Prostějovský Ondřej Kavulič oslavil návrat na Lapač vítězstvím

Přesně po deseti letech se na vsetínském ledě znovu objevil nyní už prostějovský útočník Ondřej Kavulič. Kdysi na Lapači působil v éře Dopity, Patery, Procházky a dalších velikánů českého hokeje. Není divu, že mnoho příležitostí tehdy devatenáctiletý mladík nedostal. Jeho hokejové kroky poté zamířily do zahraničí; hrál na Slovensku, v Rakousku, Norsku a byl také jedním z prvních Čechů, kteří vyzkoušeli rumunskou hokejovou ligu.

Před několika dny se v prostějovských barvách znovu sešel s Petrem Žajglou, s nímž působil už kdysi ve Vsetíně a ještě předtím v olomouckém dorostu. Útoku Moskal-Kavulič-Žajgla předpovídali odborníci nejméně takovou budoucnost, jak před nimi trojici Kratěna, Broš, Tomajko. Návrat na vsetínský led oslavil Ondřej Kavulič nejen vítězstvím, ale i jedním gólem v síti Lukáše Plška.

Výhra ve Vsetíně vám musela chutnat obzvlášť příjemně?
„Je to už asi deset let, co jsem tady působil. Znám už tady jenom ty staré pardály, třeba Pavla Augustu, který trénuje dorost, Kubu Ašera nebo Pepu Mikeše. No, body my potřebujeme jako sůl. Měli jsme ambice, ale nějak se nám to zadrhlo. Už se ale pomalu zvedáme. V Prostějově máme vytvořeny vynikající podmínky, takové nejsou někdy ani v 1.lize. Už na nás začínají chodit i diváci. Poslední návštěva 2.800 lidí je na 2.ligu nádherná. Viděl jste, že s námi jezdí na každý zápas. Ve hře máme ještě, řekl bych, prostoje. Tři střídání super a pak čtyři takové… Máme tak zkušené mužstvo, že toto by se nám nemělo stávat. Vedli jsme 6:3 a ještě z toho udělali drama. Kdyby to Pepa Štraub těsně před koncem trefil…“

Máte pravdu, utkání probíhalo ve vlnách, řekněme, že každý chvilku tahal pilku?
„Přesně tak. Myslím, že diváky musel takový hokej bavit. Celkem bez obran, nahoru a dolů, ani brankáři neměli nějaký velký den. Ale dnešní tři body jsou zlaté, jsou pro nás skutečně vysvobozením.“

Taky si myslím, že vaše umístění neodpovídá síle kádru. Čím to je, že se znovu rozjíždíte tak pomalu?
„Fakt netuším. Jak jsem řekl, jsme schopni ve třech střídáních udělat se soupeřem totální kolotoč, a pak zase hrajeme jako malé děti, nevyhodíme puk. Ale vypadá to, že kádr už se stabilizoval, sestava se ustálila. Prostě se to musí zlomit. Vím, že v tabulce nepatříme tam, kde momentálně jsme. Navíc Prostějov, ale i Vsetín, to jsou hokejová města. Nezaslouží si hrát 2.ligu. Pokud se bude vyhrávat, bude tam chodit na hokej kolem čtyř tisíc lidí.“

Vaše pětka začala s Romanem Hlouchem v obraně. Ve třetí třetině se posunul do útoku a střídali jste jako na košíkové. Je to obvyklé?
„To ne. Poslední dva zápasy hraje Roman Hlouch beka a jde mu to, tak uvidíme, možná tam zůstane… Spíše byla škoda, že nemohl nastoupit Dalibor Sedlář do branky. To je pan gólman. Troufám si říct, že před lepším brankářem jsem snad ještě nehrál. A když chcete něčeho dosáhnout, musíte mít výborného brankáře.“

Vy jste se po dlouhé době potkal, a dokonce v jednom útoku, s Petrem Žajglou. Vzpomenete, po kolika letech?
„To bude už 12 let… A náš tehdejší útok? Nějak jsme ty naše talenty zazdili. Já to beru na sebe, že jsem ten talent nějak promrhal. Přišel jsem do mančaftu, kde bylo deset mistrů světa a čtyři olympijští vítězové a já jsem to prostě neustál. Na druhou stranu jsem rád, že jsem pak procestoval kus světa. A teďka brečet nad tím, že jsem možná mohl být někde tam, jak je třeba Jirka Hudler, tím nic nespravím. Já jsem v Prostějově rád, je tady výborná parta, doslova se těším na tréninky. Celou dobu se dobře bavíme, všichni drží při sobě. Věřím, že na nás bude chodit plný dům a třeba tam ještě dotáhneme i 1.ligu.“

Proč jste zakotvil právě v Prostějově?
„Já jsem se už moc chtěl vrátit domů. Venku jsem toho měl už plné zuby. Mám přítelkyni a už to tak dál nešlo. Musel jsem se vrátit domů. V Prostějově mám výborného kamaráda Ríšu Kučírka a ten mě zlákal právě sem.“

Ale v Rumunsku jste byl spokojený?
„Jasně, a přitom jsem tam vůbec nechtěl jít. Byl jsem asi v jediném městě, kde nebyl fotbal. Na hokeji se kolikrát sešlo i pět tisíc lidí. Jsou to Balkánci, horká krev. Když jsme hráli v Bukurešti, museli s námi na stadión policisté. A když přijela Steaua do Miercurea Ciucu, bylo to stejné. Ty tři roky mi každopádně něco daly, poznal jsem místní mentalitu. Ale doma je doma.“

Poslední rok jste hrál v Brašově. Jaké to je působit v mužstvu, které nemá vlastní halu?
„Tam jsou zajímavé poměry, takové žabomyší války. Jeden rádoby mafián chce svoje mužstvo. Tak ho chce i druhý a třetí, a než postavíte zimák, ono to chvilku trvá… Ale bylo to v pohodě. Byli tam se mnou Tomáš Kramný a Jirka Hubáček, šel jsem vlastně do stejného prostředí, do stejného města (Brašov hrál svá domácí utkání v Miercurea Ciucu, kde Ondřej Kavulič působil předtím, pozn.autora).“

V Miercurea Ciucu jeden z klubů zkrachoval. To prý byl podobný příběh, jako v Brašově?
„Ano, rozpočet byl asi dva milióny eur, ale nakonec to zkrachovalo. Hráči tam měli takové peníze, o kterých se tady ani nezdá. Arpád Mihály dostával 20.000 euro měsíčně. Nevím, tady by stačil stěží na 1.ligu.“