Porážka byla ještě milosrdná, říká Kovář. První zápas s bratrem si představoval jinak

(STOCKHOLM, od našeho zpravodaje) Původně měl celý zápas s Finy strávit na střídačce, Jakub Kovář se dopředu chstal na nedělní bitvu s Rusy. Jenže mizerný výkon českého týmu všechno pozměnil. Gólman Českých Budějovic musel do hry, po čtyřech brankách v české síti střídal kolegu Pöpperleho, sám pak inkasoval ještě třikrát. "Na konci jsem se už jen koukal na hodiny a modlil se, ať je konec," přiznává. Všichni reprezentanti by na tohle představení nejraději rychle zapomněli...

Podobné utkání občas sehraje každý výběr. Potká vás den, kdy se nedaří vůbec nic. Kdy se maximálně snažíte, ale pořád taháte za kratší konec. Přesně tohle se hokejistům přihodilo. Mrzuté je, že se tak stalo na nejvyšší úrovni. V zápase Euro Hockey Tour. A že tenhle výpadek vedl k nejvyšší porážce samostatné české reprezentace v její historii. Od roku 1993 neinkasovala větší příděl!

Co se dá vlastně říci po takovém debaklu?
"Myslím, že vůbec nic. Tenhle zápas úplně jednoznačně vystihuje výsledek, kterým to skončilo."

V souvislosti s průběhem utkání jste asi počítal s tím, že půjdete do branky.
"Popravdě asi jo. Po tom třetím gólu jsem si říkal, že to nevypadá dobře. Navíc my jsme neměli dopředu vůbec nic, tam to vůbec nevypadalo na to, že bychom třeba snížili na 1:3 a snažili se s tím něco udělat. Bylo to jenom o tom, kolik nám jich Finové nasypou."

Soupeřovi vyšlo téměř všechno, českému týmu naopak vůbec nic. Není porážka o sedm gólů nakonec ještě milostrdná?
Jednoznačně! I když to číslo sedm zní šíleně, tak mohlo být asi ještě hůř. Jenom díky tomu, že už pak Finové hráli trošku na krásu, tak ty góly nepřibývaly."

Přitom začátek zápasu nebyl v českém podání nikaterak špatný. Měla vliv na konečný výsledek branka v oslabení?
"Jasně. První gól to strhl a pak vlastně i ten druhý, krásná akce zvedla Finům sebevědomí, dala jim křídla.Naopak my byli pod dekou.Potom přidali ještě jednu branku. A bylo po zápase..."

Co zaznělo v kabině během první přestávky?
"Za stavu 0:3 stačilo, abychom snížili. Jenže já myslím, že se finský brankář ani nezpotil. Za celý zápas jsme neměli jednou pořádnou šanci, o které by se dalo říci, že byla gólová. To se pak těžko dá s utkáním něco dělat."

Podobu debaklu dostalo skóre v úvodu třetího dějství, kdy se rychle prosadili Niskala a Väänänen. Co se vám tehdy honilo hlavou?
"Zmar. Říkal jsem si, že si aspoň trochu zachytám a budu se snažit, abych si zápas užil. Jenže nejdřív mi to tam bek propálil přes mého obránce, ten druhý gól padl poté, co mi puk tečovali za nohou. Zak jsem smutně sklopil hlavu a počítal vteřiny, až bude konec."

Zažil jste někdy něco podobného?
"Jednou se mi to stalo, raději jsem utekl z brány. Tehdy jsem v utkání začínal. Ale když vlezete do brány jako druhý, tak se už nemáte kam schovat. Není nic příjemného vědět, že ten zápas je ztracený. Je to ostuda."

Přál jste si tedy jediné - aby to skončilo?
"Jasně, to je jediná myšlenka. Koukáte na časomíru a modlíte se, aby to bylo za vámi co nejdřív."

Duel s Finy byl první, kdy jste se potkal v národním týmu s bratrem. Asi jste si ho představal úplně jinak.
"Takhle určitě ne. Když jsem šel do zápasu za stavu 0:4, bylo to strašný."

V neděli vás čeká poslední souboj s Ruskem. Dá se na utkání po takové prohře vůbec těšit?
"Musíme si napravit dojem. Celému národu za vysokou porážku dlužíme pořádný zápas s Rusákama. Doufám, že se to povede.

Tušíte, co tentokrát prožívali fanoušci u televize?
"Řekl bych, že nejdéle po druhé třetině to vypnuli a šli se dívat na něco jiného. Tohle asi nebylo koukatelné..."