Reprezentace mě míjela, mrzí Petra Fabiána. Nyní je agentem v energetickém průmyslu

V 90. letech minulého století patřil k nejlepším útočníkům Vítkovic i celého českého hokeje, Petr Fabián dával hromady gólů, sbíral asistence, diváky bavil nevídanými kombinacemi. Takoví hráči mívají na kontě běžně desítky mezistátních startů, jenomže odchovanec Opavy doplatil na velkou konkurenci. Za národní tým si zahrál jen třikrát, na Německém poháru 1992 dal dva góly, pak už se další možnost nikdy nenaskytla. "Reprezentace mě míjela, hlavně v sezoně 1991-92 jsem měl formu. V základní část a play off jsem udělal 72 bodů, stejně to bylo málo," mrzí ho i po letech.

Ve Vítkovicích se tenkrát sešla skvělá parta. Tým atakoval nejvyšší mety, výtečné sezony prožili třeba také Roman Ryšánek, Miloš Holaň a další. Petr Fabián byl přirozeným lídrem, hokejově vyzrál do nebývalé krásy. Ročník, v němž se konaly olympijské hry v Albertville a mistrovství světa u nás, mu vyšel nevídaně. "Tehdy jsem prožíval nejlepší období kariéry. Bylo mi nějakých šestadvacet let, mužstvo vedl trenér Vůjtek a hráli jsme fakt dobře," přizvukuje.

Vítkovice tehdy smolně ztratily semifinálovou sérii s Plzní a pak také nezvládly boj o konečné třetí místo, nicméně Fabián mohl být spokojen. Celkem sehrál 44 zápasů, nasázel úžasných 36 gólů a přidal 36 nahrávek. Soutět činil 72 bodů, v play off měl lepší produktiuvitu jen Žigmund Pálffy. "Přetahovali jsme se o krále bodování, tak nějak jsem potom počítal, že bych se mohl dostat do nároďáku na mistrovství světa. Trenér Hlinka vzal na olympiádu určitou skupinu hráčů, ale sezona měla ještě jeden vrchol," konstatuje.

Nakonec se ovšem ve výběru pro šampionát neobjevil. "S Ivanem Hlinkou jsem se delší dobu hecoval, věděl, že mi to jde. Ale tehdy se jednalo ještě o společný tým Čechů a Slováků. Panovala silná konkurence, v sestavě byli asi jen tři kluci ze Slovenska. Hlinka mi říkal, že by mě vzal, ale že by vyřazení Slováků asi neprošlo. Takže se na turnaj dostal Veselovský, který neměl zdaleka takové statistiky," vrací se proti proudu času.

I s odstupem přiznává, že ho to zklamalo. "Byl jsem na vrcholu a o nároďák moc stál. Hodně jsem se snažil, šlo mi to, ale pak jsem zjistil, že je pro mě reprezentace zavřená. Moje motivace trošku utrpěla, viděl jsem svým způsobem bezvýchodnou situaci," připouští. Ale nerezignoval. Dál rozdával radost ve Vítkovicích, po skvělém ročníku 1992-93 odešel na první zahraniční angažmá. Fabián si plácl s německým Hedosem Mnichov, stejný klub posílil také Leo Gudas.

Na podzim 1992 pronikl konečně do národního týmu, bohužel jen na jediný turnaj. "Hrál jsem pod Ivanem Hlinkou Německý pohár," vzpomíná. Ve třech zápasech dal dva góly, do sítě Ruska a Německa, jeho spoluhráči byli Ryšánek a Kucharčík. "Asi bych pak dostal příležitost i na jiných akcích, jenomže já si po tom Německém turnaji přetrhl vazy v rameně. Bylo to vážné zranění, později se mi už možnost hrát v reprezentaci nenaskytla."

Zástupci ročníku 1964 neměli tajné sny jako dnešní kluci. Kdepak NHL, Fabián a spol toužili po národním mužstvu. "Když dneska vidím, že se do reprezentace dostane útočník, který dá v lize čtyři góly, je to směšné. Já udělal 70 bodů a nestačilo to... Doba se změnila. Dřív hrálo pár kluků v NHL, jinak všichni nejlepší zlstávali doma. Prosadit se, to už něco znamenalo," srovnává. Kádry se před dvaceti lety tolik neměnily. "Díky tomu jsme měli partu, co vydržela dlouho pohromadě. Nejstaršímu hráči bylo sedmadvacet, převahu tvořila střední generace, která třeba dnešnímu vítkovickému týmu chybí," upozorňuje.

