeme hrát střed tabulky, půjde to. Jenže omyl - spadli jsme do baráže a tam se Znojmem prohrávali 0:3, naštěstí se nám to pak povedlo otočit. Hrozná zkušenost. Hrát o play off je fajn, ale baráž? Už jsem to nechtěl nikdy zažít," oklepe se.

Pět finále, jediný titul. V Dánsku!

Možná i proto následně vzal nabídku od trenéra Justry a zamířil do dánského Frederikshavenu. V případě Šmída to znamenalo něco jako jackpot. "Prožil jsem v Dánsku sedm parádních let. Dva roky ve Frederikshavenu, tři v Odense, další dva v Rödövre Kodaň," počítá. Na severu Evropy nejprve pokračoval v marných bitvách o titul. "I s Plzní jsem hrál celkem pět finále, ale jen jednou z toho byla mistrovská radost. Dařilo se mi i osobně, dvakrát jsem se dostal do all stars a po druhé sezoně ve Frederikshavenu mě vyhlásili nejlepším hokejistou dánské ligy," hlásí.

Ve zmíněném klubu zářil společně s dalšími krajánky Dubkovem a Lotyšem Seninsem, po přesunu do Odense nastupoval pro změnu s exkladenským Tomášem Placatkou. "Nejdřív jsme si tam moc nepadli do oka s kanadským trenérem Mariem Simionim, který před časem reprezentoval Itálii. Ale postupem času to bylo lepší a lepší." V Dánsku našel málem druhý domov. "Nádherná země, super lidé - možná s výjimkou Kodaně," usměje se. Ale že by s rodinou zakotvil natrvalo, o tom prý nepřemýšlel.

V roce 2005 posílil druholigoivé Klatovy, ještě chvilku bojoval ve druhé lize. "Původně jsem chtěl zkusit Norsko, kde trénoval pan Justra, docela mě to lákalo. Ale vzal jsem ty Klatovy. Pak už to nešlo, zdraví bylo proti. S kyčlemi jsem nemusel na operaci, na hokej však bylo třeba zapomenout. Naposledy jsem hrál před časem proti dětem na Vánoce, už nejde ani to," tvrdí trošku smutně.

Dlouholetý plzeňský obránce je ale jinak velmi pozitivní člověk. O hokej se zajímá neustále, sleduje sportování synů. S mladším Petrem jezdí na zápasy, takže Karel občas potká kamarády a bývalé spoluhráče. Aby byl v kondici, snaží se hýbat. V rámci možností. "Svezu se na kole, zahraju si tenis, občas nohejbal. Na hokej už se jenom dívám z tribuny," doplňuje závěrem.