Pro bojovníka Ondřeje není žádný puk ztracený

Letošní jihočeský objev těží z dobré fyzičky, jde do osobních soubojů, nikomu neuhne. Před brankou soupeře působí rozruch, doluje puky od mantinelů, aniž by projevil náznak bázlivosti....

Těží z dobré fyzičky, jde do osobních soubojů, nikomu neuhne. Před brankou soupeře působí rozruch, doluje puky od mantinelů. Troufne si prokličkovat mezi několika protihráči. Sražen obráncem dokáže v pádu vstřelit gól a ještě předvést davu originální oslavný rituál. Takový je útočník Zdeněk Ondřej, kterého před sezonou téměř nikdo neznal. Mnozí fanoušci teď stojí fronty na lístky před Budvar arénou právě kvůli němu. Dvaadvacetiletý křídelník totiž v dosavadním průběhu nejvyšší soutěže bezpochyby zaujal.

Kolik vám bylo, když jste se prvně postavil na brusle?
"Ve čtyřech letech jsem dostal kanady k Vánocům. Můj děda a zároveň první trenér mě vzal v Jindřichově Hradci na zimák a tím všechno začalo. Dres Vajgaru jsem postupně oblékal ve všech kategoriích."

Vzpomínáte rád na působení mezi tamními juniory?
"Poslední sezona mezi juniory byla super. Nastupoval jsem v útoku s pardubickým Tomášem Rolínkem, jenž v Hradci prodělával vojenskou službu a českobudějovickým odchovancem Davidem Kupcem. V základní části jsem byl nejlepším střelcem soutěže, kanadské bodování vyhrál Tomáš, já byl druhý, David třetí. V té době jsme hráli střídavě také za áčko, které však na konci ročníku 1999 – 2000 sestoupilo do druhé ligy."

Neprojevil jste snahu dostat se do Českých Budějovic?
"Do Budějovic jsem jezdil na stavební průmyslovku. Tři roky jsem zvládl denním studiem, dva roky dodělával dálkově. O hokejovém přestupu jsem neuvažoval. Hradecký dorost i juniorka hrály stejnou soutěž jako Budějovice, kde ale byla silná konkurence a já neměl nikoho, kdo by mě tlačil. O místo v sestavě Vajgaru jsem se bát nemusel."

Dostal jste nabídky odjinud?
"Poté, co hradecký tým dospělých spadl o soutěž níž, ozvaly se mi dva kluby z extraligy. S Plzní jsem se nedomluvil, šel jsem tedy na roční hostování do Kladna. Po čtyřech nebo pěti přípravných utkáních mě poslali na střídavý start do Berouna, kde jsem nastoupil asi osmkrát včetně exhibice s Jágr týmem."

Právě tam si vás možná všiml skaut, který přišel zakrátko s nabídkou. Bylo těžké učinit rozhodnutí?
"Dal mi jen pár dní na rozmyšlenou, všechno muselo jít rychle. Zůstávám vděčný tehdejšímu kladenskému manažeru Hořavovi. Zachoval se jako férový chlap. Bez váhání vrátil Berounu odstupné, které Kladno za mě dostalo, čímž mi umožnil odejít a upsat se týmu Long Beach, účastníku West Coast Hockey League."

Sbalil jste kufry a rázem se ocitl v neznámém prostředí, bez znalosti jazyka. Pomohli vám v tomto ohledu krajané?

V týmu nabitém hráči se zkušenostmi z NHL nechyběl ani známý drsňák Marty McSorley. Jak se vám v této společnosti dařilo? "Sezona se povedla. Novináři mě v rámci klubu vyhlásili nejlepším hráčem, vykonávajícím černou práci. Tohle dělám nejraději – i když puk vypadá ztracený, jdu tam a snažím se ho vybojovat. Byla na mě spousta faulů a to zase pomáhalo starším hráčům, kteří chodili na přesilovky. Mě trenéři posílali spíš na oslabení. Od fanoušků jsem dostal cenu, nazvanou Favourite Rookie."

