Jako první hokejista, který oblékal dres Zlína, tehdejšího Gottwaldova, se dostal do reprezentace. Válel nejvyšší soutěž, měl nakročeno k úspěchům na mezistním ledě. Jenže Miroslav Michalovský měl velkou smůlu. Často ho brzdila zranění, to nejvážnější přišlo v roce 1983. "Chystal jsem se na vlak, že pojedu na soustředění nároďáku. Bylo to v létě, ještě jsem si zašel ráno zatrénovat. Neměl jsem to dělat. Puk vystřelený jedním z dalších hráčů mi vážně zranil oko, a jak se později ukázalo, měl tenhle úraz velký vliv na moji kariéru," říká dnešní generální manažer zlínského klubu.
Ale popořádku. Miroslav Michalovský vyrůstal v Baťově městě a miloval spoustu sportů. "Zhruba od sedmi let jsem dělal hokej, ale hrál jsem také fotbal, basket, tenis. Všestrannost se mi hodila, naopak dnešní generaci trošku chybí. Když mají současní mladí udělat kotrmelec, málem si u toho někteří zlomí vaz," konstatuje. Zajímavé je, že později kvalitní obránce dlouho nastupoval v útoku, oporou defenzivy se stal až v dorostu.
"Byl jsem nějak fyzicky disponovaný, trenéři mě přeškolili. Ale útočení mi zůstalo v krvi. Když to šlo, snažil jsem se podporovat ofenzivu. V tehdejším Gottwaldově prošel všemi věkovými kategoriemi, v devatenácti letech poprvé otevřel kabinu elitního mužstva. "To tehdy prožívalo vzestupy a pády. Chvilku v nejvyšší soutěž, pak sestup. Načež zase návrat zpátky. Naskočil jsem v sezoně 1974-75, mým spoluhráčem byl Eduard Svoboda. Později jsem hrál ještě s Hanačíkem, jako mladý vedle mě začínal Tonda Stavjaňa," připomíná.
Skvělé časy v Trenčíně, promarněný šampionát
Michalovský zažil bitvy o postup či sestup se Zvolenem, Dubnicou, Liptovským Mikulášem. Patřil také k aktérům jednoho z nejdelších ligových duelů tehdejší doby. To bylo na vojně v Dukle Trenčín, která pro nadaného beka znamenala další krok vzhůru. "Trenčín i Plzeň měly tenkrát stejně bodů, stejné skóre, stejnou vzájemnou bilanci. Žádné kritérium nerozhodlo. Musel se hrát dodatečný rozhodující zápas v Brně na neutrální půdě," vzpomíná.
Nebývalou detektivku rozhodly až nájezdy. "My dlouho vedli, asi dvacet vteřin před koncem vyrovnal Ebermann. Byli jsme na mrtvici. Došlo na penalty a ty se pak táhly. Hrůza! Nakonec to ukončil František Hossa, který si najel a gólmanovi poslal do sítě bombou puk mezi nohy. Byl to ten nejkurióznější nájezd, jaký jsem viděl. Nedovedete si představit ty následné oslavy. Ležel nám u nohou celý Trenčín, s rodinami jsme to roztočili v Tatrách," usmívá se.
Pobyt v Dukle pomohl řadě hráčů, Michalovský se k nim hlásí. "V Trenčíně byly výborné podmínky, skvělé zázemí. Strava? Luxus! Mohli jsme se věnovat jen a jen hokeji. Ale byly to galeje! Tým vedl trenér Walter, vyhlášený pes. Dával nám ohromné kapky, tak tvrdě jako tam jsem později nikdy netrénoval," oklepe se. Dřina se ovšem vyplatila. Po návratu z vojny se Michalovský dostal do povědomí reprezentačních trenérů.
Premiéru prožil 16. února 1982 v Praze proti Sovětskému svazu, do poslední chvíle pak usiloval o nominaci na světový šampionát do Finska. Michalovský se dokázal uplatnit, ačkoli nehrál v předním klubu a doma neměl ligové medaile. "Dostat se do nároďáku, to byl v tehdejších dobách kumšt. Panovala silná konkurence, doma hráli nejlepší z nejlepších. Strašně jsem si toho cenil," přiznává.
