Roman Turek o nižší soutěži neuvažuje. Do brány už mě nedostanou, říká legendární gólman

Slavnostní chvíle s bouřlivým aplausem a smutnou příchutí. Takové bylo loučení brankáře Romana Turka s českobudějovickou Budvar arénou. Před utkáním 2. kola Tipsport extraligy mezi Mountfieldem a Plzní napochodoval nyní už bývalý hokejista po koberci do středu hrací plochy a naposledy zamával tribunám, zaplněným více než pěti tisíci diváky. Podíval se, jak jeho dres s číslem jedna stoupá ke stropu haly, převzal dárky, vhodil čestné buly a potom zmizel v tunelu mezi střídačkami. Uzavřela se kariéra čtyřicetiletého muže, který hrál devět let extraligu a osm sezon působil v NHL. Stal se držitelem Zlaté hokejky, mistrem světa i vítězem Stanley Cupu.

Vaše loučení bylo důstojné, ale trochu rychlé. Vychutnal jste si těch pár okamžiků zasloužených ovací?
"Celý den jsem byl trochu nervózní. Nevěděl jsem, co se bude dít. Alespoň ne do detailu, mělo to být překvapení. Když jsem procházel špalírem roztleskávaček do středového kruhu, tak ze mě nervozita spadla. Bylo příjemné, že přišlo tolik diváků. Užíval jsem si to."

Uvědomoval jste si, že jste na ledě naposledy?
"Samozřejmě, vnímal jsem určitou nostalgii. Ale byl jsem na to připravený. Rozloučení bylo pěkné a příjemné. Horší pro mne bylo období bezprostředně poté, co jsem se v létě rozhodl s hokejem skončit. Tam jsem měl pocity hodně smíšené."

Dva dny po srpnovém utkání v Plzni jste oznámil trenérům a spoluhráčům, že už nebudete dál pokračovat. Co bylo impulsem k vašemu rozhodnutí?
"Přišlo to tak nějak samo ze dne na den. Pravdou je, že po suché přípravě na letošní sezonu jsem šel na led a cítil se jinak než v předchozích létech. Nebylo to ono. Fyzicky jsem byl v pohodě, ale všechno kolem sebe jsem vnímal prostě jinak. Chyběla mi motivace a přemýšlel jsem, že musím něco změnit. Dozrálo to ve mně a najednou jsem řekl dost."

Zápas na plzeňském ledě zaujímal ve vašem rozhodování nějakou roli?
"Vůbec ne. Chytal jsem jenom polovinu hrací doby, ale to nemělo s mým rozhodnutím nic společného. Spíše jsem si uvědomil, že mě čeká další sezona, vyplněná cestováním. V tom autobuse se člověk cítí rok od roku hůř a pomalu neví, jak si tam sednout. Z Budějovic do Plzně trvá cesta jenom dvě hodiny, ale za ostatními soupeři absolvujeme mnohem delší štreky."

V Českých Budějovicích s vámi letos ještě počítali. Nenadálým krokem jste všechny v klubu zaskočil.
"Horší by bylo, kdybych to zabalil v půlce sezony. Situace by se třeba nevyvíjela dobře, ať už pro mě nebo pro tým, a já bych řekl, že to nemám zapotřebí a vybodnul se na to. Taková verze by byla hodně špatná. Ale tady zůstávala spousta času do začátku sezony, prakticky šest týdnů do startu extraligy. Navíc jsem viděl za sebe náhradu. Kuba Kovář je dobře připravený a mladý Šimon Hrubec odchytal loni play off za Písek. Znám ho z tréninků, už se s námi připravoval dva roky. Tahle skutečnost ulehčila moje rozhodování. V případě, že by se Kuba na delší dobu zranil, tak bych řešil situaci asi jinak. Rozhodně jsem nechtěl mančaftu ublížit."

Nepřál jste si oficiální rozlučku v trochu rozmáchlejším stylu, třeba ve formě benefice, jakou uspořádali litvínovští Šlégr s Reichlem?
"Do těchto věcí se moc nehrnu, na velké oslavy jsem nikdy nebyl. Stačilo mi, že jsem mohl divákům zamávat a byl jsem spokojený, že to bylo načasované na první domácí zápas v extralize. Líbilo se mi to."

Při ohlédnutí za bohatou kariérou můžete říct, že vám přinesla mnoho dobrého a zajímavého?
"Jistě. Za posledních dvacet let jsem prožil spoustu krásných hokejových momentů, hrál za různá mužstva, poznal spoustu spoluhráčů včetně hvězd NHL. Na to se nezapomíná. Hokejový život se ale neskládá jenom z úspěchů, jakými jsou třeba zlatá medaile z mistrovství světa nebo zisk Stanleyova poháru. Důležité a cenné je taky poznávání lidí a možnost srovnávat jednotlivé typy spoluhráčů, trenérů, manažerů. Takové zkušenosti zůstávají napořád v paměti."

Odložil jste brankářské betony. Co teď děláte?
"Užívám si volného času. Těšil jsem se na začátek extraligy, že budu chodit do hlediště a koukat na hokej. Očekávám, že dřív nebo později přijde ten pocit, že mi aktivní hokej chybí. Že mi chybí řád, na který jsem byl zvyklý. Ráno vstát a jít do kabiny, potom trénink, příprava na zápas. Nemůžu ale hrát donekonečna. S určitým věkem prostě vrcholové sportování končí a člověk na to musí být připravený. Momentálně trénuju mladé brankáře a to je v tuto chvíli asi jediné, čím mohu někomu pomoct. Přijmout nějakou funkci nebo se vrhnout do podnikání zatím vůbec nemám v úmyslu. Spíš budu vyčkávat, jestli se objeví něco, co by mě bavilo."

Vidíte svoji budoucnost zase u hokeje?
"Těžko říct. Zatím budu u mladých gólmanů a budu mít víc času na rodinu. Syn Eddie hraje v útoku za budějovické juniory, dcery jsou teprve školačky. Devítiletá Cindy chodí do třetí třídy, šestiletá Nicky je prvňačka. Spoustu let jsem se pohyboval v hokejovém prostředí, ale netvrdím, že v něm chci za každou cenu zůstat. Může přijít něco zajímavého s čím nepočítám a co mě třeba bude naplňovat. Proč nevyzkoušet nějaké jiné odvětví."

Do výzbroje už se neobléknete?
"Volala mi spousta známých kluků. Až prý si odpočinu, tak budou rádi, když budu chytat za jejich tým třeba nějakou nižší soutěž. Každému ale říkám, že jsem skončil. Počítám s tím, že si půjdu někdy zahrát jen tak pro legraci, ale jako obránce. Do brány už mě nedostanou. A rozhodně netoužím po žádné soutěži, abych se někde nervoval. Jen tak si zabruslím, to mi stačí."