Pro Romana Bernata je to velmi těžké, všichni mu musíme pomoci, upozorňuje Michal Švihálek

Květen a červen - to jsou pro hokejisty měsíce plné tvrdé dřiny. Běhání, jízda na kole, litry potu v posilovně nebo na hřišti. Členové reprezentační dvacítky ale mají poněkud nezáživné období zpestřené pětidenním kempem v Rokycanech, kde dvakrát denně pracují na ledě. "Oproti klubu je to docela rozdíl, chvilku trvá, než si člověk na brusle zvykne. Ale už jsme to zažili v minulých letech, připravujeme se na mistrovství světa, každý společný pobyt hodně pomůže," hlásí útočník, který patřil v ročníku 1993 k nejlepším. A měl by být jedním ze základních bojovníků letošní dvacítky.

Když se řekne letní příprava, Michal Švihálek a s ním všichni hokejisté českobudějovického Mountfield si ihned vzpomenou na událost, která před několika zasáhla nejen jihočeský hokej. Při jízdě na kole se vážně zranil jejich kamarád Roman Bernat, mladý hokejista se srazil na Hluboké s nákladním automobilem a lékaři mu později museli amputovat část nohy.

"Pro Romana je to velmi těžké, my všichni mu musíme maximálně pomoci. Je hrozné, co se stalo. Když něco takového potká osobu vám neznámou, ani to nevnímáte, nebo neregistrujete. K podobným tragédiím bohužel dochází každý den. Ale Roman je náš kamarád, moc dobrý kluk. Je to těžké pro všechny, ale hlavně pro něj. Musí se s tím poprat a my ho v tom budeme podporovat," říká odhodlaně.

Je nesporné, že pod dojmem vážného zranění Romana Bernata si budou hokejisté příště dávat při cyklistice maximální pozor. I když stát se může kdekoli cokoli, jeden nikdy stoprocentně neví. "Sám se na kole dost bojím, nejsem nějaký extra jezdec, dávám si bacha. Ale fakt je, že jsou situace, které člověk nedokáže ovlivnit. Každopádně je to pro nás varování," souhlasí.

Švihálek je srdcař. Když trenér Miroslav Přerost hovořil před loňským MS dvacetiletých o jednotlivých hokejistech, u bojovníka z Českých Budějovic oceňoval parádní oslabení a celkově ohromnou obětavost. Tehdy se Švihálek ale do konečné sestavy nedostal. "Když vypadnete jako poslední, vlastně už v průběhu šampionátu, není to příjemné. Ale je třeba jít dál. Byla to pro mě zkušenost, letos se chci do týmu dostat," tvrdí rázně.

Tuhle metu má před sebou jako jeden z hlavních cílů. "S klukama z ročníku hrajeme pohromadě od šestnáctky. Myslím, že máme kvalitu, bohužel se nám nepovedlo mistrovství světa osmnáctek. V rozhodujícím zápase s Finy jsme krátce před koncem vedli, byli jsme kousek od postipu do čtvrtfinále. Ale nevyšlo to. Ve dvacítce bychom to chtěli napravit," říká.

Je fakt, že tahle skupina hráčů má potenciál. I sebevědomí. "Rádi bychom vybojovali medaili," zmiňuje Švihálek. Na tu juniorský výběr čeká od ledna 2005, bronz tehdy vyválčil ročník 1985. Od té doby končí Češi mimo semifinále, daleko od předních příček. Letošní dravci ovšem cítí šanci. "Mistrovství světa se koná v ruské Ufě, na širším kluzišti, což by nám mohlo vyhovovat. Trenéři už na to zaměřili přípravu, máme předtím ještě hodně akcí a zápasů. Jedeme do Švédska, hrajeme s Ruskem, následuje domácí turnaj čtyř," vypočítává.

K určitému optimismu vybízí také výborný dojem, který tohle mužstvo zanechalo na Memoriálu Ivana Hlinky v Břeclavi. Už to budou skoro dva roky, kdy Hertl, Jaškin, Honzík a spol. skončili v těžké konkurenci na čtvrtém místě. "Nikdo s tím nepočítal, ale v základní skupině jsme sehráli výborná utkání," vzpomíná Šimánek. Sám tohle klání řadí možná zatím nejvýš v kariéře, byl totiž vyhlášen nejužitečnějším hráčem turnaje.

"Všechno mi tehdy vyšlo, hrál jsem přesně to, co jsem chtěl," libuje si s odstupem. Tenkrát tvořil v klubu i v národním týmu údernou trojici s Lukášem Sedlákem a Tomášem Rouskem, všichni jsou nyní k dispozici dvacítce. "Ale na kempu v Rokycanech spolu netrénujeme. Lukáš je v pětce s Tomášem Rouskem, já s Petrem Koblasou, se kterým jsem už také hrával. Na kluky jsem se každopádně moc těšil, hodně jsme toho prožili."

Nadaná českobudějovická trojka se loni rozpadla, Lukáš Sedlák totiž zamířil do zámořské juniorky. "Já podobnou nabídku nedostal, nejsem si jistý, jestli je kanadský hokej pro mě. Rozhodl jsem se zůstat doma. Makal jsem na sobě a snažil se o to, abych se dostal do budějovického áčka." Povedlo se, i když zatím spíš symbolicky. "Před novou sezonou ale cítím šanci. Trénuju s prvním týmem, udělám maximum, abych mohl hrát extraligu. My mladí bychom navíc měli mít možnost nastupovat v prvoligovém Písku," uzavírá.