Šampionát ho nakonec minul. "Trošku jsem to čekal. Nastupoval jsem s Arnoldem Kadlecem a nebylo to ono. Jasně, že mě vyřazení z nominace mrzelo, ale na nikoho se nezlobím. Neberu to jako křivdu," ujišťuje. Nebyl to první případ v hokejovém příběhu šikovného Valacha, kdy přišel o velkou akci. "Měl jsem hrát na neoficiálním MS dvacítek v Kanadě, ale během přípravy jsem dostal pukem do kotníku a do turnaje nezasáhl.
Sanitka nejela. Ležel jsem na dvoře a čekal...
V kanadském Montrealu zůstal s mužstvem, měsíc byl za Atlantikem jako divák. "Zrovna nedávno jsem se probíral archivními dokumenty. Připomněl jsem si, že na šampionátu tehdy hráli například Peter Šťastný, Karel Holý, ale také Brian Sutter, Bryan Trottier, brankář Staniowski a další pozdější hvězdy světového hokeje. Bohužel, já se zranil, ale i tak to byl zážitek."
Zdravotní potíže provázely Michalovského pořád. Měl na ně smůlu, málokterému hokejistovi zranění tak ovlivnila a zkrátila kariéru jako jemu. To nejhorší přišlo v roce 1983. "Bylo to rok po mistrovství světa v Helsinkách, kam jsem se nedostal. Trenéři mě pozvali znovu a já se ohromně těšil. Ale všechno dopadlo jinak. Už jsem zmínil, že mě na tréninku nešťastně trefil puk do oka. Tenkrát mi hned nedošlo, co se vlastně všechno stalo," vrací se proti proudu času.
Důsledky rány kotoučem do citlivého místa byly děsivé. "Měl jsem poškozenou sítnici, zlomené kůstky kolem oka. Podstoupil jsem spoustu operací, léčení. Ale na oko z 90 procent nevidím," říká. Vzápětí po úrazu zápasil s bolestí i s tehdejším nekvalitním zdravotnictvím. "Ze zimního stadionu mi volali sanitku, jenže ta nejela. Ležel jsem ve dvoře, ruku měl na oku a čekal. Když pořád záchranka nikde, naložili mě do starého kombíku a vezli mě do špitálu. Nikdy nezapomenu, jak mi z auta vzadu čouhaly nohy."
Jenže gottwaldovský špitál nebyl vybaven na podobná zranění, následoval tudíž další převoz k odborníkovi. "Docent Kuběna byl v tomto oboru kapacitou. Ale i přesun k němu byl neuvěřitelný. Naložili mě do sanitky s dalšími čtyřmi pasažéry, které řidič rozvážel po městě. A mě se zraněným okem si nechal úplně na konec," kroutí hlavou. Když se dostal do péče lékařů, ihned se dali do práce. "Měl jsem 42 stehů," hlásí pozorně.
Jakmile bolest ustoupila a otok splaskl, začal se tvrdý zadák chystat na návrat k hokeji. "Chtěl jsem jít trénovat, doktoři nic nenamítali. Udělali mi rentgen, CT vyšetření tehdy ve Zlíně k dispozici nebylo, a souhlasili. No jo, jenže já záhy zjistil, že se mi oko jakoby zužuje. Byl jsem tedy poslán do pražské nemocnice ve Střešovicích. Jel jsem normálně vlakem. Když mi udělali vyšetření počítačovou tomografií, okamžitě mě posadili na invalidní vozík. Máte roztříštěné kosti kolem oka, tak zvanou orbitu, oznámili. Vidíte - a já s tím měl hrát hokej," dodává.
Když se vám něco takového stane, změníte systém hodnot
Posléze následovala operace. "Čtyři hodiny jsme byl v narkóze, pět týdnů jsem ležel ve špitále. Do kosti u oka mi dávali výplně. Ty roztříštěné části mi mezitím špatně srostly, takže to museli lékaři lámat," popisuje jedny z nejhorších chvil. Návrat do normálního života byl poté pomalý. Pozvolný. "Když se vám něco takového stane, úplně změníte systém hodnot. Před tím zraněním jsem byl žhavý do hokeje, chtěl mít úspěchy. Pak jsem si hlavně přál, ať se zákrok povede a ať to všechno dokážu překonat," přiznává.
