Rolínkovi se splnil sen. O nominaci se mu nezdá

(STOCKHOLM, od našeho zpravodaje) Jeho cesta mezi špičku byla hodně strastiplná. V juniorech získal s Pardubicemi dvakrát titul, ve dvaadvaceti se poprvé objevil v reprezentaci. Ale nahoru se prodíral Tomáš Rolínek dlouho a složitě. Prošel si problémy nevycválaného mladíka, érou putování po klubech nižších soutěží, změnil herní styl. Nyní je šestadvacetiletý útočník opět na výsluní a dokonce bojuje o místo v sestavě pro mistrovství světa.

V turnaji LG Hockey Games nastoupil ve dvou zápasech. Patřil mezi hráče, kteří se nebojí skočit do souboje, hrát do těla. Využívá přitom nízkého těžiště, je dobrý bruslař. Těžko se odstavuje od puku.

Dravost by k hráčům menší postavy měla patřit. Popis vlastní proměny však vypovídá o Rolínkově smyslu pro ironii. "Byl jsem vyloženě technický typ. Zničeho nic mi zdřevěněly ruce. Změna přišla sama od sebe. Začal jsem víc bruslit a srážet se," líčí pardubický útočník.

Je z generace Petra Průchy, Jana Koláře, Petra Koukala, Tomáše Mojžíše nebo Josefa Vítka. V juniorech vybojovali Pardubicím dvakrát titul. Rolínek dokonce dvakrát ovládl bodování.

"Já ty ostatní vychovával, byl jsem o rok starší" upozorňuje. "Jsem o rok starší než oni. Pamatuju, jak Průchič přišel do Pardubic z Heřmanova Městsce. Hrál jsem centra, trenér Pavel Marek se zeptal, jestli bych chtěl hrát s ním. Co mi zbývalo. Nastupovali jsme pak spolu a s Koukym, udělal jsem z něj dobrého hokejistu. Tam se nastartovala Průchičova hvězdná kariéra."

Právě Petr Průcha to ze všech dotáhl nejdál. Loni se ve Vídni stal mistrem světa, v nové sezoně válel za New York Rangers. "Je to super kořen. Přeju mu jen to nejlepší," usmívá se Rolínek, který je možná podobný typ, ale takové štěstí zatím neměl. "Na štěstí záleží hodně. Být ve správnou chvíli na správném místě. Roste tím sebevědomí, človek si srovná hlavu, věří si a dokáže věci, které by si nedovolil."

Rolínek pochází ze Žďáru nad Sázavou. Odtud zamířil v dorostu do pražské Slavie. "Hrál jsem až moc, vedl bodování. Ale začalo mi být smutno. V Praze jsem bydlel na internátu, byl sám, taky jsem neměl moc rozum," říká. Vrátil se na rodnou Vysočinu, odkud ho vytáhl manažer Zbyněk Kusý do Pardubic. Právě on nad ním později držel často ochrannou ruku.

"Měli jsme s ním velké problémy," poznamenává reprezentační asistent Josef Paleček, který Rolínka v Pardubicích také trénoval. "Průšvihář, ale byly to věci spíš k pousmání," vrací se Kusý. "Kluci v tomhle věku jsou bezstarostní, baví se životem. Neuvědomují si, co hokej obnáší. Ovšem nic tak špatného jsem neprováděl. Byl jsem raubíř. Ale takový hodný raubíř," shrnuje Rolínek.

Zlom nastal poté, co ho poslali na vojnu do Jindřichova Hradce. "Začal jsem hrát první ligu. Došlo mi, že pokud chci hrát hokej na úrovni, musím makat a nespoléhat jen na talent." Hodně ho změnila i to, že si našel přítelkyně. Jmenuje se Darina a dneska spolu mají tříletou dceru Denisu. "Znamenají moje všechno. Snažím se jim věnovat veškerý volný čas," praví hrdě Tomáš Rolínek.

Hrával ve středu útoku, v poslední době jezdí na křídle. Tvrdí o sobě, že je univerzální hokejista, protože vyzkoušel snad všechno. V Pardubicích však na rozdíl od jiných vrstevníků dlouho hledal stálejší uplatnění. Když například před třemi mužstvo postoupilo až do finále a po sezoně přišli noví hráči, pro Rolínka se už místo nenašlo.

"Pan Říha mi řekl, že se do sestavy nevejdu. Odešel jsem na hostování do Litvínova, bylo to tehdy hodně těžké." Dcera, jíž tehdy bylo teprve půl roku, měla vážné zdravotní potíže. Byl daleko, v cizím prostředí. Později přešel do Liberce, ale nakonec se do Pardubic vrátil.

Ani v mistrovské sezoně 2004-05 však Rolínek příliš prostoru nedostával. Přednost měli hokejisté z NHL, která v té době zavřela krám. Na čtyři zápasy šel dokonce hostovat do prvoligového Hradce Králové. Ovšem jeho pozdější radost z titulu to vůbec nezkazilo. "Vybojoval se po dlouhé době. Ani mě nenapadlo přemítat nad tím, že moc nehraju. Měl jsem strašnou radost, že se to konečně povedlo."

Sám je však především žďárským patriotem a tvrdí, že se do mateřského klubu jednou vrátí. "Jen doufám, že budou hrát aspoň první ligu," usměje se.

V reprezentaci se objevil v této sezoně už během listopadového Karjala Cupu. Debutoval však už před čtyřmi lety, kdy národní tým vedli Josef Augusta a Vladimír Martinec. Před mistrovstvím světa nastoupil ve dvou přípravných zápasech proti Švýcarsku. Pak ho poslali domů. Letos má naději větší. Při vhodné konstelaci by se i mohl na šampionát podívat.

"Bylo by hezké zůstat, ale vůbec na to nemyslím. Chtěl jsem se dostat hlavně na turnaj do Stockholmu. Tím se splnil můj sen," připomíná. "Abych v noci nespal z toho, jestli pojedu na mistrovství světa, to ne. Ani se mi nezdá o tom, že mě vybrali do užší nominace. Ale kdyby se to stalo, asi bych se probudil."