Ruce máme až na zem, ukazuje Zdeněk Šmíd po nočním přesunu. Semifináloví soupeři spolu sousedí

(MINSK, od našeho zpravodaje) Dopředu věděli, že to bude pořádná šichta. Když čeští hokejisté odvalili čtvrtfinálový balvan a postoupili do bojů o medaile, kustod Zdeněk Šmíd (na snímku) a masér Petr Ondráček okamžitě odstartovali noční přesun do Minsk arény. Národní tým měl až dosud zázemí v hale Čižovka, jenomže tam už turnaj skončil. "Hodinu po utkání s Amerikou jsme začali, hotovo jsme měli kolem třetí ráno. Na chvíli jsme si lehli na masážní lehátka, pak si dali sprchu a zase pokračovali," připomíná Šmíd.

Hokejisté po skalpu Američanů zamířili zhruba kolem osmé hodiny večerní do hotelu Renaissance, masérům naopak začala dřina. "Auto jsme měli na devátou. Sbalili jsme všechny věci a v Čižovce vyklidili kabinu, přesunuli jsme se do Minsk arény. S bagáží nám pomáhali dobrovolníci. Pak jsme se do toho dali," popisuje.

První pocity byly drsné. "Přišli jsme s Petrem do šatny, a když jsme ji viděli, mysleli jsme si, že se oběsíme na první tkaničce, kterou najdeme. Kabina je strašně malá a je v ní hrozné horko. Když nám to sem nanosili, tak jsme nevěděli, kde začít," přiznává. V tu chvíli jim bylo jasné, že noční směna hned tak neskončí.

Podmínky v obou arénách se podle něj dost liší. "To je jako porovnávat neporovnatelné. Šatnu jako v Čižovce jsme nikde jinde neměli. Šlo o kabinu domácích, která byla nádherná, prostorná, k dispozici strašně skladů… Ale i v Minsk aréně jsme všechno připravili, jak jsou kluci zvyklí. Šatna je tu útulná, všichni se do ní vešli. Teď je připravená na vítězství," usmívá se.

Češi rozbili základní tábor kousek od hrací plochy. "Sousedíme s Finy," uvádí Zdeněk. Oba soupeři si to v semifinále rozdají na ostří nože, ale maséři k sobě mají blízko. "Jsme kamarádi, finští kustodi jsou výborní kluci. Když jsme na turnajích, často si pomáháme," potvrzuje. Vedle šatny hráčů mají místnost i trenéři. "Jde o další kabinu, která je totožná. Akorát že trenéři jsou v ní jen čtyři," přibližuje.

Když kustodi a maséři zabydlují novou šatnu, dávají pozor na všechno důležité. Včetně zasedacího pořádku. "Ten jsme teď trošku pozměnili," hlásí z vesela trochu mnohoznačně. Šmíd je hlavně rád, že s kolegou Petrem Ondráčkem našli místa všem věcem, které národní tým na mistrovství světa potřebuje. "Těžko odhadovat přesně, ale řekl bych, že to všechno váží zhruba dvě tuny. Mám z toho úplně vytahané ruce. Podívejte," ukáže a záhy se prsty dotýká země.

Tihle dva jsou veselá kopa. Stejně jako třetí do masérského mariáše Jaroslav Kugler. Hráčům vytvářejí servis, jsou neustále po ruce. V kabině, na střídačce. Nebo v hotelu. Tam se během pátečního odpoledne těšili hodně. "Byl dobrovolný trénink, po něm se jelo do hotelu. A já se těšil do postele. Ani nevíte jak! S Petrem jsme spali tři hoďky, potřebujeme dobít baterky," říká Šmíd.

V kabině je už dávno všechno, jak má být. "Stěhovali jsme čtyřicet báglů a sedmadvacet beden, včetně dvou brusek a sušáků," říká. Hráči se v novém prostředí bleskově zabydleli. Místnost sice není veliká, ale vyhovuje. V základní skupině patřila šatna Američanům, na čtvrtfinále ji měli Francouzi. Teď v ním kralují Češi! Jediná nepříjemnost se podle Zdeňka Šmída týká vysoké teploty.

V Minsku panují tropy, teploměr přes den atakoval třicítku, i v šatně podle něj bylo dost parno. "To je nepříjemná věc, není tam klimatizace. Teď je to hrozné a nechci si ani představovat, jak to bude vypadat před zápasem, když budou kluci zpocení. Je tam jen jeden ventilátor, musíme ho pustit naplno. U ledu je naopak zima, změna teploty není pro organismus hráčů moc příjemná. Třeba ještě něco zkusíme vymyslet," uzavírá.