Po zahraničních štacích dal veterán Jasečko přednost rodině, kariéru zakončí v Jindřichově Hradci

Čtyřicetiletý slovenský obránce Stanislav Jasečko sbíral zkušenosti prakticky ve všech koutech hokejového světa a několik sezon působil i v nejvyšší české soutěži, kde postupně oblékal dres Českých Budějovic, Vítkovic a Plzně. Bývalý reprezentační zadák má v plánu na českém území dokonce zakončit svou bohatou kariéru, zlákal jej druholigový Jindřichův Hradec. „Chci se více věnovat synovi,“ říká.

Zkušený bek, který v prosinci oslaví už jednačtyřicáté narozeniny, si v kariéře vyzkoušel řadu zajímavých zahraničních štací. Kromě českých a slovenských soutěží totiž působil v Americe, Finsku, Švédsku, Rusku, Německu, Itálii či Dánsku. „Všude bylo dobře, i když se samozřejmě naskytly i nějaké problémy, ale v tom musím hledat chybu i u sebe,“ přiznává. Nejhezčí vzpomínky však má na působení ve Vítkovicích. „Měl jsem tam po lidské i hokejové stránce skvělé podmínky,“ vzpomíná Stanislav Jasečko.

Dres ostravského celku ovšem oblékal pouhé dvě sezony a už v dalším ročníku zamířil do Plzně, čehož zpětně lituje. „Udělal jsem chybu a už v lednu podepsal smlouvu s Plzní. Přitom Vítkovice o mě stále měly zájem a pan Černík mi nabídl novou smlouvu, ale musel jsem ji už odmítnout,“ mrzí rodáka ze Spišské Nové Vsi. „V Plzni se tehdy trhaly extraligové rekordy ve výměnách hráčů, týmu se sice nedařilo, ale zásluhu na tom mělo i vedení. To se nedá vůbec srovnávat s tím, jak tam nyní pracuje Martin Straka.“

A jak se vůbec vytáhlý obránce ocitl v Jindřichově Hradci? „Bylo to docela rychlé. Oslovil mě Luboš Voříšek, který tady hraje a trénuje. Za několik dnů už mě kontaktoval manažer František Dvořák, dali jsme si podmínky a dohodli se na spolupráci,“ komentuje přesun k Vajgaru, který rozhodně nebere jako krok zpátky. „Přece jen už je mi přes čtyřicet let. Sice bych asi mohl hrát vyšší soutěž, ale rozhodl jsem se tak, abych se mohl více věnovat jedenáctiletému synovi, který také hraje hokej,“ hlásí zodpovědný otec.

Jasečko měl přitom i několik dalších zajímavých nabídek, ale po letech strávených v zahraničí dal tentokrát už přednost rodině. „Nebyly to sice velké kluby s lukrativními nabídkami, ale měly o mě zájem celky z Francie, Polska či Německa,“ sumíruje bývalý reprezentant. „Mou výhodou je, že jsem vysoký obránce a těch je dost málo. Každý chce hrát v útoku, takže i průměrný vytáhlý bek je na tom lépe než jakýkoliv útočník, kterých je spoustu,“ myslí si.

Ačkoliv Jasečko v kariéře prošel už patnáctkou klubů, s třetí nejvyšší českou soutěží zkušenosti nemá a neví příliš, co od toho očekávat. „O druhé lize nevím absolutně nic. Není to profesionální soutěž, takže se trénuje až po práci, na což jsem zvyklý už z Bolzana, kde asi osmdesát procent hráčů večer dojíždělo na tréninky z práce,“ říká. V podhůří Alp a Dolomitů působil poslední dvě sezony, předtím zase trávil svůj čas v prostředí pod Tatrami a nyní si může užívat pohled na jihočeské rybníky.

„Nic bych v tom nehledal,“ usmívá se čerstvý trenér Hockey Talent Academy. „Pomáhám s tím trenéru Jaromíru Pytlíkovi. Myslím si, že tento projekt patří k nejlepším v Česku i na Slovensku. Zapojil jsem do toho i svého syna,“ hlásí Jasečko, pro nějž je zároveň tato práce i takovým menším tréninkem. „Není to sice o kondici, ale spíše na techniku bruslení. V HTA teď strávím na ledě třeba i třiadvacet hodin týdně,“ říká bek, který se dle vlastních slov stále cítí dobře.

Přesto jej někdy přepadnou myšlenky na konec kariéry. „Někdy si říkám, že zajdu do Baumaxu koupit stovku hřebík, zatluču jej do zdi a pověsím na něj brusle,“ směje se. „Teď jsem se ještě domluvil s Jindřichovým Hradcem, ale za rok, za dva, kariéru ukončím,“ přiznává Jasečko, který v těchto dnech trénuje poněkud netradičně. „Trénujeme společně se synem. Sem tam ke mě někdo přijde na barák, kde mám řadu cvičících pomůcek a vlastní posilovnu. Bydlím navíc asi třicet metrů od lesa,“ uzavírá.