Domácí nejvyšší soutěž si Fabián zahrál i za Olomouc a Opavu, všude odvedl dobré služby. Kromě Hedosu Mnichov oblékal dresy finského Kuopia, slovenského Popradu a několika německých celků z tamních nižších soutěží. "Do ciziny jsem šel hlavně z ekonomických důvodů. V českém hokeji tehdy ještě nebyly takové peníze, my to hráli hlavně pro to, aby bylo vyprodáno a aby se lidé pobavili. Chtěl jsem se zabezpečit. Venku jsem vydělával pětkrát až šestkrát víc než doma, poznal jsem profesionální přístup a získal spoustu zkušeností," pokračuje.

Později se vrátil a hokej na vrcholové úrovni válel málem do čtyřicítky. "Dneska je to běžné na úrovni extraligy, já se tehdy snažil podávat maximální výkony, pak ale přišla nabídka a ze dne na den jsem se začal věnovat manažerské činnosti." Působil mj. ve vedení prvoligové Sarezy, kde ale před třemi lety hokej skončil. "Situace byla neúnosná, já tam dělal generálního i sportovního manažera a trenéra, dál to prostě nešlo. Klub skončil, od té doby v hokeji nepůsobím," konstatuje.

Petr Fabián se přesunul do jiné oblasti, která s hokejem nemá na první pohled nic společného. "Působím jako agent v energetickém průmyslu, pracuju pro jednu španělskou firmu, na starost mám východní a střední Evropu," hlásí. Hledá nová teritoria, navazuje obchodní vazby, řeší spoustu různých záležitostí. "Obnáší to hodně cestování, dost záleží na kontaktech. Některé jsem získal už jako hráč, později pak v novém oboru," přibližuje.

Nyní se mu náramně hodí, že s hokejem prošel svět. "Patřím do generace, která měla ve škole ruštinu, domluvím se polsky a anglicky. Deset let jsem hrál v Německu, takže umím výborně německy," počítá. Při jednáních mu prý pomáhá i sportovní minulost. "V tomhle odvětví se pohybuje řada bývalých hráčů, případně lidí, kteří mají k hokeji vztah. Hlavně Rusů. Při jednáních s nimi nebo například Bělorusy na to přijde často řeč. Když pak druhá strana zjistí, že jsem hokej hrával, je to příjemné," přiznává.

Ačkoli už dávno nestřílí góly na vrcholové úrovni, Petr si pořád zachovává vypracovanou postavu. "Býval jsem zvyklý trénovat jednou nebo dvakrát denně. Když toho pak necháte, vznikají problémy. Proto se snažím sportovat - hraju fotbal, chodím běhat." Hokej už si dá jen občas. "Jakmile jsem skončil, ztratil jsem chuť. Občas mě někdo přemluví k zápasům starých pánů, ovšem že bych chodil hrát každý týden, to ne."

Ani s bývalými spoluhráči se moc nevídá. "Jen pokud je příležitost. Ale čas od času se někde potkám s mladšíma klukama, jeko je třeba Váďa Vůjtek. Dělá hokejového agenta, máme leccos společného, jsme kamarádi," hlásí. Petr Fabián zůstal v tomto ohledu pořád stejný jako kdysi. Pozitivní, společenský, rád se vidí s kamarády. "Tohle se mi na hokeji líbilo. Hráli jsme a přitom měli partu. Dělal jsem všechno na maximum, když mi pak došlo, že se navzdory tomu nedostanu do nároďáku, býval jsem v terénu trošku víc," líčí s úsměvem.

V jeho sportovních stopách původně kráčel i syn. "Také hrával hokej, ale v sedmé nebo osmé třídě skončil, protože hodně rychle vyrostl a měl potíže se zády. Dneska jsem rád, že se uplatnil v jiném oboru. Vystudoval vysokou školu a pracuje v Komerční bance," říká pyšný tatínek. Sám milovaný sport sleduje sice z povzdálí, leč poctivě a vytrvale. "S kamarády podnikateli máme v ČEZ areně sky box, chodím na všechny domácí zápasy Vítkovic," uzavírá.