Ve druhé zámořské sezoně jste dvakrát měnil dres. Proč k tomu došlo?
"V létě 2001 jsem se zúčastnil kempu pro asi sto třicet hokejistů do třiadvaceti let v Rosicích u Brna. Pořádala ho skupina českých agentů a přijel se podívat také van Boxmeer a spolu s ním John Olver, kouč a manažer Idaho Steelheads. Olver projevil o mě zájem. Van Boxmeer mě nechtěl dát, ale před Vánoci přišla výměna. Po roce a půl jsem se stěhoval. Koncem sezony v Idahu vznikla blbá situace. Potřebovali náhradu za zraněného beka. Byl jsem jediný, kdo připadal v úvahu na trejd, většinu ostatních hráčů chránily kontrakty. Play off jsem odehrál na Aljašce, ale ještě před odchodem si v Idahu pojistili můj návrat podpisem garantované smlouvy na sezonu 2002 – 2003."

Měl jste své jisté, ale volil jste další změnu. Z jakého důvodu?
"Během sezony jsem byl ve stálém spojení s agenturou GMG pana Hamala, která mě od loňska zastupuje. Pan Kašpárek mě informoval o zájmu extraligových Budějovic, proti nimž jsem před rokem nastoupil za Hradec v utkání Tipsport Cupu. Snad právě tam si mě zástupci klubu vyhlédli. Dlouho jsem byl pryč z domova, od své dívky, a tak jsem přijal novou výzvu s tím, že do Ameriky se mohu kdykoli vrátit."

Českobudějovičtí vás testovali několik měsíců. Nebyla zkouška příliš dlouhá?
"Nechodím s nosem nahoru, nijak mi to nevadilo. Naopak mě to hnalo dopředu. Chtěl jsem se ukázat, prosadit. A považoval jsem za logické, že manažer si potřeboval ověřit, zda budu pro mužstvo přínosem. Dvouletou smlouvu s HC ČB jsem podepsal na konci srpna. Potvrdilo se mi, že těch sto padesát zápasů během dvou let v zámoří nebylo marných."

Vzal jste si dres s číslem 37. Mají pro vás trojka a sedmička magický význam?
"Sedmatřicítku mi přidělili po příchodu do Long Beach. Zvykl jsem si na ni a naučil se podepisovat fanouškům, jak je v zámoří zvykem, právě s těmito dvěma číslicemi. V Budějovicích jsem proto chtěl navázat tradici. Když mi kluci z Ameriky volají a já jim říkám, že mám zase 37, tak na mě do sluchátka křičí, že to je super."

Váš útok s Mrázkem a Robem šokuje odborníky a přitahuje diváky. V čem je kouzlo vaší spolupráce?
"S Ferym jsme jedna krev. Hrajeme to jinak, přímočařeji, trochu kanadským stylem. Pořád se hecujeme, přidáváme si v tréninku a jsme velcí kamarádi. Kdybychom každý byli v jiné lajně, možná bychom byli poloviční. A Luboš Rob? Ten je skvělý i při hře dozadu, bezvadně se s ním doplňujeme."

V utkání 17.kola doma se Znojmem jste vyrovnával ve druhé třetině na 2:2 po nádherné kombinaci s Michálkem a Šimánkem, kteří během hry zrovna střídali vaši řadu. Pouhých šest minut poté vám ale dosud nevstřebanou radost zkazilo nepříjemné zranění po srážce s Pavlem Kumstátem…
"Obránce Znojma asi viděl, že ho chci dohrát u mantinelu. Možná se bál srážky a reflexivně se ohnal hokejkou. Určitě mě nechtěl zranit, ale bohužel čepel mi zajela pod ochranný štít a zasáhla přímo do oka. Tři minuty jsem měl před sebou černo, neviděl jsem vůbec nic. Vzali mě hned do nemocnice, podezření na poškozenou sítnici se naštěstí nepotvrdilo. Při kontrole ještě nepřečtu z tabule nejmenší písmenka, lékaři mě však ujišťují že do dvou týdnů bude všechno stoprocentně v pořádku. Po nedělním zápase jsme měli den volna, v úterý už jsem normálně trénoval a jsem připraven do hry."