Michalovský se dokázal vrátit k hokeji, ale v nejvyšší soutěži už toho moc nestihl. "Aby toho nebylo málo, měl jsem problémy s oběma koleny. Po dvou operacích jsem odešel do Hodonína a tamní tým jsme dostali z krajského přeboru až do druhé ligy. Sešla se tam bezvadná parta - Leška, Karolák, Říha, Dočekal, později Hrazdíra." Obavy po vážném zranění dokázal zaplašit. "Strach? Ten mě přešel. Hrál jsem i bez plexiskla, ale s odstupem času si uvědomuju, že to byl hazard. Zbytečné riziko," přiznává.
Podobný úraz oka prodělali i další hokejisté. Dárius Rusnák, Jan Eysselt, Vladimír Bednář, Švéd Mattias Weinhandl. Bojovník ze Zlína se nevzdal, s hraním skončil až osm let od zranění. "V roce 1991 mě oslovil pan Ondík, tehdejší předseda zlínského klubu. Nastoupil jsem dráhu funkcionáře a to platí stále. V klubu jsem zkušebně nejstarší, už to bude dvacet let. Dělal jsem ředitele zimáku, výkonného ředitele, obchodního i generálního manažera," vypočítává.
V klubu svého srdce prožíval těžké časy i chvíle velké radosti. "Ty nejhezčí okamžiky se samozřejmě týkají mistrovského titulu v roce 2004, další sezonu jsme byli stříbrní. Vymysleli jsme skvělý marketingový tah - žluté peklo. Dneska to dělají i jiné kluby, my byli první. Symboly jsme ověsili nejvyšší komín ve městě, radnici, kostely, kde co. Rozdali jsme několik desítek tisíc šál. Bylo to fantastické," rozplývá se.
Střižba s Pavlem Richtrem, kuchařem pro mužstvo
Michalovský byl vždycky soutěživý, tahle vlastnost mu zůstala dodnes. "V nároďáku jsme pořád o něco hráli hlavně s Pavlem Richtrem. Především jsme neustále stříhali. A víte, co je zajímavé? Když se s Pavlem po letech někde potkáme, hned si tu střižbu zopakujeme," směje se. Generální manažer zlínského klubu má rád hecování. "Každým rokem hrajeme tenisovou čtyřhru. Já s Martinem Hamrlíkem, Zdeněk Venera s Jardou Balaštíkem. Na zápasy je to 1:1. Pokud mi to zdraví dovolí, letos bude další velký mač," plánuje.
Aby šéf zlínských hráčů vyburcoval tým, neváhal před časem použít i osobní motivaci. "Rád vařím, mužstvu jsem slíbil, že když porazí Mladou Boleslav o víc než tři góly, uvařím pro všechny oběd. Smažil jsem pak řízky, sto dvacet jich bylo. K tomu hromada bramborového salátu. Vstával jsem v šest ráno, abych to stihl." Další sázka zase Michalovského přiměla chystat týmu čínu. "Musel jsem si vynásobit počet osob, nebylo to tak jednoduché. Připravil jsem dva druhy číny, hranolky, rýži. Všem chutnalo," pyšní se.
Každodenní práce v klubu je pro Michalovského a jeho kolegy nekonečným příběhem. "Nikdy to nekončí, hlavně sháníme peníze. Cením si toho, že se nám pokaždé podařilo přivést generálního partnera. Kdyby ne, máme samozřejmě starosti," líčí. Ačkoli má dva syny a dceru, nikdo z potomků se sportu vrcholově nevěnuje. "Ale všechny děti se umí ke sportu postavit. Hrají fotbal, hokej, golf. Lyžují. A já s nimi. Ještě před pěti lety jsem hrál u nás ve Zlíně basket."
Jen s aktivním hokejem už to není slavné. "Kdy jsem měl na sobě naposledy brusle? Před dvěma lety. Na Silvestra jsme si chodili udělat žízeň. Ale je znát, že to není ono. Ozývají se ta operovaná kolena, klouby. Navíc - člověka to nebaví, když vás něco bolí a tím pádem nejde tak snadno jako dřív. Mnohem raději mám lyžování. To je pro mě relax. Parádní uvolnění. Jak můžu, sedám do auta a vyrážím na hory. V zimě i v létě," uzavírá s úsměvem.
Foto: Zlínský deník
© Copyright 1998 - 2014 BPA a.s., Všechna práva vyhrazena. ISSN 1214-5718
Dodavatel energie pro hokej
