Raději přihrávka než střela? To jsem celý já, směje se Marek Židlický

(QUEBEC, od našeho zpravodaje) Na ledě je pořádně tvrdý, nikomu nedá nic zadarmo. Hraje výborně tělem, nikoho se nebojí. Ale v soukromí? Tam je Marek Židlický jako beránek. Příjemný, až nenápadný. Mnohdy si říkáte, kde se v něm bere taková energie? Jak to, že působí mezi mantinely jako dravec? "Sám nevím. Fakt je, že jsem to řezal už jako mladej. Do všeho jsem vletěl. Bylo mi jedno, kdo stál na druhé straně," směje se.

Ačkoli neměří dva metry, je hodně nepříjemný. Už kdysi v dresu Kladna vynikl zarputilostí, citem pro rozehrávku. Stal se z něho moderní bek se vším všudy. "Hru do těla jsem zlepšil v Americe, kde je to nutnost. Ale do Nashvillu jsem přišel hlavně na přesilovky. Chtějí po mně, abych tvořil," připomíná.

Na mistrovství světa je nepostradatelným tahounem české reprezentace. Židlický stráví na hřišti spoustu času, naskakuje ve dvojici s Tomášem Kaberlem na většinu důležitých situací včetně přesilovek. "Chceme velký úspěch, musíme ale zvládnout čtvrtfinále. Bude to těžké, všichni uděláme maximum," slibuje mistr světa z Vídně 2005.

Je úžasné, co si s Kaberlem při přesilovkách dovolíte. Hrávali jste spolu před lety v Kladně?
"Ježiš, snad někdy v dorostu. A pak na dvacítkách, to už je hodně dávno. Tomáš je vynikající hráč. Snažíme se tvořit, zatím to šlo. Pokoušíme se něco vymyslet. Tomáš rozehrává, já vážu soupeře, aby se mohli zapojit i útočníci. Vyhovujeme si, to určitě."

Je to podobné jako v Nashvillu?
"Tam jsem chodil na přesilovky s Timonenem, letos nás trenér stavěl s jiným Finem Villem Koistinenem. Ano, je to podobné."

Vypadá to, že se snažíte v početních výhodách kombinovat a moc nestřílíte. Nebo je to jen zdání?
"Není. Raději nahraju, než vystřelím. No jo. To jsem celý já. Všichni mi říkají, ať pálím častěji. Když já ale pořád tvrdím, že přesná nahrávka je lepší než gól. Vždycky jsem byl takový. A mohli mi to opakovat neustále. Někdy pochopitelně také zakončím. Ovšem určitě ve finále častěji přihraju."

Jste nepoučitelný?
"Přesně, to ano. Jsem. Už asi jiný nebudu."

Také na ledě dokážete přitvrdit. Pamětníci si vybaví, jak jste tvrdým stylem vstoupil do české extraligy a způsobil občas dost nevraživé pohledy protihráčů.
"Byl jsem mladý a hodně si dovolil. Jenže já chtěl hrát ligu a trenér Neliba říkal, ať to řežu. Nic jsem neřešil. Když byl u manťáku nějaký soupeř, hned jsem do něj šel. Měl jsem před obličejem košík, hráči na to nebyli zvyklí. Někteří mě neměli rádi. Když jsem hrál později ve Finsku, pár kluků mi to řeklo."

Měl jste v tomto ohledu nějaký vzor?
"Snad ani ne. Ale nastupoval jsem s Liborem Procházkou, ten také uměl pořádně přitvrdit."

Stalo se vám, že jste trefil na protivníka, který vám dal pocítit sílu? Že jste zkrátka narazil?
"No jasně, nařezali mi. To k tomu patří. Nikdy jsem si ale nedal nic líbit."

Svého času jste také nebyl zván do juniorských reprezentací, prý vám chyběla disciplína? Byla to pravda?
"To bych neřekl. Spíš šlo o určité osobní věci. Víte, já byl vždycky dost svůj. Asi jsem někomu nesedl. Říkal jsem to, co jsem si myslel. Co na srdci, to na jazyku. A to se leckomu nelíbilo, zvlášť od mladého kluka. Měl jsem svoji hlavu."

Jak přijímáte mladé teď, kdy je vám přes třicet?
"V pohodě. Nijak mi nevadí, když mají své názory. Byl jsem také takový. Nelíbí se mi jen, pokud je někdo drzý. Ale jinak ať samozřejmě poví, co si myslí. Je to ku prospěchu věci."

V šestnácti letech jste odešel z domova do Kladna, předtím jste hrál za Most. Kde se jednou usadíte?
"V Kladně, určitě. Doma jsem v Buštěhradě, na Kladno nedám dopustit. Po každé sezoně se tam moc rád vracím. Celý rok jsem na cestách, proto si léto vyloženě užívám. Skoro nikam nechodím. Jsem rodinný typ, doma je mi nejlépe."

V Kladně s vámi kdysi začínal nadějný útočník Martin Soukup, jehož v roce 1995 postřelil člen ochranky jedné mostecké diskotéky. Soukup posléze zemřel. Vzpomenete si občas na něj?
"Vzpomenu, už je to dávno. Třináct let. Martin byl můj nejlepší kamarád, chodili jsme spolu do školy. Znali se od třetí třídy. Pak jsme spolu přešli do Kladna, kde jsme hráli hokej a bydleli na internátě. Těch průšvihů, co jsme se nadělali... Bohužel, Martinovi se stala tragédie. Těžko se mi o tom mluví. Moc smutná věc."

Byl talentovaný?
"Byl. Uměl s pukem, hrál centra. Dostali jsme se do mládežnických výběrů, jednou by si třeba zahrál za reprezentaci."

Jezdíte vůbec na sever Čech?
"Málo. Jen za rodiči do Litvínova. Doma jsem v Kladně. Až jednou skončím v zahraničí, rád bych se tam vrátil. Nebude to hned, ovšem tu myšlenku v hlavě mám. Kladno bude na prvním místě."

Před cestou do NHL jste strávil několik sezon ve finském IFK Helsinky. Vzpomínáte v dobrém?
"Jednoznačně. Na Finsko nedám dopustit. Ani na tamní lidi. Říká se, že Finové jsou studení čumáci. Já je ale poznal a  vím, že to není pravda. V IFK jsem byl moc spokojený, určitě dobrá volba."

V IFK jste poznal také obránce Jereho Karalahtiho, jenž byl nedávno uvězněn za obchod s drogami. Překvapilo vás to?
"Jere je divoch, ovšem víc o tom případu nevím. Přečetl jsem si na internetu, co se stalo. Bližší informace nemám."

Umíte nějaká finská slovíčka?
"No, něco bych si vybavil. Kolik je hodin, jak se máš. Také nějaké sprosté výrazy. Ale s Finy v Nashvillu se bavím anglicky. Finsky bychom si moc nepopovídali."

Když už jsme u Nashvillu, posloucháte country music?
"Proč ne, ale raději mám něco tvrdšího. Ne že bych country nemusel. Fakt mi nevadí. Jenže můj styl to úplně není. Spíš si poslechnu kapely, které hrají tvrdším stylem. Ale na koncerty skoro nechodím. Muziku si pustím pěkně sám. Doma, v autě."

Byl jste v muzeu country, kterým je Nashville vyhlášené?
"Je to ostuda, ale nebyl. Spousta lidí se mě na to ptá. Bohužel. Nechci se vymlouvat, ale sezona v NHL je hodně náročná. Přes osmdesát zápasů, k tomu cestování. Jakmile mám volno, jedu domů a odpočívám. Navíc to country mě zase tolik nebaví."